Šéfdirigentkou Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních se od sezony 2026/2027 stane Michaela Rózsa Růžičková. Slovenská dirigentka zvítězila ve výběrovém řízení, jehož výsledky byly oznámeny 23. března. V celostátním měřítku se jedná teprve o druhý případ, kdy tuto pozici zastává žena. Jak probíhalo výběrové řízení a s jakými ambicemi se prestižní funkce ujme?
Spolupracuješ s velkým množstvím českých i zahraničních orchestrů. Kam řadíš Západočeský symfonický orchestr?
Západočeský symfonický orchestr pro mě má velmi specifické a vlastně výjimečné místo. Je to orchestr s obrovskou tradicí – nejstarší symfonický orchestr v České republice – a zároveň těleso, které stojí na zajímavém rozhraní mezi lázeňskou kulturní tradicí a klasickým symfonickým provozem.
Prostředí Mariánských Lázní je samo o sobě inspirativní – má v sobě určitou lehkost, eleganci a zároveň kontinuitu, která se dnes už nevidí tak často. A to se podle mě přirozeně propisuje i do zvuku a charakteru orchestru.
Neřadím si orchestry do žebříčku „lepší–horší“, spíš vnímám, čím je který organismus specifický. A Západočeský symfonický orchestr má obrovský potenciál právě v tom, že může spojovat kvalitu symfonického hraní s blízkostí k publiku. To je dnes vlastně strašně cenné. Je pro mě velká radost být u toho a tento potenciál dál rozvíjet.
Kterou dosavadní pracovní zkušenost bereš jako nejdůležitější a proč?
Těžko se mi vybírá jedna konkrétní, protože to, co považuji za nejdůležitější, vznikalo spíš postupně – skládáním různých typů práce.
Velmi důležité pro mě bylo dlouhodobé působení ve studiu. Nahrávací prostředí je nekompromisní – nic se neschová, všechno slyšíte pod mikroskopem. Vyžaduje obrovskou koncentraci, přesnost i schopnost reagovat rychle a velmi konkrétně. A zároveň je potřeba udržet hudební energii, aby výsledek nebyl jen „správně“, ale opravdu živý.
Stejně důležitá je práce s různými orchestry – každý funguje trochu jinak, má vlastní mentalitu i dynamiku. Neexistuje jeden univerzální přístup, vždycky je potřeba hledat společný jazyk pro daný okamžik, skutečně poslouchat a reagovat.
A pak jsou tu projekty pro děti a rodiny, které mám moc ráda. Tam se nedá nic předstírat – publikum reaguje naprosto bezprostředně. Je to osvobozující, a zároveň veliká zodpovědnost.
Takže když to vezmu dohromady, nejdůležitější pro mě není jedna „zásadní“ zkušenost, ale právě to prolínání různých světů, které se navzájem doplňují.
Co bylo impulzem k tomu, že ses rozhodla o post šéfdirigentky ucházet? Rozmýšlela ses dlouho?
Po naší první společné spolupráci mě Západočeský symfonický orchestr oslovil, jestli bych zvážila kandidaturu na post šéfdirigentky. A právě to, že ten prvotní impulz přišel přímo od orchestru, je pro mě osobně velmi příjemné, je to vlastně ideální výchozí situace. Toho si opravdu velmi vážím – protože to nebylo rozhodnutí „od stolu“, ale reakce na konkrétní společnou zkušenost. A pro mě to bylo zároveň potvrzení, že jsme si s orchestrem sedli – hudebně i lidsky. Samozřejmě jsem si to v sobě potřebovala promyslet, ale nebylo to dlouhé váhání. Spíš takové vnitřní ujištění, že to dává smysl – a že je to správný krok právě teď.
Výběrové řízení probíhalo v uplynulých třech měsících formou koncertní série tělesa. Jak ses na celý proces připravovala a co bylo nejtěžší?
Po pravdě jsem k tomu přistupovala úplně stejně jako ke každému jinému koncertu. Šlo mi především o hudbu – o to, abychom si spolu dobře zahráli a aby to mělo smysl samo o sobě.
Bylo pro mě důležité, aby v tom z mé strany nebyl žádný kalkul. Přirozeně jsem navázala na způsob práce, který je mi blízký, a soustředila se hlavně na společný proces s orchestrem. A jestli z toho nakonec bude nějaký konkrétní výsledek, to pro mě v tu chvíli nebylo to hlavní.
Nejdůležitější pro mě bylo udržet si plné soustředění na přítomný moment, i s vědomím, že kolem toho existuje širší kontext.
Ve finálním výběru figurovali dirigenti Jan Sedláček, Peter Valentovič, Marek Prášil, Mario de Rose a Jan Mikoláš. Je pro tebe vítězství o to cennější, že jsi uspěla v mužské konkurenci?
Na rovinu – skoro všechno, co v této profesi dělám, je tak trochu v „mužské konkurenci“, takže to pro mě není úplně nová situace. Ale nepřemýšlím o tom tímto způsobem. Všech kolegů, kteří se výběrového řízení účastnili, si velmi vážím – jsou to silné osobnosti s vlastní zkušeností i hudebním názorem. To, co pro mě dává celé té situaci hodnotu, není to, že jsem uspěla v mužské konkurenci, ale spíš to, že jsem byla vybrána v prostředí, kde měl orchestr k dispozici takto kvalitní alternativy. O to víc si vážím jejich důvěry.
