Zemřel král…

Sdilej

Bubny, bubnujte, trubky, trubte, vlajky na půl žerdi stáhněte, každou hodinu z děl vystřelte, mimové a mimky, performeři a performerky, do ulic vyjděte. Zemřel náš král Ctibor Turba I.

Vlevo sedí Turbův syn Maxim, za ním stojí a dárky předává Turbův bratr, sociolog Milan Turba a vpravo přináší květiny technik z Manětína během oslav jeho osmdesátin 16. října loňského roku v Divadle Alfred ve dvoře. Foto Martin Špelda
Vlevo sedí Turbův syn Maxim, za ním stojí a dárky předává Turbův bratr, sociolog Milan Turba, a vpravo přináší květiny Turbův přítel z Manětína, divadelní techniík Šimon Vojíř během oslav Turbových osmdesátin 16. října loňského roku v Divadle Alfred ve dvoře. Tehdy jsem ho viděl naposled… Foto Martin Špelda

Není mnoho jmen, která bychom mohli označit za průkopníky moderního divadla u nás. Za osobnosti, které utvářely epochy, bořily mýty, inspirovaly a formovaly generace následovníků. Mim, režisér, pedagog Ctibor Turba (16. října 1944 Mariánské Lázně – 30. června 2025 Hamr u Nečtin) mezi ně patřil. Když v roce 1966 založil spolu s Borisem Hybnerem Pantomimu Alfreda Jarryho, vtrhla do světa české pantomimy groteska a na jeviště vstoupil Franz Kafka v masce Bustera Keatona. Mix existencialismu, pitoresknosti, životní iracionálnosti, výsměšné věcnosti. Jedinec v soukolí moderní společnosti. Bořili romantismus fialkovské taneční pantomimy, přinášeli témata do té doby u nás pantomimou nezpracovaná. Svůj celoživotní program Turba deklaroval samotným názvem souboru, jímž se hlásil k ikoně francouzské moderní literatury, představiteli patafyziky a předchůdci absurdního dramatu Alfredu Jarrymu. Do konce života se k němu vztahoval, což dokládají i názvy jeho dalších souborů Cirkus Alfred (1974–1979, spolu s Borisem Hybnerem a Otou Jirákem, později nahrazeným Bolkem Polívkou a pak Janem Ungrem) a Alfred a spol. (1986–1990, Lenka Machoninová, Jiří Reidinger, Jiří Sova, Mirka Vydrová, Ľubo Piktor, Milan Šteindler…), stejně jako divadla, která vybudoval ve dvoře holešovického domu, ve kterém od druhé poloviny devadesátých let do konce života bydlel – Divadlo Alfred ve dvoře.

S Turbou jsem se osobně setkal a setkával od konce sedmdesátých let. Tehdy vedl na DAMU loutkářský ročník, v němž základům pantomimy, herectví, práce s tělem a maskou učil a lidsky i umělecky utvářel skupinu tvůrců a tvůrkyň, z nichž se později stal základ jeho skupiny Alfred a spol. a někteří dodnes patří k výrazným osobnostem alternativního divadla u nás či na Slovensku (v ročníku tehdy studovali Mirka Vydrová, Ľubo Piktor, Paľo Fejér, Jitka Sedláčková, Jana Matulová-Šteindlerová, Jana Segešová, Peter Pešek, Zina Kuščynská-Richterová, Alena Sušilová…). Kamarádil jsem s nimi, chodil na jejich předváděčky, navštěvoval projekce divadelních filmů, které Turba dovážel ze zahraničí či promítal ze své sbírky (o balijském divadle, o divadle nó, o Lecoqovi i záznamy svých inscenací), byl jsem v Braníku na zkouškách a premiéře jejich Hobita. A byl jsem při tom, když do Klicperova (dnes Salesiánského) divadla v Praze-Kobylisích přivezl v roce 1980 svého francouzského přítele, klauna Pierra Bylanda, s pantomimou Dveře, kterou vytvořili společně v Accademii Dimitri ve švýcarském Versciu, kde oba učili.

