Se současným významným španělským dramatikem, režisérem, pedagogem a akademikem Juanem Mayorgou jsme naše čtenáře seznámili zhruba před rokem. Tentokrát jsme připravili překlad textu, který je záznamem vystoupení autora dne 11. ledna 2025 v madridském muzeu Prado v rámci 5. řady cyklu Básníci v Pradu. Tematicky je sice spjato s Velikonocemi, ale jeho dopad je hlubší.
I.
Vzdálenost. Je mezi ní a ním, kteří se nikdy nedotýkají. Je mezi tímto místem a těmi místy, mezi tímto okamžikem a těmi okamžiky. Ticho.
ON: Noli me tangere.
ONA: ?
ON: Napadlo mě to kvůli gestu, které jsi udělala. Noli me tangere.
ONA: ?
ON: Nepamatuješ si to?
ONA: Ne. Jaké gesto jsem udělala?
ON: Tou rukou. Jako by ses mě chtěla dotknout.
Ticho.
ONA: Noli me tangere? Nevzpomínám si na to.
Ticho.
Nepamatuji si.
Ticho.
ON: Žena klečící u nohou muže.
Svým tělem naznačuje obraz ženy klečící u nohou muže.
Muž má na sobě zelenou nebo modrou tuniku, žena žluté šaty. Žlutou barvu si pamatuji jistě, protože tys nevěděla, že to byla barva prostitutek.
Ticho. ONA si nevzpomíná.
V zahradě, za úsvitu. Může to vypadat jako les, ale vedle stromu je vidět motyka a slaměný klobouk. Protože nechápeš, co se v této scéně děje, podíváš se na název. Nevíš, co znamená ani jak se vyslovuje. Opakuješ ho několikrát nahlas a vyslovuješ ho různými způsoby: „Noli me tangere“, „Noli me tandžere“… „Noli me tangere,“ opravuje tě strážný. Teprve v tu chvíli si uvědomíme jeho přítomnost. Vstoupili jsme do sálu, sálu Italů, tamhle (ukazuje určitým směrem), aniž bychom věděli, co najdeme, nehledali jsme tenhle obraz. Noli me tangere na nás čeká tady (ukazuje to místo).„Nedotýkej se mě,“ vysvětluje ti strážný. Tak se to obvykle překládá: „Nedotýkej se mě.“ Ale není to dobrý překlad. Je jasné, kdo to je, podle barvy jejích šatů, barvy prostitutek.
Ticho.
ONA: Ona mu říká „nedotýkej se mě“?
ON: On jí: „Nedotýkej se mě.“
ONA: On jí říká „nedotýkej se mě“? Proč? Protože je prostitutka? Nebo není možné se ho dotýkat?
ON: To se zeptej strážného: „Není možné se ho dotýkat?“ Strážný ti odpovídá: „Ano, je možné se ho dotýkat. On se dotýkal. Uzdravoval lidi tím, že na ně pokládal ruce. Umýval nohy svým učedníkům a ji nechal, aby umyla nohy jemu. Ale tahle scéna se odehrává po vzkříšení. Proto on ukazuje na nebe, kde na něj čeká Otec. Jednou rukou ukazuje na nebe, druhou zastavuje ženu.“
Svým tělem se snaží znázornit postoj Ježíše v Correggiově díle Noli me tangere.
ONA: Nevzpomínám si.
ON: Zkus to, prosím.
Ticho.
ONA: Nevzpomínám si.
Ticho.
ON: Na začátku, jak ti vysvětluje strážný, si myslela, že je to zahradník. Nenapadlo ji, že by to mohl být on, nemohl to být on. Dokud nevyslovil její jméno: „Marie!“ Tehdy k němu natáhla ruku.
ON se svým tělem pokouší znázornit Marii Magdalenu, jak se přibližuje k Ježíšovi, kleká před ním a natahuje k němu levou ruku. ONA se přiblíží, aby ho pozorovala.
„Zpátky,“ napomíná tě strážný. Přibližuješ se příliš. „Nedotýkejte se.“
ONA ustoupí.
ONA: Nepamatuji si to. Na strážného si nedokážu vzpomenout.
