Francouzský akrobat Alexandre Fray ze souboru Un Loup pour l’Homme (založen 2005) poprvé zavítal do Prahy, aby v rámci Mezinárodního festivalu Cirkopolis představil svůj dlouholetý Grand-Mother Project. Se seniorkami nad sedmdesát let více než dvě dekády bourá stereotypy o tom, co už tělo nedokáže, a ukazuje, že stáří může být prohloubením autentické existence. Výjimečný počin otevírá téma důvěry, křehkosti, odvahy a hranic. Fray je profesionální cirkusový umělec, absolvent CNAC (National Centre for Circus Arts, 2002). Ve spolupráci s Fredem Arsenaultem se etablovali jako progresivní artistické duo, vedle toho však rozvíjeli linii sociálně-komunitního cirkusu.
Vraťme se k počátkům Grand-Mother Project…
Začal před dávnou dobou, před více než dvaceti lety. Jeho cílem původně nebylo vytvořit představení, ale umělecký výzkum. Zajímalo mě, co znamená být akrobatem, především bází, která podpírá. A pracovat se staršími osobami, nejlépe s dámami vyššího věku, mi přišlo jako nejlepší cesta. Následně jsem začal vyhledávat nejrůznější příležitosti, především v pečovatelských domech, ale také u seniorů doma, v jejich kuchyni nebo obývacím pokoji. A poměrně rychle jsme v tvůrčím týmu zjistili, že tím úplně zásadním je proces, a ne to, co uvidí publikum.
Jak jste získával souhlas k návštěvám, či dokonce povolení pracovat se specifickou klientelou v pobytových sociálních službách?
Nechal jsem se vést intuicí, ale vše začalo u mojí vlastní babičky. Jsem nomád, umělec na volné noze, který je neustále na cestách. Někde mám domov, odkudsi pocházím a tam žije moje rodina. Ale moje generace neváhala rodná místa opouštět a vydávat se za svou vášní, za cirkusem. I proto jsem neviděl/nezažil babičku stárnout. A tak jsem si zkušenost odžíval u jiných stárnoucích dam, jako bych se setkával s vlastní babičkou. Navštěvoval jsem je a věnovali jsme se pohybu, a to navzdory uštěpačným poznámkám jiných akrobatů. Cítil jsem, že dělám správnou věc. Je opravdu obohacující někomu pomoci znovu najít sebedůvěru. Pracoval jsem s lidmi, kteří byli upoutáni na invalidní vozík nebo na lůžko, někteří měli potíže s hybností a já jim vždy říkal: „Povězte mi, jaké máte možnosti. Neříkejte mi, co už nemůžete, ale mluvte o tom, co ještě stále jde. Vždycky tu jsou nějaké možnosti.“ Pokud se totiž vybuduje důvěra, mohou dělat věci, o kterých si ani nemysleli, že by možné byly. A nezřídka je blokuje stereotypní myšlení společnosti, úvahy o tom, co by na to řeklo okolí, nebo se řídí přísným varováním lékařů, kteří opakují, co všechno by dělat neměli. A během setkávání se nakonec objevovala ta stejná klíčová slova, která jsem si kladl sám jako akrobat, jako život, smrt, limit, strach, rovnováha, důvěra, sebedůvěra…
ŘÍKAT NE NÁS NIC NENAUČÍ
Vnímal jste tyto aktivity jako paralelu ke své profesi cirkusového umělce?
Setkávání se seniorkami mě opravdu hluboce zasáhlo a pochopil jsem, že tyto procesy jsou důležitou součástí mojí praxe. Zlepšil jsem se v tom, co dělám. Nemyslím tím jen v akrobacii, které se soustavně věnuji, ale i v něčem jiném. Dávám hodně a také hodně získávám, je to právě tato výměna zkušeností a dovedností, díky níž se stále učím něčemu novému, a to o vztazích, o sobě. Třeba že čím jednodušší to je, tím hlouběji to jde.