V historii Západočeského symfonického orchestru se do jeho čela vůbec poprvé postaví žena. V rámci České republiky jsi po Aleně Hron, která působí u Jihočeské filharmonie, druhou šéfdirigentkou symfonického orchestru. Je pro tebe tento kontext důležitý?
Uvědomuji si, že to v určitém smyslu znamená prošlapávání nové cesty, a v tomto ohledu je to bezesporu důležitý moment. A i pro mě osobně je to vzácná chvíle – vědomí, že se stávám součástí proměny, která postupně otevírá náš obor širším možnostem. Zároveň se tím ale nechci nechat definovat – protože právě to by byl vlastně krok zpátky. Nechci, aby se moje práce nahlížela prizmatem toho, jestli jsem žena, nebo muž. Pro mě je podstatná hudba, řemeslo a autenticita v tom, co dělám. Gender v tomto kontextu nemá hrát žádnou roli. Pokud to ale může přispět k tomu, že se podobné situace budou do budoucna stávat přirozenějšími a nebudou už působit jako výjimka, vnímám to jako pozitivní a smysluplné.
S jakými vizemi nastoupíš do nové sezony? Co je tvým hlavním cílem v nové funkci?
Moje vize je vlastně docela jednoduchá: vytvářet prostředí, ve kterém orchestr může růst, cítit se dobře a podávat co nejlepší výkon.
Velmi důležitá je pro mě kvalita samotného zvuku a souhry – práce s jádrem orchestru a jeho přirozenou identitou. Ráda bych na těchto základech dlouhodobě stavěla a rozvíjela je, aby se kvalita opírala především o stabilitu a vnitřní soudržnost tělesa.
Zároveň mě hodně zajímá dramaturgie – hledání programů, které dávají smysl nejen hudebně, ale i v kontextu místa a publika. Mariánské Lázně mají specifickou atmosféru a tradici, kterou bych ráda rozvíjela, ne přepisovala.
A v neposlední řadě je pro mě důležitý vztah s publikem. Aby koncert nebyl jen „večerní společenská událost“, ale skutečné setkání, které má energii a emoci.
Když to shrnu – mým cílem není dělat velká gesta, ale dlouhodobě a poctivě budovat kvalitu, která bude slyšet.
Diriguješ hudební tělesa různých zaměření i velikostí. Která kritéria jsou pro tebe při práci klíčová?
Pro mě je úplně klíčové jedno slovo – srdce. Nezáleží na tom, jestli stojím před komorním souborem, nebo velkým symfonickým orchestrem. Vždycky hledám lidi, kteří do toho dávají opravdové nasazení, zájem a mají vztah k tomu, co dělají. To je něco, co se nedá nahradit. Samozřejmě, řemeslo a profesionalita jsou základ – bez toho to nejde. Ale to, co nakonec rozhoduje o tom, jestli hudba opravdu funguje, je právě ta vnitřní energie, opravdovost, chuť sdílet, „rozdat se“. A to je vlastně na této profesi krásné – že je ve výsledku úplně jedno, jestli hrajete pro pět, nebo pro padesát tisíc lidí. Pokud je tam srdce, publikum to pozná.
Věnuješ se orchestrálnímu dirigování, ale také studiovému nahrávání včetně filmové hudby, sbormistrovství, zpěvu, aranžování i vzdělávacím pořadům pro děti. V jaké poloze se cítíš nejlépe?
Já to vlastně nevnímám jako oddělené polohy, ale jako jeden celek. Všechny ty oblasti se navzájem doplňují a obohacují – práce ve studiu mi dává jiný typ detailu a koncentrace, koncertní dirigování energii a kontakt s publikem, zpěv zase přímý fyzický prožitek hudby. V poslední době mě třeba velmi baví a naplňuje dirigovat od klavíru.
Kdybych si ale měla vybrat moment, kdy se cítím „nejvíc doma“, tak je to chvíle, kdy se všechny tyto zkušenosti propojí – když vzniká něco živého, sdíleného, co jednotlivé role přesahuje. Právě v tomto propojení mi ta práce dává největší smysl.
Tvým manželem je skladatel a klavírista Juraj Růžička. Jak se žije v domácnosti obklopené hudbou?
Je to absolutně nádherné. Doma se všichni vzájemně podporujeme v hudebním nadšení – zdaleka nejsme hudebníci jen profesí, ale jsme i opravdoví hudební fanoušci, a to včetně našich dvou synů. A žánrový záběr je široký – radost máme z klasiky, blues, rocku, lidovek, popu i třeba z heavy metalu. Pořád si někdo někde zpívá. Hudba je u nás naprosto organickou součástí každého dne. Zároveň ale žijeme úplně normální, krásně obyčejný život. A já právě v té jednoduchosti nacházím nejhlubší naplnění. Když přijedu domů, nepřijela „paní dirigentka“, ale vrací se maminka. Můj nejvzácnější titul.
Co ti aktuálně dělá největší radost?
Upřímně – život sám. Čím dál víc si uvědomuji hodnotu každého dne, každé chvíle. Snažím se být opravdu přítomná a naplno prožívat všechno, co přináší – ať už jsou to velké profesní momenty, nebo úplně obyčejné věci. Radost mi dělá hudba, samozřejmě. Ale stejně tak ticho, rodina, sdílené chvíle, malé každodenní radosti. Čas, který uplyne, se nám už nikdy nevrátí – a právě proto je to to nejvzácnější, co máme. Snažím se na to nezapomínat.