ON: „Zpátky. Nedotýkejte se,“ napomíná tě. Ty odpovíš: „Nebudu se dotýkat. Chci jen vidět ruce.“ Ruce. Tu, která ukazuje k nebi, tu, která zadržuje, její ruce na červeném pozadí jejího pláště. Strážný ti říká: „Chápu, že se chcete přiblížit. Byl namalován pro dům mecenáše, ne pro kostel, proto tam jsou detaily, které se ocení jen zblízka. Ale já Vás nemůžu nechat, abyste se tolik přiblížila. Na obraz se nesmí sahat.“ A pak dodává: „Abychom viděli diagonálu, musíme se naopak vzdálit. Diagonálu od její pravé ruky k jeho levé ruce: její ruka, její tvář, jeho tvář, jeho ruka. On a ona si hledí do očí.“
Aby ukázal diagonálu, snaží se svým tělem znázornit tělo Marie Magdaleny a tělo Ježíše, kteří si hledí do očí. ONA ustoupí, aby viděla diagonálu.
ONA: „Nedotýkej se mě.“ Řekl, že to je špatný překlad?
ON: Ten v evangeliu, z řečtiny do latiny. Strážný ti vysvětluje, že v řečtině má dané sloveso význam „dotýkat se“ a zároveň „zadržovat“. „Někteří ho překládají jako ‚nezastavuj mě‘ nebo ‚nezadržuj mě‘, jiní ‚nechytej se mě‘ a jsou i tací, kteří ho překládají ,odstup‘, ,nesnaž se mě dotknout‘ nebo ,nemůžeš mě zadržet‘. Všechny jsou to špatné překlady. Výraz ‚noli me tangere‘ se objevuje také v příběhu o bílých jelenech.“ Strážný si myslí, že mezi těmito dvěma příběhy existuje souvislost.
ONA: Jsou na obraze jeleni?
ON: Ne, ne, příběh o bílých jelenech je jiný příběh. Strážný ti ho vypráví.
Ticho.
ONA: Nepamatuji si ho.
Ticho.
ON: „Jeden lovec narazí na bílé jeleny. Chystá se vystřelit, ale včas si všimne, že mají na krku obojek s nápisem: ‚Noli me tangere, Caesaris sum.‘ (Nedotýkej se mě, patřím císaři.) Ale poslední císař zemřel před sto lety.“ Když to uslyšíš, po chvilce přemýšlení řekneš: „To je pravda, ty dva příběhy spolu souvisejí.“ Ale neřekneš proč. Měl jsem se tě na to zeptat. Je tolik věcí, na které jsem se tě měl zeptat.
ONA: „Nedotýkej se mě“ je něco úplně jiného než „nezastavuj mě“ nebo „nezadržuj mě“, a také něco úplně jiného než „nechytej se mě“. Jsou to různé scény, podle toho, co přesně řekne. Nemyslím si, že by překladatel mohl udělat tak velkou chybu. Překladatel evangelia.
ON: Strážný recituje pasáž zpaměti, v latině. Potom ti vysvětluje: „Právě našla prázdný hrob, když uviděla Ježíše, jak tam stojí. Vidí ho, ale neví, že je to on. Ježíš jí říká: ,Proč pláčeš? Koho hledáš?‘ Ona v domnění, že je to zahradník, mu odpovídá: ‚Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.‘ Ježíš jí říká: ‚Marie!‘ Ona pak zvolá hebrejsky: ‚Rabbuni!‘ (to znamená Mistře). Ježíš jí říká: ‚Nedotýkej se mě.‘“ Podle strážného by tato slova mohla být vyslovena jako rozkaz („nedotýkej se mě“) nebo jako prosba („nedotýkej se mě“). Podle strážného je logičtější „nezadržuj mě“ nebo „nechytej se mě“ než „nedotýkej se mě“, protože on chce opustit tento svět.
ONA: Ona ho chce zadržet ve světě a on chce odejít?
ON: On musí vystoupit k Otci.
ONA: Nerozumím.