Jaký postup jste zvolil pro českou zkušenost?
Na úvod se přijela s místní komunitou seniorek seznámit dramaturgyně Cathy Blisson. Pročítala přihlášky, sbírala postřehy z lokální obhlídky. Já jsem přijel před čtyřmi dny a poprvé jsem se potkal se seniorkami. Sešli jsme se třikrát na dvě hodiny. A doteď nechápu, jak jsme se k sobě za tak krátkou dobu dokázali dostat tak blízko. Jsem součástí jejich rodiny, ony jsou součástí té mé. Znám je velmi dlouho, a zároveň jsem s nimi strávil šest hodin. Je to mimo moje chápání.
A jak konkrétně vzpomínáte na společný čas?
Když jsem v Praze poprvé potkal všech deset účastnic, všechny řekly ano. Byl jsem jim neskutečně vděčný. Vyjádřily souhlas, že absolvují akrobatický workshop s neznámým artistou, a přitom jim je třeba 72 let! Kývly na vystoupení na jevišti, na slovní projev na mikrofon. Byly ochotné se ke mně otočit zády a nechat se při pádu chytit – to je úžasné! Souhlasily s něčím, o čem ani nemusely mít představu, ale namísto odmítnutí šly výzvě naproti. Domnívám se, že obecně se odmítáním a říkáním ne mnoho nenaučíme.
Každá seniorka se s vámi na jeviště postaví opravdu jen jednou?
Je to pravidlo projektu, že dámy vystoupí pouze jedenkrát. Zde jsme uvedli dvě představení a během každého vystoupila jiná pětice seniorek.
Předpokládám, že struktura večera je obdobná, ale událost pokaždé jiná…
Ano, pokaždé se přizpůsobuji momentálním možnostem. Žádná nemá stejné tělo ani charakter, proměňuje se i jejich strach či tréma a pokaždé je odlišné obecenstvo. Je to jako partie šachu. Pravidla jsou plus minus stejná, ale hra vždy diametrálně odlišná. Dávám akci rámec, samozřejmě vím, co dělám, a současně beru v potaz, že je to živé představení. Nejsme v kině, ale v divadle, takže po nikom nechceme, aby byl stejný jako ostatní nebo jako na zkoušce. V čem by pak byl smysl vystupovat naživo a speciálně v cirkuse? Když bude seniorka nějak padat, chytnu ji určitým způsobem, podržím ji tady a teď. To není ani herectví, ale konání, jednání činem. To, čemu věřím v cirkusu, umění akce. Nejde o umění reprezentace, o hrané divadlo, i proto přiznaně vystupují jako neprofesionálové. Jsou ale lepší než my. My jsme trénovaní pro pohyb, herectví, ale když něco na scéně dělají ony, obecenstvo je zcela soustředěné. A pokud tyto dámy mají důvěru v sebe samé, jsou i neskutečně dobré.
PÁD NEPŘICHÁZÍ V ÚVAHU
Potkal jste během těch let účastnici, která si nevybudovala důvěru nebo měla strach či trému?
Určitě. V takovém případě – a je to vlastně často – se hledají ta nejvhodnější slova a způsoby, jak spolupráci nastavit. Nic není povinné. Nikdy nikoho obrazně nesvíráte, nenutíte, vždy má každá účastnice právo říci ne. Jsou svobodné. Když se pět minut před začátkem představení vyjádří, že nechtějí vystoupit, nejdou na jeviště. Vždy musí zaznít souhlas, to je předpoklad důvěry. Během projektu jsme ovšem potkali spoustu žen, které měly z mnoha důvodů ze svého života trauma. A z určitého pohledu je náš projekt také o tom, jakou tíhu si s sebou neseme. A na to se obvykle přichází s věkem. Také jsem potkal ženy, které na rovinu řekly, že si nepřejí, aby na ně sahal muž, protože v minulosti zažily něco nepříjemného, možná strašného.
Jak se vypořádáváte s jejich křehkostí?
