V obou případech inteligentní. Tak by se dal ve zkratce popsat průřez letošní sezonou pařížského divadla Odéon, od zářijového Démona Angélicy Liddell, který zde způsobil stejný poprask jako v Avignonu, po červnového Feydeaua v režii Stanislase Nordeye. První rok ve vedení (ač ještě s programem svého předchůdce Stéphana Braunschweiga) má za sebou jedna z nejvýraznějších postav současné dramatické tvorby ve Francii – Julien Gosselin. Jak vypadala druhá polovina sezony?
Lacrima
Rok 2025 otevřeli v Odéonu inscenací Lacrima – autorským počinem režisérky Caroline Guiely Nguyen. Jedná se o fiktivní příběh, který ale vychází z reálných, až dokumentárně pojatých příběhů lidí. Hlavním tématem jsou překvapivě svatební šaty pro anglickou princeznu. Vyšívané v Indii, nebo vyrobené krajkářkami a krajkáři ve francouzském městě Alençon, stávají se šaty nástrojem geopolitických vztahů. Autorka prostřednictvím příběhu ukazuje, v jakých podmínkách a za jakou mzdu lidé pracují. Jak jsou zneužíváni, jak (ač svůj um a řemeslo milují) jsou odkázáni podřídit se kapitalistickému systému, který je ovšem bezostyšně zneužívá.
Tříhodinové představení tvoří několik vrstev příběhů lidí, kteří se podílejí na něčem tak bizarním, jako jsou svatební šaty na jedno použití. Jsou to zpovědi lidí pracujících pod tlakem prakticky celý život. Na scéně je sledujeme jedním dechem, skoro jako bychom se dívali na seriál na Netflixu. Inscenace zaznamenala velký ohlas už na loňském festivalu v Avignonu, kde bylo dohodnuto uvedení nejen v pařížském Odéonu, ale i na dalších mezinárodních scénách.
Bertolt Brecht a Peter Weiss
Odéon se pravidelně věnuje otázce vyrovnávání s minulostí. Jedním z předních francouzských dramatiků, kterým je toto téma bytostně vlastní a jehož inscenace divadlo téměř každoročně uvádí, je Sylvain Creuzevault. Tentokrát adaptoval Estetiku odporu spisovatele Petera Weisse, jenž má mimo jiné české kořeny. Unikátní a nedoceněné dílo, alternativní způsob, jak číst jednu z nejtragičtějších událostí 20. století. Jak ale sám Creuzevault upřesňuje, nejedná se v žádném případě o autobiografii, i když k tomu čtení svádí. Vypravěč totiž zůstává anonymní. Peter Weiss se ve svém díle zaměřil hned na několik způsobů, jak se lze bránit a jak fungoval odpor a odboj proti fašismu v Evropě. Nabízí ale i vhled do fungování levicových hnutí a jejich rozdrobenosti. Co země, to názor. Peter Weiss sám zná kontext hned několika zemí – Německa, Československa, Francie, Španělska a Švédska. Nepřítel je ale nakonec jediný – fašismus. Budí to až strach.
A podobněi dílo Bertolta Brechta Strach a bída Třetí říše. Text víc než aktuální, zvlášť v kontextu nárůstu nacionalismu a xenofobie v Evropě. Téměř vizionářský. Jak zmínila režisérka Julie Duclos, její adaptace vznikla v době francouzských parlamentních voleb, kdy byl zdejší nárůst extrémní pravice až strašidelný. Jako by se historie opakovala. I proto se inscenace podle vzoru Brechta nese v několika příbězích strachu a bídy, kterou v obyčejných lidech vyprovokuje manipulace a propaganda diktátorských režimů. Jak se obrátí myšlení, jak v lidech bují strach z odlišnosti, jak se ze strachu i ze sebe sama uchylují k rasismu a xenofobii. Jedním z příběhů je třeba strach z vlastních dětí. Rodiče se totiž obávají, že je vlastní děti „napráší“. Politika zbrojení v Německu ve třicátých letech a inklinace k válce jako jedinému možnému nástroji moci. Téměř jako z tohoto století. To vše ukazuje inscenace nastavující zrcadlo a budící obavy z vývoje v Evropě. Jak se z vůdce politické strany stane diktátor, který ovládá vystrašené a zbídačené lidi, třeba i cenzurou medií. Z Brechta bychom si měli vzít ponaučení.
Anglická milenka
Inscenace postavená výhradně na umění slova a dialogu. Tak jako samotný román Marguerite Duras, v němž vystupují pouze tři postavy. Strohá scéna byla složená z bílého pódia a dvou židlí. Osvětlení nejen na scéně, ale i v publiku. Tak aby se s obecenstvem počítalo.