Ticho. Jako by se snažila pochopit, pokouší se představit si Ježíšovo tělo a Mariino tělo. Neuspěje. Nerozumí.
ON: Strážný tvrdí, že je těžké pochopit, co se ve scéně skutečně děje, a že možná proto si ji tolik malířů představovalo tak rozdílně. „Je to překlad překladu překladu,“ říká strážný. „Z řečtiny do latiny, z latiny do malby a nyní z malby do jazyka, kterým mluvíme. A předtím, na samém počátku, kdo ví, jak byla ta scéna postupně předávána až k evangelistovi. Evangelia byla napsána mnohem později a neví se, kdo je skutečně napsal. Mezi scénou a okamžikem, kdy byla napsána, je velký odstup.“
ONA: Je na scéně ještě někdo? Je vidět nějaký svědek?
ON: Není vidět nikdo jiný. Není tam nikdo jiný.
ONA: Takže jen oni vědí, co se stalo. Jen ona by mohla vyprávět, co se stalo. Evangelista uvádí, že ho mohla zaměnit za zahradníka? Nemůže ho zaměnit. Miluje ho.
ON: Vzpomeň si, co ti odpověděl strážný. Ona spolu s ostatními ženami objevila prázdný hrob a myslela si, že někdo ukradl tělo. Nedokáže si představit, že by vstal z mrtvých. Proto ho nepoznává. Jako ti učedníci, kterým se zjeví na břehu jezera. Nebo ti, kteří ho potkají na cestě a půjdou s ním, aniž by věděli, že je to on, a poznají ho až podle toho, jak láme chleba. Bude tam jeden, ten nejvíce nevěřící, kterému dovolí, aby se ho dotkl: „Natáhni ruku a vlož mi ji do boku.“
ONA: Ona ho pozná, hned jak ho uvidí. Ona ho miluje.
ON: Strážný upozorňuje, že tuto scénu nelze brát doslova. Je to metafora. Evangelista má k dispozici pouze tenhle jazyk, slova a obrazy vytvořené slovy, zdejší jazyk, aby přeložil něco, co zdejší není. Co znamená vzkříšení? Co znamená, že prošel smrtí? Ta scéna má za cíl vysvětlit, že už ho nebude znát tělem, ale duší. Vírou.
ONA: A ona? Co má pochopit ona? Pro ni to není metafora.
ON: On z ní dělá svou zvěstovatelku. Zjevuje se jí naposledy, aby jí řekl: „Nedotýkej se mě. Už tu nejsem. Jdi a ohlašuj, že jsem odešel.“
ONA: Zjevuje se jí, aby jí řekl „už tu nejsem“? To je kruté.
ON: On nemá na výběr. Musí dojít až do konce. Ona musí pochopit, že odteď bude on přítomen jinak. „Pro mě skončila doba těl. Budu přítomen v lásce mezi vámi. Budu žít ve vás. Už se nebudeme dotýkat, ale budeme si blíž než kdy jindy.“
ONA: Ona nerozumí. „Budu žít ve vás? Budeme si blíž než kdy jindy?“ Ona ničemu nerozumí.
Svým tělem se snaží předvést Mariino tělo. Snaží se předvést Ježíšovo tělo. ONA a ON se snaží předvést Ježíšovo tělo. ONA a ON se snaží předvést Mariino tělo. ONA se snaží předvést Ježíšovo tělo, ON Mariino.
Nedotýkej se mě.
Ticho. ONA přeruší předvádění.
Potřebovali bychom, aby se na nás někdo díval.
Ticho.
Nikdy se tam nevrátíme.
ON: Bude to první místo, kam se vrátíme, jestli budeš chtít.
ONA: Nelži mi. Ty víš, že se tam nikdy společně nevrátíme.
Ticho.
ON: Zkusíme to znovu. Vcházíme tudy (ukazuje určitým směrem). Není to místnost, kterou jsme hledali, ale tvou pozornost upoutá jeden obraz. Jeho poznáš hned, ale kdo je ona? Co se mezi nimi odehrává? „Noli me tangere,“ čteš a několikrát to opakuješ nahlas. „Noli me tangere,“ opravuje tě strážný. Nevšimla sis, že tam je. Poví ti, kdo je ona a co jí říká on. Vypráví ti příběh o bílých jelenech. Lovec se chystá vystřelit, když uvidí nápis na obojku: „Noli me tangere, Caesaris sum.“ Ale poslední císař zemřel před sto lety.