Ony ale nejsou křehčí než já. Všichni se vypořádáváme se zranitelností. Samozřejmě že seniorky takto vnímáme, ale všichni jsme dospělí a máme své limity. A řeknu vám upřímně, že ani někteří diváci v hledišti ve věku třiceti čtyřiceti let by to, co děláme na jevišti, neudělali nebo nedokázali. Samozřejmě zohledňujeme, že kvůli stáří těla nejde dělat úplně vše. Ale tyto ženy mají mnohem více zkušeností než ostatní. Jsou moudré i hravé, jasně že někdy i lehkomyslné.
Jak se u vás vyvíjel vztah k doteku?
Celý projekt je o doteku. I já jsem se díky tomu proměnil a s tím také kvalita mého doteku. Hmat je pro mě coby akrobata primární smysl. Komunikuji prostřednictvím rukou. Když na vás položím ruku, ucítím tlukot vašeho srdce. Budu vnímat váš stres nebo klid. Dotek říká mnoho. Nejsem neuropsycholog ani terapeut, ale jsem si jistý, že v doteku se skrývá něco, co intuitivně vnímáme už od raného dětství, kdy nás nosili, houpali, drželi. Je to drobný pohyb, specifický dotek, který vede k uvolnění. Stejně jako když chceme utišit dítě. Tak jako mě dnes například jedna ze seniorek držela v náručí a zpívala ukolébavku, jako by mě kolíbala.
A jaký máte postoj ke vzdálenosti?
Na počátku někdy bývá vzdálenost. Uvěřit druhým lidem chce čas a u někoho nejprve odstup. Každý se přibližuje po svém a volí jiná slova. Díváme se na sebe navzájem, nasloucháme si a pak se teprve dotýkáme jeden druhého. I proto je na začátku představení video, aby ukázalo, jak spolu všechny tři roviny – zrak, sluch a hmat – souvisejí. Kdyby bylo ticho, bylo by to zvláštní. Dřív jsem moc nemluvil, ale pak jsem zjistil, že během těchto dílen a následně i během představení udržuji hovor. Je to trochu hra s hypnózou, neboť klidně mluvím, dýchám a popisuji, co se děje a bude dít. A také jsem se naučil víc věřit sám sobě, protože dotknout se druhé osoby-seniorky chce odvahu. Tento projekt jsem začal ve svých dvaceti letech a nyní je mi šestačtyřicet. Věci se mění, vyvíjejí. Někdy mi přijde divné, že cítím jejich tělo na svém, že se ho dotýkám, ale pokud bych měl sám za sebe pocit diskomfortu, bylo by nemyslitelné pokračovat. Pokud bych o tom hodně přemýšlel nebo situaci racionálně analyzoval, vymizelo by kouzlo okamžiku. Buď jsi a konáš, nebo nic. A je potřeba být plně koncentrován v přítomné situaci. Když například vylézáme na sestavu židlí, nemohu v tomto bodě na půl cesty říct, že to nedáme. Buď vyskočím a dopadnu, anebo raději nevyskočím. To je cirkus, nesmím spadnout. A zde už vůbec ne. Nesmím si dovolit selhání. A to nahání hrůzu a obecenstvo to tuší. Jako bych byl na létající hrazdě bez záchranné sítě. Pád nepřichází v úvahu.
