Udělalo mi velkou radost, když si Michal Hába jako předlohu pro jednu ze svých prvních inscenací na pozici uměleckého šéfa Činoherního studia Ústí nad Labem vybral Čapkovu Válku s mloky. Byl to jeden z románů, který mě kdysi z výběru povinné maturitní četby zaujal nejvíce. A to svou nadčasovostí, která mě nyní zamrazila znovu – při opětovné četbě i na ústecké premiéře.
Čapek vás prvními slovy románu i každé další kapitoly okamžitě vtahuje do děje, v době vzniku mu byl dokonce vyčítán přílišný žurnalismus (poprvé román vyšel na pokračování v Lidových novinách). Dnešníma očima bychom ale řekli, že je napsán jako kvalitní filmový scénář – poutavě a bez zbytečných okolků (mezi něž nepočítám dlouhé vsuvky v závorkách někdy i přes několik odstavců, které často sdělují více než věta, do níž jsou vloženy). Je s podivem, že podle letos přesně devadesát let starého Čapkova námětu, považovaného za jedno z největších děl světové satirické sci-fi 20. století, ještě nevznikl celovečerní film – shodou okolností je ovšem jeho premiéra plánována právě na letošní rok, a v listopadu by tak měl vstoupit do kin napůl hraný, napůl animovaný snímek Aurela Klimta (režiséra, scenáristy a producenta filmů Fimfárum Jana Wericha a Fimfárum 2) s Jaroslavem Duškem v roli kapitána Van Tocha a Petrem Čtvrtníčkem, který se stal předobrazem animace mloka Andyho.
Filmový rámec pro svou inscenaci zvolil i Michal Hába se scénografkou Lucií Krausovou (Škandíkovou) a dění na scéně, ozvláštňované metodou live cinema, zasadili do fialového širokoúhlého rámu s blyštivou oponou a nad ní svítivě žlutým nápisem „Newt Wars“, tedy volným překladem názvu díla do angličtiny, svou formou a fontem zároveň evokujícím kultovní filmovou sci-fi ságu Star Wars. A filmově působí i kostým mloka Andyho, jehož v alternaci ztvárňují Marie Machová (na premiéře) a Luciana Tomášová, v podobě upnuté celotělové „neviditelné“ kombinézy, používané pro trikové efekty před green screenem. Namísto zelené barvy je ovšem v inscenaci kombinéza výstražně červená, čímž kontrastuje s nebarevnými kostýmy ostatních postav, zatímco dětský sbor, složený z Ústeckých Bambini a Pěveckého sboru ZŠ Stříbrnická a inscenaci hudebně doprovázející zpoza opony, se v kombinézách fialových proměňuje v jednolitou mločí masu, zaplavující svět a splývající se scénou. A jak se postupně mlok civilizuje a přebírá vládu nad lidstvem, doplňuje autorka kostýmů Adriana Černá hereččinu kombinézu červeným kalhotovým kostýmem. Tohle zlo totiž není neviditelné, to jenom my jsme slepí a na cestě za vlastním pohodlím nás žádný red flag nezastaví. Tvůrci přitom spolu s Čapkem před nepoučitelností lidstva varují – vše už tady přece (ne)jednou bylo, a přesto: „Děje se to teď!“
Medium is the massage
Tak jako u Čapka nelidské zacházení s mloky symbolizuje například rasovou segregaci „černochů“ nebo židů či jednoduše zaslepenou povýšenost západního světa, u inscenace mě rovněž napadala paralela s AI (kombinéza může evokovat i modrou robotku z vizuálu mobilního operátora O2), která se taky jednou může vymknout kontrole, a s boty či trolly využívanými v dezinformační válce. „Medium is the message,“ opakují herci a stejný nápis svítí i na obrazovce v popředí; Barbora Váchová v roli vědkyně, přicházející opožděně pronést dramaturgický úvod, má však na ceduli napsáno „massage“ – tedy volně přeloženo jako „mediální masírka“ (v programu se pak dočítáme, že jde o skutečný překlep v prvním vydání knihy Jak rozumět médiím: Extenze člověka Marshalla McLuhana). Jenže bojuje s nastavením mikrofonu, sklouzávajícími brýlemi a štosem papírů, které se jí rozsypou na zem, a když z nich nakonec nestrukturovaně na přeskáčku začne číst, její zdlouhavý výstup po chvíli vypískají ostatní herci. Věda je zkrátka ve věčném souboji s mediální propagandou a lidskou hloupostí bezzubá, jak ukazuje i Čapek mimo jiné nekonečným zasedáním ženevské „Komise pro studium Mločí Otázky“, jež namísto podstatných politických a ekonomických témat řeší sjednocení mločího názvosloví, na němž se ani po třinácti stech schůzí a dlouhé řadě let neshodne, anebo citacemi v nesrozumitelných jazycích.