V jedné ze svých nejslavnějších inscenací, sóle Udělej mu to zprava aneb Turba Tacet (režie Jan Kratochvíl, premiéra 23. června 1970). Foto Vilém Sochůrek
V jedné ze svých nejslavnějších inscenací, sóle Udělej mu to zprava aneb Turba Tacet (režie Jan Kratochvíl, premiéra 23. června 1970). Foto Vilém Sochůrek

S jeho žáky a studentkami jsem se potkával na mnoha kulturních akcích, vzájemně jsme navštěvovali svá představení (byl jsem tehdy členem Studia pohybového divadla), chodili na utajené koncerty a filmové projekce, informovali se o kulturních aktivitách. Byla to doba propojených uměleckých komunit a souměrného nazírání na pokřivený svět, společně sdílených reflexí, osobních vzdorů a postojů. Nikdy nezapomenu, jak jednou po večírku u něj doma – tehdy bydlel na Malostranském nábřeží s výhledem na Vltavu – všichni odešli a Turba ráno volal, že po nás u něj zůstal jeden pár bot. Byl pozdní podzim… Nikdy se nezjistilo, komu boty patřily. Anebo že by si to Turba vymyslel?

Magie, tajemství, záhady, neuchopitelné situace a jejich abstraktní řešení k němu patřily. K jeho divadelní práci, k jeho vnímání světa. Byl až nesnesitelně precizní, úporný. Nikdy nevytvářel přímočaré situace a nenabízel jednoduché interpretace. Chtěl, aby etudy jeho žáků, herců jeho inscenací byly průzračné a vypovídaly samy o sobě, svou poetikou, svou křehkostí. Vnitřním napětím, čirými gesty, promyšlenými výrazy, přesně volenou rychlostí, pointami. A současně aby komunikovaly s každým otevřeným, citlivým divákem. Miloval masky, ctil a cítil rytmus, vnímal každý pohyb nejen těla a jeho částí, ale i scény, rekvizit a kostýmů. Poslouchal a používal barokní, moderní vážnou a jazzovou hudbu (spolupracoval s Jiřím Stivínem). A byl inspirativní i pro zahraniční umělce.

Z legendární inscvenace se studenty DAMU Hobit (režie Ctiibor Turba, premiéra 1983). Foto Jaroslav Krejčí
Z legendární inscenace se studenty DAMU Hobit (režie Ctiibor Turba, premiéra 1983). Foto Jaroslav Krejčí

Když jsem byl někdy v polovině devadesátých let u něj doma, bydlel tehdy v prvním patře domu U Pelikána na Zámeckých schodech, a chystal s ním rozhovor do Divadelních novin, který se nikdy neuskutečnil (a to ani později do Taneční zóny či jinam), kdosi zazvonil. „Á, to je jeden Kanaďan, psal mi, že by se chtěl se mnou seznámit, a dneska přiletěl…“ řekl Turba a šel otevřít. Byl to Daniel Gulko…

V té době se chystal Turba postavit své vlastní divadlo. V Praze. Jednu scénu už měl – Studio Kaple v Nečtinách. Ale to využíval jen pro příležitostné projekty a festivaly. Poblíž měl totiž statek, kam se svými studenty jezdíval a zkoušel. V Praze však scénu, jež by se věnovala nonverbálnímu divadlu, moderní pantomimě a klaunerii, performancím…, postrádal. Zdaleka tehdy nebylo v Praze tolik malých scén jako dnes. A už vůbec ne zaměřených na objektové a fyzické divadlo. Prodal a opustil proto svůj byt, vybral celoživotní úspory a odkoupil činžovní dům v Holešovicích, jehož část získal v restituci, a rozhodl se v jeho vnitrobloku postavit dřevěné divadlo, které by evokovalo prvorepublikové či starší pražské scény – boudy, jež stávaly na okraji města. Přivezl dokonce několik kamínků z míst, kde v Paříži hrával proslulý mim českého původu Jean Gaspard Deburau, které jsme rituálně zahrabali mezi čtyři stromy dvora, kde si představoval, že bude divadlo stát (zprvu to mělo být jen letní divadlo-stan). Dodnes vím, kam jsem zahrabal ten svůj…