Ticho.
ONA: Ona má strach. Neměla strach, když ho viděla zemřít jako zločince ani když ho pohřbili. Strach začala pociťovat, když spolu s ostatními ženami, zatímco ostatní spali, našla hrob prázdný. Vzdálila se od nich a šla tiše, aniž věděla, kam má jít, až mezi stromy uvidí někoho, kdo se mu podobá. Zmátl ji snad otevřený hrob? Není to sen ani přízrak, není to záblesk v zrcadle. Podvodník? Teď ho bude chtít nahradit mnoho lidí. Obyčejný muž, kterého si s ním plete, tak velká je její touha ho vidět? On ji osloví jménem: „Marie!“ Měla by se bát? Pomalu a tiše se k němu přibližuje. Vždycky byl pro ni záhadou. Teď už ne, ona teď všemu rozumí a má strach. Teď prošel smrtí. Teď je mezi ním a všemi ostatními nekonečná vzdálenost. Mezi ním a ní. Teprve teď ví, jak ho miluje, a má strach. Přibližuje se k němu, ale on udělá gesto a řekne „nedotýkej se mě“ nebo „nezadržuj mě“ nebo „nechytej se mě“, nebo neřekne nic, jen udělá gesto, aby ji odstrčil, a ona si pomyslí: „Nedotýkej se mě. Nezadržuj mě. Nechytej se mě.“ Nebo řekne, ano, mnoho slov: „Nedotýkej se mě. Jestli mě miluješ, nech mě jít,“ zatímco od ní odtahuje své tělo, ale ne své oči. A ona, která si vzpomíná na dotek jeho kůže, si myslí, že jeho oči říkají opak toho, než jeho slova. Ví, že on odchází navždy a že ona zůstane na světě sama. A naposledy se ho dotkne.
Svým tělem předvádí tělo Marie, které se dotýká těla Ježíše. Tma.
II.
Pokud před sebou máte nějakou reprodukci, můžete si být jisti, že nevystihuje originál. Žádná kopie by ho nevystihla. Až budete moci, běžte se podívat na originál v sále 49 muzea Prado. Já tam na vás čekám. Jsem tam vždycky, čekám, i když většina lidí, kteří projdou sálem 49, vejdou a vyjdou, aniž by mě viděli, a když mě uvidí, hned na mě zapomenou. Na rozdíl od toho muže a té ženy, kteří mě viděli a pamatují si mě. Považovali mě za strážného. Něco na mém oblečení nebo v mém chování je vedlo k tomu, aby si mysleli, že jsem strážný.
Téměř všichni, kdo při návštěvě sálu 49 spočinou očima na obraze, jehož autorem je Antonio Allegri da Correggio, budou udiveni. Málokdo pozná ženu ve žlutých šatech a většina nebude chápat, co se mezi ní a Ježíšem děje – jeho poznají na první pohled. („Na první pohled.“ Jak neobyčejný výraz!) Ale ani těm, kdo ženu poznají, obvykle není jasné, o co v té scéně jde. Místo aby název záhadu vyřešil, ještě ji prohlubuje: Noli me tangere.
„Noli me tangere.“ Tato tři slova mě přivedla ke studiu latiny. Ještě jí nemluvím plynule, ale rád recituji pasáž z evangelia (Jan 20,11–18) před obrazem. Když mě lidé slyší, přicházejí blíž. Ne aby se podívali na obraz, ale aby mě poslouchali. Nepřitahuje je kvalita mého hlasu, ale zvuk latiny. Tělo latiny. Ať už latinu znáte, nebo ne, ať už rozumíte názvu Correggiova obrazu, nebo ne, rozpoznáte v něm něco intenzivně divadelního. Rozpoznáte touhu.