Snad právě proto se Hába ve vlastní adaptaci vedle všeobecně srozumitelné angličtiny uchyluje k italštině (rovněž coby jazyku země, jež dala světu fašismus), která přebírá nadvládu nad závěrem inscenace. Režisér zde totiž nechává herce společně se sborem zazpívat antifašistickou hymnu italských partyzánů Bella Ciao (se sborově odfláknutou výslovností slova „svegliato“, znějícím v podání ústeckých namísto „zveljato“ jako české „vzato“) a opakovaně vykřikovat antifašistický slogan proti Mussoliniho vládě: „Siamo tutti antifascisti!“ I tak myslím zůstává apel inscenace s podtituly „Divadelní ponor do všeho, co potápí svět, jak ho známe,“ a „Antifašistická alegorie“ jednoznačný. Věčný fašismus se totiž podle Umberta Eca citovaného v programu „může kdykoliv vrátit v té nejnevinnější podobě. Naší povinností je strhnout tuto masku a namířit prstem na každou z jeho nových forem – den co den, všude na světě“.
Ještě více ke mně ovšem promlouvá poslední věta anotace: „Adaptace Čapkovy proslulé klasiky, která do dnešní doby dokáže zaplout, jako by se nechumelilo – a hladiny oceánů nestoupaly,“ stejně jako první z článků otištěných v programu s názvem Ztrácíme půdu pod nohama, citující výrok Donalda Trumpa: „My Američané se nenacházíme na stejné zemi jako vy. Vaše je možná ohrožena, naše nikdy nebude!“ připomínající krátkozrakost pana Povondry v závěru románu. Ekologická krize je však jen dílčím tématem výsledné inscenace, v níž Hába spolu s Čapkem zkoumá především mechanismus zrodu a vzestupu ideologie schopné zničit svět na půdorysu lidské sobecké touhy po osobním blahobytu a zaslepené víry v neomezený ekonomický růst, čímž se dostává ke svému věčnému tématu kritiky kapitalismu.
Jako obvykle je inscenace plná brechtovských zcizováků, pro Hábu typických, a celkově velmi komplexní: autorem výpravné hudby je tradičně Jindřich Čížek, pod pohybovou spoluprací, odkazující k choreografiím Hábova Vojcka a Oidipa, jsou společně podepsaní Ondřej Jiráček a Mark Kristián Hochman a videa promítaná na obrazovce v popředí, na nichž jsou Čapkovi bezbranní „ještěrkové“, kteří si neumějí ani sami otevřít škebli, vyobrazeni jako nestvůry s drápy, vytvořil Štěpán Kovář. Coby s médiem zkreslujícím realitu se ovšem s obrazovkou pracuje i ve formě „live“ cinema, když v určitých chvílích zobrazuje polovinu těla Machové, ležící za ní, přičemž záhy se ukáže, že je obraz předtočen, protože v následující scéně vidíme na obrazovce její tělo zezadu, ačkoli víme, že za ní leží čelem k nám, anebo se herečka zvedne, přičemž na obrazovce zůstane ležet.
V hlavní roli muži
V první řadě se ale režisérovi v adaptaci z Čapkova románu podařilo vytáhnout vše podstatné, a především to, co má divadelní potenciál. „Filmové“ scény odehrávající se v Tichomoří nebo třeba soudně vyšetřovaný „první Mločí proces“ proto zcela vynechává nebo o nich nechává postavy pouze v kostce poreferovat, zatímco těžištěm inscenace se stávají dialogy naivního kapitána Van Tocha s prospěchářským mezinárodním obchodníkem a továrníkem G. H. Bondym a příběh vrátného pana Povondry, který jako jediný dospěje k sebereflexi a vinu za zničení světa mloky vezme na sebe jen proto, že to byl on, kdo kdysi neohlášeného kapitána k panu Bondymu pustil.
Kapitána Van Tocha hraje Jiří Plouhar jako prostého burana a alkoholika, který je mloky upřímně fascinován a nedohlédne za horizont svého experimentu, spočívajícího v tom, že dá mlokům zbraně na obranu proti žralokům a nože na otevírání škeblí výměnou za to, že mu budou nosit perly. I ty perly jsou pro něj přitom zcela vedlejší a Bondymu je hodí do ruky jakoby mimochodem; jeho hnacím motorem je právě zvědavost a touha ovlivnit přirozený přírodní řád, jinými slovy jednoduše lidská pýcha a vlastní ego, aniž by si uvědomoval možné následky svých činů. Možná právě proto tato postava postupem času jak v románu, tak v inscenaci pozbude svého významu a zemře, což režisér vtipně reflektuje tím, že téhož herce, doyena souboru, následně obsadí do role obyčejného hlídače v londýnské zoo, který na scéně vytírá podlahu. A herec tuto „degradaci“ zase okomentuje slovy, že si půjde raději sednout do hospody se svými „barevnými spoluobčany“, kteří v Ústí tvoří početnou menšinu. Obě postavy jsou ovšem propojeny i tematicky, neboť hlídač Greggs v zoo naučí mloka mluvit, a to rovněž pouze ze zvědavosti a z potřeby zahnat svou osamělost, zkrátka pro vlastní potěchu, aniž by si uvědomil, co tím svému mločímu příteli i celému živočišnému druhu a následně člověku může způsobit.