Architektonickým návrhem divadla-boudy pověřil Davida Vávru. Ten zadání naplnil, ale když přišlo na schvalování projektu, nesplňoval bezpečnostní normy a hasiči ho nepovolili. Když se to Vávra dozvěděl, s lehkým srdcem prý tehdy řekl: „Nevadí, nahradíme dřevo vlnitým plechem…“ Turba se div nerozpadl vzteky a Vávrovi jeho projekt vzal. Svatá bouda nemůže ani náhodou být z vlnitého plechu! A vznikla jiná varianta – do země zahloubené, dodnes existující Divadlo Alfred ve dvoře, jež má podobu starého fotoaparátu. Navrhla ho dvojice architektů Jindřich Smetana – Tomáš Kulík, s nimiž Turbu pojila zkušenost s rekonstrukcí Studia Kaple v Nečtinách.

Divadlo Alfred ve dvoře bylo otevřeno 10. března 1997. Foto theatre-architecture.cz
Divadlo Alfred ve dvoře bylo otevřeno 10. března 1997. Foto theatre-architecture.cz

A já za Turbou chodil od té doby tam. Nejprve do divadla, kde vznikala řada inscenací jeho či jeho studentů, zval tam mnoho zahraničních divadelníků, pořádal večírky, vytvářel události. Asi nejslavnější byla inscenace/performance Hanging Man, kterou vytvořil se svými studenty z HAMU Halkou Třešňákovou, Marcem Pohlem, Petrem Krušelnickým (Krushou) a Ondřejem Lipovským. Premiéru měla 11. června 1997 a odvažuju se tvrdit, že odstartovala třetí reformu české pantomimy, jež se postupně proměnila v různé podoby performing arts, jak je dodnes provozují nejen tito čtyři jeho absolventi či Daniel Gulko, ale i ostatní jeho bývalí i pozdější studenti a spolupedagogové z HAMU či brněnské JAMU (Pierre Nadaud, Zoja Mikotová, Ján Mikuš). I další, kteří jsou jeho uměleckými iniciacemi inspirováni, aniž by je zažili, či dokonce aniž by si to uvědomovali. Alena Dittrichová, Tereza Georgievová, Jan Bárta, Rosťa Novák jr., Miřenka Čechová, Nela H. Kornetová…

Později jsem čím dál častěji zvonil u jeho dveří ve čtvrtém patře. Byla to krásná setkávání. Turba uvařil čaj, přinesl víno, posadil se proti mně a hodinu dvě tři jsme rozprávěli. Tedy především on. Mluvil o sobě a svých libostech i strastech, o divadle, o lidech blízkých i vzdálených, o nemocech (neměl jich málo), o minulosti, o současnosti, o svých plánech, o svých dětech. Občas zavolala jeho žena, fotografka Daniela Horníčková. Rozešli se, nebydleli spolu, ale on o ni stále pečoval. Jako se – možná až úzkostně – staral o své dospělé děti, které v jeho domě bydlí. Syn řídil auto, když Ctibor jel do ciziny, dcera pracovala v baru Divadla Alfred ve dvoře. Občas když jsem přišel, nesl jim oběd, připravoval večeři…

Byt ve čtvrtém patře v ulici Františka Křižíka č.p. 36 zůstal opuštěný... Foto Vladimír Hulec
Byt ve čtvrtém patře v ulici Františka Křižíka čp. 36 zůstal opuštěný… Foto Vladimír Hulec

Na mnoho a mnohé podstatnější z jeho života a tvorby bych mohl či měl v den jeho odchodu do jiných dimenzí vzpomenout. Jsou ale mezi námi bližší Turbovi spolupracovníci a přátelé, kteří jeho tvorbu a přínos pojmenují a zhodnotí jistě pečlivěji, přesněji a lépe. Chtěl jsem si zde jen veřejně připomenout pár okamžiků s ním, které se mi dnes vybavily. A které Ctibora Turbu charakterizují.

Zemřel velký divadelník. Občas diktátor, někdy laskavec. Často autokrat, občas citovec. Jemný i drsný, otevřený i nedostupný. Rázný, citlivý, brutální i rozšafný. Umanutý, milý i nespravedlivý, dětinský. Důsledný, zářný, fascinující.

Zazni, salvo, zemřel král.

Další čtení

Další čtení