Hned dvě česká divadla v témže měsíci nasadila Ibsenovu Hedu Gablerovou – ani ne tři týdny po premiéře pražského Národního divadla ji do repertoáru zařadilo i plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Obě inscenace se snaží o posun klasického dramatu do současnosti. Ovšem zatímco maďarský režisér Viktor Bodó spoléhá spíš na aktualizaci vnějškovou, plzeňský tvůrčí tým pod vedením režisérky Gabriely Gabašové zesoučasňuje důsledněji.
Zásluhu na tom má nová dramaturgyně západočeské činohry Dana Hlaváčová, která notoricky známý text svou adaptací posunula do doby tady a teď, a to formálně i obsahově. Mluví se tu běžným jazykem 21. století, zazní třeba i pár anglicismů, žádný upachtěný pokus o brainrotový newspeak se však naštěstí nekoná. Postavy jsou uvedeny pouze pod křestními jmény, z historika umění Jørgena je výzkumník v oblasti neurologie, Eilert místo knihy ztrácí flash disk a právě díky jazykové svěžesti textu Hlaváčové tohle všechno vůbec nepůsobí násilně naroubovaným dojmem. Snad jen škoda, že sympaticky svéhlavá adaptace nepřikročila k ještě ráznějšímu krácení, v první polovině tak nastávají momenty, kdy i takto pečlivě přepracovaným pojetím prosvítá Ibsenova mnohomluvná doslovnost, například v dialogu Mortena Bracka (Michal Štěrba) a Hedy (Jana Ondrušková). Jinak ale tahle verze severské klasiky promlouvá k publiku dnešní doby s přitažlivým sebevědomím.
K civilnosti adaptace navíc dobře sedí způsob, jakým režisérka Gabašová vede herce a herečky. Zatímco její předchozí počin Když nám bylo míň, který nastudovala v pražské MeetFactory, se vzhledem k prostředí městské i společenské periferie vyznačoval expresivnějším laděním, v Hedě účinkující moudře drží ve zpravidla věcných, životných polohách. Scénografie Michala Spratka pak manžele Tesmanovy a jejich souputníky a souputnice umisťuje do skandinávsky minimalistického, ještě trochu rozestavěného bytu, oproti Praze ovšem bez legrácek v podobě stávkujících technických vymožeností.
Jana Ondrušková představuje Hedu jako „demiuržku“, která manželskou rutinu a hlad po velkých romantických gestech zahání spalující touhou po řízení cizích osudů. S požitkářskou chutí Eilerta (Petr Urban) rafinovaně vhání zpět do náruče alkoholu, zvráceně ji dojme jeho domnělá sebevražda, aby se nakonec propadla do totálního zoufalství, když zjišťuje, jak trapný Eilertův skon ve skutečnosti byl. Hedin manžel Jørgen je v podání Libora Stacha sympatickým dobrákem, jenž se upřímně snaží porozumět své psychicky nestálé ženě, ale nohy mu podráží nedostatek sociální inteligence a neschopnost naplňovat její velkolepé romantické představy.
Z vedlejších rolí nejvíce upoutá, jak Michal Štěrba vykresluje postavu právníka Mortena. Ve svém prvním výstupu vyhlíží trochu mafiánsky, když se sebejistě pohybuje po bytě Tesmanových oděn do čistě černého oblečení. Jeho gangsterství se však záhy ukáže v mnohem jemnějších odstínech. Dění v domácnosti novomanželů většinou neovlivňuje přímo, působí spíš jako Nezvaný host (Smrtka) z Cimrmanova Vizionáře – s jemným vědoucím úsměvem pozoruje ostatní a do čím dál vyhrocenějších situací se zapojuje s elegantní nenuceností. V podobně příjemné překvapení se obrátí Apolena Veldová v roli Jørgenovy tety Juliany. Zprvu to vypadá, že stejně jako v pražské inscenaci zůstane v pozici jednorozměrné obtížné tchyně, ovšem ve druhé polovině se z ní stane bytost až neokázale ďábelská, která si do novomanželů autoritativně projektuje svoje konzervativní plány a představy o správném partnerském životě.
Diskutabilní je výkon Petra Urbana v roli Eilerta. Před přestávkou se mu daří: když přichází na scénu, je okamžitě (a přitom bez zbytečné scénické návodnosti) jasné, čím Hedu přitahuje – vedle solidního, ale nudného Jørgena najednou stojí jako okouzlující, oduševnělý mladý muž, jenž se vykřesal z temné minulosti. Eilertovo sklouznutí do alkoholických běsů ve druhé polovině si pak samozřejmě žádá expresivnější polohu, jenomže Urban ji řeší afektem a opravdu přehnanou gestikulací, čímž z jinak civilní inscenace poněkud neústrojně trčí.
Nic to však nemění na skutečnosti, že v Plzni se na Malé scéně zrodila ryze současná a v nejlepším slova smyslu neformální inscenace Ibsenovy Hedy Gablerové, kloubící promyšlenou práci s textem a podmanivě ztišené herectví většiny ansámblu. Výsledný stav je tentokrát Plzeň–Praha 1:0.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Henrik Ibsen, Dana Hlaváčová: Heda. Režie a hudba Gabriela Gabašová, dramaturgie Dana Hlaváčová, scéna Michal Spratek, kostýmy Barbora Klenová, videoprojekce Alžběta Huclová, světelný design Antonín Pfleger. Premiéra 21. března 2026 na Malé scéně (psáno z uvedení 28. března).