Nejvýraznější je ovšem scéna setkání kapitána s panem Bondym, při níž Plouhar vypije celou řadu půllitrů, které si nechává nosit od pana Povondry jakousi tovární ventilací či kosmickým trubicovitým otvorem na pravé straně scény. Herci sice používají sklenice s dvojitou stěnou, které pouze vypadají, že jsou plné, i tak ale Plouhar ve výsledku vypije opravdu úctyhodné množství piva (pokud je to skutečně pivo). Pan Bondy se zatím v podání Ondřeje Jiráčka, který u Háby dosud ztvárňoval spíše vedlejší role, proměňuje v ústřední postavu inscenace, hlavního strůjce celosvětové katastrofy, neboť se na rozdíl od Plouharových postav jedná o inteligentního a zcela vědomě jednajícího muže. Jeho přesvědčivou manipulativnost herec dokonale prodá ve scéně, v níž oslovuje publikum coby správní radu Pacifické Exportní Společnosti, která má svým hlasováním rozhodnout o budoucnosti mloků. Nikdo si přece nepřeje, aby jeho investice přišly vniveč, když perly vyšly z módy, obchodovat s mloky coby novou pracovní silou se tak jeví jako zcela logické řešení… Jiráček si diváky bez ohledu na jejich názor doslova podmaňuje a v kabaretně laděné inscenaci se stává jakýmsi konferenciérem řídícím veškeré dění.
Zatímco kapitán Van Toch působí kvůli své špatné, pozapomenuté češtině s anglickou výslovností, k níž herci pomáhá nezapálená cigareta v puse, trochu jako karikatura už v románu, pan Povondra zde vyznívá velmi lidsky, jakkoli i u něj Čapek odhaluje typické čecháčkovské mudrlanství. Postavu, která až do samého konce, kdy už jsou mloci u Drážďan, tedy přímo za našimi hranicemi, nevěří, že by Čechy mohli jakkoli ohrozit, když přece nemáme moře a kolem dokola nás chrání hory, však v inscenaci Erich Michal Sikora pojal velmi satiricky, až klaunsky a obdařil ji řadou exaltovaných emocionálních výlevů i kritickým odstupem, když na otevřené scéně předstírá, že jde po schodech dolů, nebo když si v závěru inscenace na důkaz Povondrova stáří jednoduše přestříká vlasy stříbrným sprejem. Podvratné je v tomto případě i samotné obsazení, neboť tohoto Čecháčka s omezeným rozhledem hraje herec s asijskými rysy.
Ženy mají v inscenaci méně prostoru, stejně jako v Čapkově románu, v němž se dokonce převaha mužského principu v lidské i mločí přetechnizované, na výkon zaměřené, odosobněné společnosti stává jedním z kritizovaných témat. Kromě neustále umlčované Váchové zde v celé řadě drobných rolí v čele s paní Povondrovou vystupuje snaživá Nataša Nosková Gáčová, jejíž úlohou je hlavně hezky tančit, zatímco zbylé dvě herečky se musí vystřídat v „mužské“ roli mloka Andyho – Machová vyniká především ve scéně v zoo, kde ho ztvárňuje s dětskou bezprostředností a poťouchlostí sobě vlastní.
Z tvorby Karla Čapka jsem zatím měla možnost v divadle vidět pouze Bílou nemoc v Městských divadlech pražských (ABC) a Matku v Národním divadle Brno (Reduta), a přestože druhá z nich na mě velmi silně zapůsobila, zpětně se nemohu ubránit pocitu dnes až příliš těžko uvěřitelné – byť samozřejmě i nadále vznešené – naivity obou hlavních postav: doktora Galéna i Matky, neschopných pochopit samou podstatu války a bojujících proti ní všemi dostupnými prostředky. Ve Válce s mloky kladný hrdina tohoto typu chybí – možná právě o to je román apelativnější a i po sto letech zůstává až mrazivě aktuální. A divadelníkům nabízí svobodu adaptace, kterou v Ústí vytěžili na maximum. (Mně nyní nezbývá než dohnat rest v Divadle D21, kde román v roce 2018 adaptoval David Košťák pro inscenaci Jakuba Šmída.)
Činoherní studio Ústí nad Labem – Karel Čapek, Michal Hába: Válka s mloky.Adaptace, režie a design Michal Hába, dramaturgie Libor Brzobohatý, Veronika Linka, scéna Lucia Krausová (Škandíková), kostýmy Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek, video obsah Štěpán Kovář, světelný design Jiří Hančič, pohybová spolupráce Mark Kristián Hochman a Ondřej Jiráček, asistence režie Marie-Luisa Věšínová. Psáno z premiéry 20. března 2026.