RISKOVAT ZNAMENÁ ŽÍT
Vy jste akrobat báze, takže jste za svůj profesní život držel, podpíral, nadhazoval a nosil opravdu mnoho osob…
Ano a je to těžké, zodpovědné. Pokud se něco stane, je to moje chyba. Mám to tak v sobě nastavené. A po risku je stále poptávka, což potvrzuje krédo, že riskovat znamená žít. Seniorky mě žádají, abych jim pomohl zariskovat – chtějí jít cestou risku, jakkoli nenaléhám a nechávám všechna přání vyplynout. Zároveň jsem cirkusák, ten nesmí nic předstírat ani lhát. Párkrát jsem i spadl, stejně jako v životě zažíváme pády. A to je důležité, že projekt není o vítězstvích, ale o tom, abychom porozuměli touze chtít něco zkusit, pozorovat, zda se cítíme bezpečně. A je osvobozující říci ano, ale stejně tak ne. A většina z žen je v tomto upřímná. Já jsem v tom ovšem na začátku moc dobrý nebyl – nerozlišoval jsem tak citlivě jako nyní rozdíl mezi „chci to udělat“ a „chtěl bych, abyste to udělala“. Nyní jsme tu my: my experimentujeme, my se pouštíme do risku a já jsem tu i od toho, abych pomohl říci ne, když cítím, že by mohlo jít o ohrožení jejich zdraví. Někdy ženy vstupují do projektu a mají dojem, že jej nesmějí opustit, drtí je tlak, publikum, očekávání… Ale pokud se na to nakonec necítí, nemusí dělat nic. To je zajímavý vztah ano–ne. Ano, chceme risk, ale stejně tak i bezpečí. Není to paradox, chceme obojí a je to možné. Není to padesát na padesát, ale sto na sto.
Když jste vybíral židle, proč padla volba na typ připomínající ty školní?
Vždy se snažím, aby nám byly židle něčím blízké a známé, a to jsou právě ty ze školy. Ze začátku jsem vedl hodně lekcí a workshopů v domovech pro seniory a setkal jsem se s mnoha starými lidmi. Nebylo to jen jejich věkem, ale také fyzickým stavem a mentálním rozpoložením. A pro tyto osoby je obecně náročné, když mají dlouho stát, nebo se vůbec postavit. Tak jsem objevil nespočet způsobů, jak učit cirkus vsedě na židli. Najednou se pro mě židle a běžné předměty staly inspirativními objekty. A když něco vidím, mám tendenci ptát se sám sebe, co s tím mohu dělat, kam to umístit a co díky tomu můžeme dokázat. Představte si kuchyň, židli a stůl. Co když budeme chtít vylézt na stůl? Běžně se to nedělá a nehodí, ale proč to nezkusit? Je to hra s věcmi, které nás obklopují. A židle je jednoduchá. Za ty roky jsem jí věnoval velkou pozornost. A stejně jako je náročný stoj, je snad ještě těžší jít dolů, nebo si dokonce lehnout. Když lidé, obzvlášť ve velmi vysokém věku, spadnou, vědí, že pro ně bude těžké znovu se postavit. Zpočátku jsem byl zaměstnaný myšlenkou, jak nahoru, ale postupně jsem díky ženám přicházel na to, jak bezpečně najít i cesty dolů. Když mi bylo pětadvacet, byl jsem akrobat v plné kondici a bylo pro mě zvláštní pracovat s představou, že pro někoho je těžší se postavit, než pro mě tehdy bylo udělat dvojitý backflip (salto vzad) nebo skákat na teeterboardu. Takže co je cirkus? Co je náročné?
Ve svém projektu vše napojujete na předobrazy, na dětství, nacházíte to, co je nám všem společné…
Sedíme, stojíme, leháme si. O to více, když se přibližujeme svému konci, a s koncem jsme upoutáni na lůžko. A to je velmi symetrické s dětstvím, ale také s cirkusem nebo jízdou na kole – prostě jste, sednete a jedete. Během těch let jsem se stal otcem, moje babička zemřela, generačně jsem se posunul a samozřejmě se tím sám proměňuji. Momentálně zkoumám, co znamená být otcem dvou synů, které jsem ale sám neodnosil – těhotná byla má žena. I to je důvod, proč nosím babičky – i ony byly bázemi, odnosily a nosily děti. A tady se můžeme obrátit do mytologie, k náboženství, pohroužit se do přírody samotné. V našich na pohled jednoduchých akcích se objevuje vše, co je životně důležité.
