Tom Ripley, známý také jako Talentovaný pan Ripley, je fantastická postava literárních dějin. Zdánlivě obyčejný mladý muž, který ovšem vyniká mimořádnou ctižádostí a zároveň brilantní schopností manipulace, lsti a podvodu a který se neštítí žádného zločinu včetně vraždy. Americká autorka detektivek, či chcete-li psychologických thrillerů, Patricia Highsmith stvořila svou nejslavnější postavu v roce 1955 a hned záhy za ni získala četná ocenění i masivní čtenářskou oblibu. Již v roce 1960 vznikl podle Talentovaného pana Ripleyho francouzsko-italský film s Alainem Delonem (nazvaný V plném slunci) a sama autorka v průběhu života napsala ještě čtyři další navazující romány, i spolu s prvním známé jako „ripliáda“. Highsmith zemřela v roce 1995, takže už se nedožila filmu, který její předlohu proslavil pravděpodobně nejvíc, a to americký snímek z konce milénia, jehož hvězdnému obsazení vévodí Matt Damon v roli Ripleyho. Adaptace prvního dílu ripliády pak předloni korunovala netflixová neo-noirová minisérie Stevena Zailliana s famózním Andrewem Scottem v hlavní roli, mistrně vystavěná a natočená – z hlediska kamery, práce s detailem, časem, narací.
To, co je na Ripleym zřejmě nejpřitažlivější (a v čem je Highsmith průkopnicí), je až perverzně obrácená morálka příběhu – je zkrátka napsán tak, že ať chcete, nebo ne, dříve nebo později se přistihnete, jak úzkostně fandíte vrahovi a podvodníkovi v tom, aby nebyl odhalen.
Síly a atraktivity Ripleyho postavy a její ambivalentnosti využila přední australská dramatička Joanna Murray-Smith ve své hře s názvem Švýcarsko, která premiérovala před dvanácti lety v australsko-americké koprodukci. Nejdříve byla v listopadu 2014 uvedena v Sydney Theatre Company (se Sarah Peirse a Eamonem Farennem), v březnu 2015 poté v losangeleském divadle Geffen Playhouse (s Laurou Linney a Sethem Numrichem). Švýcarskem Murray-Smith částečně vzdala hold tvorbě Highsmith, částečně také problematizovala spisovatelčinu komplikovanou a kontroverzní osobnost.
Děj dramatu je situován na přelom let 1994 a 1995 do domu ve švýcarských Alpách, tedy do doby jen několik týdnů před spisovatelčinou skutečnou smrtí a na místo, kde v posledních letech doopravdy žila. Hrdinka této hry je – stejně jako byla reálná Highsmith – zahořklá, mizantropická, fyzicky i psychicky zcela uzavřená vůči okolnímu světu a disponující značně problematickými – rasistickými a antisemitskými – názory. V tomto cynickém „posledním tažení“ spisovatelku v Alpách navštíví mladý muž, jenž se představí jako Edward Ridgeway, zástupce jejího amerického vydavatele. Tvrdí, že ji přijel přesvědčit, aby napsala ještě jeden poslední román o Tomovi Ripleym.
Hra Murray-Smith parafrázuje svým psychologickothrillerovým stylem vyprávění s prvky humoru díla Highsmith – vše se brzy pochopitelně rozmlží a otevře se více možných odpovědí na otázku, kdo je ve skutečnosti Edward Ridgeway a k čemu mezi ním a spisovatelkou vlastně dojde. Zpoza napínavých a úderných dialogů se přitom pozvolna, nevemlouvavě vynořují větší témata, jako je přístup k tvorbě a tvůrčí krize, odpovědnost autora vůči společnosti a zároveň vztah autora a jeho díla. Nakolik o něm dílo vypovídá jako o člověku? A není nakonec nejpravdivější ta nejtemnější fikce?
Od své premiéry v roce 2014 se hra rozšířila do celého světa a byla uvedena v mnoha zemích, 21. a 22. března také v české premiéře v Divadle Ungelt. Režijně-dramaturgické pojetí Milana Schejbala a Pavla Ondrucha je decentní, drží se textu věrně, ale nikoli úzkostně (snad ještě to přechylování „paní Highsmithové“ by si už dnes tvůrci mohli odpustit), dobře „umetá cestu“ tomu, na čem je inscenace postavena – na hereckém dialogu představitelů Highsmith a Ridgewaye, v tomto případě Ivany Chýlkové a Petra Uhlíka.
Volba je to velmi dobrá, oběma hercům obsazení perfektně sedí. Highsmith v podání Chýlkové se s ničím nemaže, je cynickou glosátorkou od rány, otráveně teatrální, mrzutou, naježenou, ale schopnou rychle zbystřit, zaujme-li ji něco (v tomto ohledu je až „kočičí“). Chýlková je v pohybu nenucená, dobře strefuje pointy vět a využívá rozličné prostředky k dynamizování projevu (prudké bušení do stolu, opulentní gestikulaci, zdůrazňování písmen na konci vět – „Jak možná ví-Š“ apod.). Snad jen někdy je mluva příliš ledabylá a slabiky spolykané.
Uhlík si s Chýlkovou nezadá. Jeho Edward prochází přesvědčivým vývojem od úslužného a snaživého školáčka s lehce zvráceným a nepředvídatelným smyslem pro humor a mírně psychopatickou urputností přes jeho vytrvalost a neodbytnost až k suverénnímu projevu ve třetím dějství. Možná by mohl být vývoj této figury ještě o něco plynulejší a Edward začít nabývat na sebevědomí již o chvíli dříve, ale to je připomínka spíše k režijně-dramaturgickému vedení.
Oba herci umějí na scéně jen tak existovat, jejich výkony jsou uvolněné a souhra zábavná. Zvlášť vděčná je úvodní dynamika cynické baby a studentíka-snažílka a její proměna v parťáctví, kdy spolu oba aktéři vymýšlejí pokračování posledního ripleyovského románu.
Českému obecenstvu se tak inscenací nabízí zdařilé setkání s rozšířením ripleyovského univerza, které si obzvlášť užijí příznivci děl Highsmith a fanoušci hereckých představitelů. Brzy mimochodem toto univerzum podpoří ještě jedna adaptace a uvidíme, dostane-li se taky do Česka – Murray-Smith Švýcarsko adaptovala rovněž pro film a aktuálně chystaný snímek v hlavní roli s Helen Mirren by měl mít premiéru během tohoto roku.
Divadlo Ungelt – Joanna Murray-Smith: Švýcarsko. Překlad Lucie Kolouchová, režie Milan Schejbal, dramaturgie Pavel Ondruch, výprava Kateřina Baranowska, hudba Zdeněk Dočekal. Psáno z premiéry 21. března 2026.