V divadle není nic silnějšího než touha, která vede k akci, a nic nenapíná scénu víc než touha, která naráží na odpor. Correggio především zobrazuje základní konflikt mezi těly: jedno touží dotknout se druhého, jež se odtahuje.
V životě, stejně jako v divadle, je dotýkání nebo odtahování se zásadní. Je zásadní pro osoby zobrazené na plátně.
Evangelijní příběh říká, že – a ten předchozí okamžik by si zasloužil další obraz a další dílo – Marie Magdalena uviděla Ježíše, aniž by ho poznala. Pak ho poznala, i když už nebyl tím, kým býval. Prošel smrtí. Proto je tento okamžik setkání také okamžikem nekonečného odloučení. Obraz představuje dvě osoby, které se znovu setkávají a navždy se loučí.
„Noli me tangere.“
Každý zákaz je podnětem k akci, protože vyvolává touhu po neposlušnosti. „Nedívej se na mě“ probouzí mou touhu dívat se na tebe. „Nemluv na mě“ vzbuzuje mou touhu mluvit s tebou. „Nedotýkej se mě“ nebo „nezadržuj mě“ podněcuje mou touhu dotýkat se tě nebo zadržovat tě.
V tom muži a té ženě, kteří mě považovali za strážného, byla touha. Dnes touží znovu prožít to, co cítili ten den před Correggiovým obrazem. Vybavují si dvojí představu. Tady a teď se pokoušejí dostat znovu do dalších dvou míst a dalších dvou období: do sálu 49, kde objevili obraz, a do zahrady u hrobu v den Vzkříšení. Tato druhá představa je zase dvojí: zahrnuje scénu namalovanou Correggiem a scénu popsanou evangelistou, které se neshodují.
Aby si ten obraz vybavili, používají ten muž a ta žena slova. Kdybych byl pedant, řekl bych, že provádějí ekfrázi. Slovníky definují tuto rétorickou figuru jako slovní popis výtvarného díla. Malování slovy je ostatně umění, které s mimořádným umem praktikovali španělští dramatici zlatého věku, kdy se divadlo ještě zabývalo důležitými věcmi.
Kromě slov používají ten muž a ta žena také svá těla. Nevypadají jako profesionální herci, ale ať už si to uvědomují, nebo ne, hrají divadlo. Hrají divadlo, aby porozuměli. Snaží se ztvárnit Marii a Ježíše, aby jim porozuměli. Ztvárňují také sami sebe, aby porozuměli tomu, kým tehdy byli. Od těch, kým byli, je odděluje život, který od té doby uběhl. Čas je vzdálenost. Pokaždé když se dnešní žena a muž snaží přiblížit se k nim, tehdejší žena a muž řeknou: „Noli me tangere.“
Toho muže a tu ženu by mohli hrát herci, kteří se fyzicky podobají postavám na obraze. Také by je mohli ztvárnit herci, kteří se fyzicky vůbec nepodobají Ježíši a Marii, jak je namaloval Correggio.
Ale který herec by byl schopen ztvárnit Ježíše? Které smrtelné tělo by mohlo ztvárnit vzkříšené tělo?
Snadnější by bylo ztělesnit toho třetího, kterého považovali za strážného. Když o mně mluví nebo mě citují, ta žena nebo ten muž by mohli napodobovat můj hlas a gesta. Mohl by mě ztvárnit třetí herec. Ten herec by mohl vystupovat jako třetí postava, kterou někteří malíři zařazují do scény: tedy anděl.
Tuto scénu zpracovalo kromě Antonia da Correggia ještě několik dalších umělců – nevím, zda také abstraktním, nefigurativním způsobem, pokud je to vůbec možné. Někteří do ní zařadili jednoho anděla, ačkoli evangelista hovoří o dvou. Byl by jeden z nich strážným andělem toho druhého? Anděl, tedy bytost, která nic nechce pro sebe.