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE JÍT A ZKUSIT TO
Cesta na jeviště ale nebyla přímá…
Původně jsme si mysleli, že se hodíme do muzea nebo galerie. Měli jsme kolekci videí a hodně silných obrazů, kdy starší žena stojí na jevišti. A tak jsme realizovali několik instalací. Také jsme udělali několik performativních událostí ve veřejném prostoru a stále ještě se jim věnujeme. Vezmu si „babičku“ na záda a jdu s ní pět kilometrů napříč městem. Pro lidi, kteří třeba jedou kolem autem a najednou vidí, jak jde někdo po ulici a nese na zádech starší paní, je to samozřejmě zvláštní. Pro mě je to ale téměř archetypální obraz.
Jsou si babičky kolem dokola zeměkoule podobné?
Vlastně ano. Všichni totiž máme tělo, zkušenosti s pohybem a stáním, ale různou minulost a kořeny. V tom je setkání s babičkami nádherné, protože nesou historii, kterou před vámi otevírají jako knihu. Prošly si tolika věcmi, v této zemi i s ohledem na politiku. Rozdíl ale není v národnosti, nýbrž v sociálním a kulturním zázemí. Nedávno jsme byli v Mexiku. Už předem jsme věděli, že to bude jiné – je tam odlišnost v držení těla, v pohybových zvyklostech, tělo je tam na pohyb navyklejší. Ale z perspektivy tělesnosti máme všichni mnoho společného, takže nevnímám žádné zásadní hranice a ohraničení.
Měl jste během let pocit, že potřebujete změnu nebo dělat něco třeba jen chvíli jinak?
Jednou jsem uvažoval nad tím, že vytvořím inscenaci pro jednoho akrobata a jednu babičku. Vznikl duet na pětadvacet minut a pořád mi něco nesedělo. Jedna seniorka je jednoduše stále sama sebou, nikoli projekcí všech možných jiných babiček. Skupina seniorek si dává podporu, jsou všechny spolu, a současně je každá jiná a nabízí širokou škálu typů babiček. Jedna je plašší, druhá silnější, jiná zkušenější nebo odvážnější… Navíc se všechny hodnotí. Po představeních se ozývají, co se jim nepovedlo, co se promarnilo… Já jim ale říkám, že ta show je dobrá právě proto, že se jim něco nevydařilo, protože prokázaly obrovskou snahu a vynaložily největší úsilí. Nejdůležitější je totiž jít a zkusit to. Cirkus je nezřídka o tom, že ukážeš, co všechno dokážeš, že jsi silný, schopný, mrštný, a také o tom, co jiní nedokážou, což nemám rád. To totiž není život. My všichni přece čelíme mnoha pádům a ztrátám.
Zamýšlíte se i nad tím, co si babičky z projektu odnášejí?
Domnívám se, že odcházejí s pocitem, že je ještě stále možné něco objevovat. Je to takové otevření oken. Je totiž snadné okna zavírat, nebo se dokonce zavřou sama, ani si toho nestihneme všimnout. To se stane, když něco přestaneme dělat. Někdy se třeba ptám, jestli si občas popoběhnou nebo zda běhají. A ony odpovídají, že už ne. Tak se společně rozběhneme a ony jsou překvapené, že to stále ještě dokážou! Upřímně se diví, že zrychlí a běží. Nedělaly to deset let a měly pocit, že to zapomněly. Hlavně se ale máme rádi a dáváme si navzájem naději.
SNÍMÁM Z BABIČEK TÍHU
Co vám tento projekt stále dává?
Díky němu jsem se připravoval i na to, že jednou ztratím svou babičku. Celý život se učíme věci pouštět, zakoušíme strach a vyrovnáváme se s ním. Také intenzivně vnímám tíhu na svých ramenou. Ta ze mě s úlevou padá třeba po návštěvě osteopata, to se najednou celkově cítím lehčeji! Také proto babičky nosím, poponáším, podpírám, držím a snímám z nich jejich tíhu, aby se tak cítily.
Co bude s projektem po více než dvou desítkách let existence dál?