Text vznikl podle skutečné události – vraždy. Hned od začátku víme, že vraždu hluché a němé ženy spáchala její sestřenice Claire Lannes, která s ní žila pod jednou střechou a svou vinu nepopírá. Všichni se ale ptají, proč to udělala. Vysvětlení hledáme v mistrovsky vystavění dialogu vražedkyně a jejího manžela. Nezkoumá se jen vražda, ale i pozadí, tedy vztah vražedkyně ke své oběti i k manželovi. Všichni tři žijí v jednom domě, kde ale něco zdánlivě nehraje. Podle režisérky Émilie Charriot jde o skutečnou podstatu a komplexnost svazku. O anatomii manželství.
Marguerite Duras napsala své dílo až v šedesátých letech. Tedy po válce, v níž se sama politicky angažovala, bojovala třeba za nezávislost Alžírska. Anglická milenka kritizuje společnost, buržoazii, ale i nižší vrstvy, které si žijí za zavřenými dveřmi. Lidé jsou k věcem kolem sebe hluší i němí, a to cíleně a dobrovolně. Možná z vlastní pohodlnosti. Duras přitom mistrně zpracovala skutečný příběh vraždy a intimního života tzv. obyčejných, nenápadných lidí. Kritika hodnotila dílo jako nadčasové, v Odéonu navíc opřené o bravurní interpretaci, zejména herečky Dominique Reymond v roli vražedkyně Claire Lannes.
Absalon, Absalon!
Další z inscenací, které Odéon převzal po premiéře na Avignonském festivalu 2024, byl Absalon, Absalon! Adaptace románu Williama Faulknera, které se ujala režisérka Séverine Chavrier. Více než pětihodinové představení nás přenáší do řecké tragédie plné rockové hudby a vytuněných aut. Dojem virtuozity a komplexnosti Faulknerova díla umocňuje hudba, která má v inscenaci významnou roli. Séverine Chavrier (současná ředitelka Ženevské komedie) pracovala s příběhem Thomase Sutpena, chudého bělocha, který hledá útěchu v malé vesnici v Mississippi. V sídle, kde přežívají jen duchové občanské války. Proč Bůh dovolil, že jsme prohráli válku? Dílo je plné témat americké historie: předsudků, rasismu a násilí – incestu a bratrovraždy. Pětihodinová podívaná, bravurně zvládnutá nejen herecky, ale také propojením hudby a tance, je sondou do současnosti. A nekonečného hledání důvodů vlastního neúspěchu. Představení, ze kterého se točí hlava a máte horečku. Séverine Chavrier z lidí na jevišti i v hledišti vyždímá vše. Totální kus.
Léviathan a Feydeau
V závěru sezony Odéon nabídl dvě diametrálně odlišné inscenace. Lorraine de Sagazan se na scéně Ateliérů Berthier rozhodla popsat jednu z diskutabilních procedur francouzské justice. Na pomezí dokumentárního divadla připravila scénář (společně s Guillaumem Poixem), který vychází ze skutečných soudních přelíčení. Režisérka tak zkoumá zacházení s lidským jedincem v době zrychlených procesů. Takzvané okamžité přelíčení umožňuje odsouzení za víceméně drobné delikty (u kterých mnohdy ani není škoda, ani nikdo nepřijde k újmě) ihned po vypršení policejní vazby. Přelíčení je doslova zrychlené – trvá deset až patnáct minut. Rychlost a zběsilost, s jakou mnohdy lidé končí za mřížemi na mnoho měsíců, přímo nekoresponduje se závažností činu a nenabízí prostor k polepšení. Spíše vylučuje ze společnosti a stigmatizuje. Dokumentární sociální drama Léviathan Lorraine de Sagazan po Avignonském festivalu uvedla (i s koněm na scéně) nedaleko slavného Pařížského tribunálu, kde k takovým zrychleným procesům dochází.
Poslední inscenací sezony 2024–2025 byla klasická řachanda v historické budově Divadla Odéon v 6. pařížském obvodu – komedie Georgese Feydeaua Noc v Edenu v režii Stanislase Nordeye. Podle režiséra bylo zásadní ukázat nejen komedii pro buržoazii, ale spíše brilantnost ve vystavění divadelního kusu plného zvratů. Inscenace je v podstatě obhajobou komedie, která je v porovnání s dramatem považována spíš za méněcennou. Odéon řval smíchy. Téma nevěry se navíc režisér pokusil posunout téměř po feministický manifest. Podle něj jsou to ženy, kdo nakonec zvítězí. Svou chytrostí.
Do Odéonu patří šok, excesy, drama i řízná komedie. A to vše v mezinárodním vidění. Jsme totiž v Divadle Evropy. První sezona pod novým vedením nebyla tolik odlišná od těch předchozích, které připravoval Stéphane Braunschweig. Od září se ale již můžeme těšit na nové pojetí Juliena Gosselina.
Reflexe první poloviny letošní sezony pařížského Odéonu vyšla v lednu: Divadlo jako zóna destrukce – první půlrok Juliena Gosselina ve vedení pařížského Odéonu – divadelni.net