Nevím, zda mezi hercem a herečkou, kteří právě ztvárnili muže a ženu, existuje touha. Včera prošli sálem 49. Když viděli, jak jdu k nim, považovali mě za strážného a podívali se na mě, jako by si říkali: „Vynadá nám, že jsme se příliš přiblížili.“ Nevynadal jsem jim, jen jsem si chtěl popovídat. Řekli mi, že si slíbili, že se předtím, než budou hrát, na obraz nepodívají, ale nakonec podlehli pokušení zajít do sálu 49. Diskutovali o slovech hry, kterou měli hrát, počínaje první scénickou poznámkou, která zní: „Vzdálenost. Je mezi ní a ním, kteří se nikdy nedotýkají.“ Probírali jsme, jak tuto poznámku ztvárnit. Jakou vzdálenost by si měli herečka a herec udržovat po celou dobu představení? Pořád stejnou? Nebo by měli začít velmi daleko od sebe a postupně se přibližovat? Nebo začít velmi blízko a postupně se vzdalovat? Jeden se přiblíží ke druhému, který se vzdálí od prvního, a potom naopak a tak dále?
Debatovali jsme také o poslední poznámce, která zní: „Žena svým tělem předvádí tělo Marie, které se dotýká těla Ježíše. Tma.“ Tma je slovo, které se v autorových poznámkách objevuje zřídka. Používal ho ve svých prvních dílech, ale přestal ho používat, když se rozhodl, že texty budou fixovat jen to, co je nesporné, aby tam, kde si on představoval temnotu, mohl režisér vidět výbuch světla. V této hře však autor toto slovo znovu používá a končí jím celé dílo: „Tma.“ Zajímavé slovo, jako všechna slova, která označují něco neznámého. Protože kde začíná být něco ve tmě?
Dohadovali jsme se, zda by se v určitém okamžiku měla objevit reprodukce Correggiova obrazu. Mohla by se objevit hned na začátku, dokonce ještě před začátkem představení. Mohla by se objevit až na konci představení, po tmě nebo po výbuchu světla. Nebo by se nemusela objevit vůbec, aby si každý divák představil ten obraz po svém.
Diskutovali jsme o místě, kde se scéna odehrává. Je to ložnice? Nemocniční pokoj? Návštěvní místnost ve vězení? Místo, odkud žena nemůže odejít? Krajina podobná té, jakou maluje Correggio?
Všechna tato rozhodnutí jsou důležitá, ale žádné z nich není zásadní. Zásadní rozhodnutí je tohle: Kdo jsou ta žena a ten muž, kteří jednoho dne uviděli obraz a dnes se snaží znovu zakusit to, co cítili, když ho objevili?
Možná že jeden z nich je ve vězení.
Možná že jeden z nich trpí nemocí, která se přenáší kontaktem.
Možná že jeden z nich trpí nemocí, která postihuje jeho paměť.
Možná že mezi tím mužem a tou ženou existuje zakázaná láska a tohle je tajné místo, kde se obvykle scházejí. Možná že ona ví, že je to naposledy, a on se s tím nechce smířit a snaží se vrátit k tomu dni, kdy se setkali před obrazem s názvem Noli me tangere.
Když přemýšlím o tom muži a té ženě, kteří si vybavují Correggiův obraz, toužím po díle, jež by vyprávělo o životě Ježíše, aniž by se on sám vůbec objevil na scéně. Po díle, v němž by různí lidé, aby ho pochopili, ztvárnili momenty z Ježíšova života.
Klanění tří králů.
Volba apoštolů.
Vzkříšení Lazara a všechny epizody, ve kterých se Ježíš před svou smrtí setkává se smrtí. Například Marek 8,22–26, kde se vypráví, že k Ježíši přivedli slepce, aby se ho dotkl. Ježíš ho vyvedl z vesnice, vložil na něj ruce a zeptal se ho: „Vidíš něco?“ Slepec odpověděl: „Vidím lidi, vypadají jako stromy, a chodí.“ Ježíš mu znovu položil ruce na oči a muž začal jasně vidět. Ježíš ho poslal domů a přikázal mu: „Ale do vesnice nechoď!“
Poslední večeře.
Osamělost v zahradě.
Pilátův soud.
Ukřižování.
A všechna setkání s těmi ženami, které nazýváme Marie Magdalena, končící setkáním, kdy Ježíš říká: „Noli me tangere.“