Určitě se bude proměňovat, stejně jako já. Mám svůj umělecký výzkum, projektu věřím a považuji jej za nejhodnotnější, jaký jsem kdy vytvořil. I proto se nazývá Grand-Mother Project, protože to původně nebyl inscenační záměr, ale kontinuální práce s babičkami. Dlouho jsme ani neměli název a ani současný titul není běžný, je to projekt. Jednou v divadle se mě dokonce zeptali, proč nemám obdobnou verzi s dědečky. Byli přesvědčiví, a tak jsme to na jejich popud jednou zkusili. Je to odlišná zkušenost, která probouzí jiné asociace, když držíte v náručí muže v pokročilém věku. Moje dramaturgyně by se ale v budoucnu ráda vydala i tímto směrem. Také jsme uskutečnili „mass-action“ verzi s babičkami, kdy se jich sešlo velice mnoho na jednom místě a všechny měly stejný kostým. Pro zachování této verze ale považuji za podstatné, abych nepřestal věřit sám v sebe a ve své tělo. Je nezbytné, abych byl stále schopen chytit, pokud by to bylo žádoucí, abych měl sílu a byl v perfektní kondici. Všichni víme, a sám to díky akrobacii dobře cítím, že s věkem jde něco hůř. A pokud bych se sám necítil na sto procent, nebudu již moci takto vystupovat. V mojí profesi je nanejvýš vhodné se zastavit dřív, než bude pozdě. Jenže člověk chce vždy trochu víc, o kousek dál a ještě… A to i v politice, ekologii… A pak přichází zlom. A třeba přijde Grand-Father Project. Nedávno jsem si uvědomil, že se jednoho dne sám stanu dědečkem. Miloval jsem svou babičku a věřím, že jednou budu dobrým dědečkem.
Vzpomínáte na „své“ projektové babičky?
Na mnohé ano. Někdy jsou to hluboká setkání. A to i když po skončení projektu zmizíme jeden druhému z dohledu. Víme, že se již nikdy nesetkáme, nebo je to méně pravděpodobné. Je to vědomá součást našeho projektu, že se po skončení opustíme. Ale i díky tomu je projekt tak intenzivní. Stává se, že pláčeme. Jsme šťastní, že žijeme, a užíváme si, že něco nového vstoupilo do cesty. Ne že by se seniorky ve svém životě nudily, některé mi přijdou aktivní až až, ale toto je něco zcela odlišného a ony přicházejí s cílem si to užít. A já sám věřím, že až mi bude pětasedmdesát a někdo mě osloví s podobně divnou nabídkou něčeho, co jsem nikdy v životě nedělal, souhlasně přikývnu. Doufám, že si řeknu, proč ne. Proč to nezkusit, aniž bych musel někomu něco dokazovat. A to je na projektu také skvělé, že tyto dámy už nikomu ani sobě nemusí nic dokazovat. Když začínáte kariéru jako akrobat, musíte všem ukázat, že jste skvělý, když nastupujete do práce, musíte přesvědčit, že si ji svými kvalitami zasloužíte, musíte obstát v konkurenci a být nejlepší. A babičky? Je jim to jedno! Cokoli přijde, mohou si říct, proč ne, proč to nezkusit. I díky nim jsem objevil, že „why not“ je skvělá strategie pro život.
A jakou vzpomínku si ponesete z Cirkopolis a zázemí CIRQUEONu?
Jsem okouzlen. Znal jsem festival Cirkopolis, stejně jako vím o CIRQUEONu, ale dosud jsem zde nebyl. Byl jsem překvapen místní cirkusovou komunitou, diverzitou, estetikou, je tu něco, co roste. Cítil jsem vitalitu místních tvůrců a říkal si, že by se měli ukázat venku, třeba i ve Francii, kde by stálo za to zase zčeřit vody. Je vidět zázemí ve fyzickém divadle, vizuálním umění. Odjíždím odsud bohatší o mnoho zážitků.
