O téhle inscenaci skoro nikdo nevěděl. V poloprázdném sále Švandova divadla se však odehrála magie multižánrového divadla, propojení nadčasové eseje s výborným hudebním a tanečním vystoupením, které stylově čerpalo z folkloru, ale přitom bylo mrazivě současné, absurdně blízké a přes menší anachronismy citovaného Kunderova textu velice současné. Ale nechat se pouze uchvátit formou nestačí, i když je to velmi lákavé. O čem všem PUPEK – Vše mezi východem a západem hovoří nejen slovem, ale i hudbou a tancem? Produkce maďarského souboru Taneční divadlo Ifjú Szivek, které sídlí v Bratislavě, se u nás objevila vůbec poprvé.
Tanec, slovo a hudba se v ní propojují v pozoruhodně funkční jednolitou materii. Zdánlivě dominuje text. Je to ale spíš proto, že úryvky z eseje Milana Kundery Unesený Západ (v češtině vyšel až v roce 2023, ale napsán byl roku 1983) jsou charismatickým hercem – průvodcem i jakýmsi režisérem dění na jevišti – citovány většinou v maďarštině. Která je malebná na poslech, ale divák se pak soustředí spíše na čtení titulků než na hercův výraz. V pravidelném rytmu, tepu inscenace se však dominance vychyluje směrem k živé muzice a k tanečním výstupům čtyř párů, které jako by ztělesňovaly bloudící ideje národní a kulturní identity.

Rovina žánru a stylu: ke kořenům
Režisér a choreograf Dušan Hégli u nás známý není, je to však zjevně ojedinělý tvůrce a troufám si říci, že v Česku žádný podobný režisér a choreograf, který by se záměrně věnoval propojování folklorní tradice a současného pohybového umění, neexistuje. Dušan Hegli míval i soubor pod vlastním jménem, ale je především ředitelem Tanečního divadla Ifjú Szivek. Záměrně pracuje na principu, který je pro něj samostatným žánrem, kombinuje tradiční tanec a hudbu s aktuálními společenskými tématy, ne však se záměrem tradici replikovat, ale adaptovat, čímž se paradoxně stane mnohem živější a autentičtější. Každá tradice totiž kdysi byla projevem současnosti. Choreograf tudíž nekonzervuje formu, ale hledá nadčasový princip, v hudbě a jejím rytmu i v pohybovém materiálu.
Pro kontext inscenace PUPEK – Vše mezi východem a západem je ale důležité i zaměření divadla, kterému šéfuje. Má totiž prezentovat také maďarskou lidovou kulturu a umělecký život Maďarů na Slovensku: „Největším přínosem souboru je prezentace tradiční hudební a taneční kultury střední Evropy jako společenské hodnoty prostřednictvím divadelních představení doma i v zahraničí. Významnou část jeho činnosti tvoří divadelní adaptace tradičních lidových tanců a lidové hudby Maďarů na Slovensku,“ píše se na stránkách divadla.
Z opusu, který jsme viděli, probublává obojí, i když možná ne na první pohled. Jednak je to – z hlediska formy – perfektní fúze tradičního pohybového tvarosloví s postdramatickým divadlem. Je to roztančená esej, s níž režisér zřejmě souzní, protože jeho obsah nijak nekonfrontuje, jen jej v pestrých hudebně pohybových obrazech rozvíjí a nabízí více smyslům než jen sluchu. Jsou působivé a pohlcující. A to je právě nesmírně vynalézavé. V inscenaci se tančí o pomyslném „pupku“ Evropy. My Češi o své zemi, a hlavně o Praze, rádi říkáme, že je jejím srdcem. S odstupem od zhlédnutí mám dojem, že režisér Dušan Hégli je naopak přesvědčen o tom, že srdcem Evropy je Budapešť. Na jednu stranu má jeho opus kosmopolitní nádech právě díky Kunderovi, na druhou stranu na mě působí esencí hrdosti jednoho národa a podprahovou proklamací, že ta „tradiční hudební a taneční kultura střední Evropy“je maďarská. Nebo je to jen symptom naší historické zkušenosti, která nás nutí instinktivně číst mezi řádky, i když tam nic není? Působilo tak dílo ještě na někoho jiného, nebo diváci prostě propadli jeho kouzlu? Vzbuzuje skutečně velké množství otázek a námětů k zamyšlení – ale dovolte mi přiblížit onen kaleidoskop obrazů, jež nám během hodiny proběhly před očima.

Rovina obrazivá a pohyblivá
V zadní části jeviště, na němž je rozestaveno jen několik dřevěných kvádrů a naškrobených spodnic, jsou připraveny židle pro hudebníky. Inscenace ale začíná fanfárami z Janáčkovy Sinfonietty, byť nečekaně přerušovanými. Tanečnice přicházejí v lidových čepcích bohatě zdobených krajkami, ale základní kostým všech účinkujících se vyhýbá znakovosti, jsou to celotrikoty s abstraktními zemitými barvami, které až dodatečně oživují kusy oděvu a rekvizity. Zprvu se objeví maska s rohy, ale lidským obličejem, v rukou děvčat šátky… Vypravěč, civilně oděný v černém plášti, hovoří Kunderovými slovy o potlačené revoluci v Budapešti, o Evropě ohrožené v rámci hranic jediného státu. Protože Evropa zde není geografický pojem, ale idea.
Střídání mluveného slova a pohybových výjevů tvoří onen pulz inscenace. Choreografie sice cituje folklor, ale má současnou dynamiku, a kde to dovolí, zapojuje moderní principy. Nejde to ale samozřejmě tehdy, kdy se tančí párové formy nebo maďarský verbuňk. Stejně tak živá hudba je fúzí folkloru a moderního jazzu. Režisér skutečně obratně zachází s původním materiálem. Současnost se rovná neustálé proměnlivosti, tanec zde není proto, aby byl předváděn, ale je nástrojem vyjádření emoce, rychlosti, síly, revolučního vzdoru, napětí, únavy… Choreografie je tedy jako ze současného slovníku. Představme si to jako syntax. Jednotlivá slova pocházejí z hluboké minulosti, ale struktura textu je zcela soudobá.

A tak se také může cifrovat do jazzových synkop, obcházet s píšťalami a naprosto to neevokuje lidový rituál. Ani když sledujeme obraz, který vypadá jako oblékání nevěsty do kroje, zatímco sugestivní vypravěč právě cituje pasáž o společných evropských kořenech v antice, načež tanečnice zazpívá maďarskou lidovku. Vedle živé hudby je inscenace v souladu s textem prošpikovaná různými nahrávkami především vážné hudby, například na část textu o ruské rozpínavosti navazuje ve zvukové krajině Šostakovičova jazzová suita. Tu zaznějí úryvky národních hymen, tu Stravinskij. Tak se vždy snoubí pohybová akce se slovem nebo s hudbou, která přináší vlastní doplňující významovou rovinu. Nic zde není použito pouze jako ilustrace nebo ornament pro ryzí estetické potěšení. Určitá pasáž evokuje představu davu a izolovaného jedince jako patologický stav společnosti. Jindy se tanečníci převléknou za rockery, aby zahráli písničku od Pink Floyd, i když oblečení jsou spíš jako chalani z Tublatanky. Bolestná je připomínka oběti Jana Palacha, režisér totiž použil originální nahrávku jeho rozhovoru z nemocnice, včetně často připomínaného výroku, že „člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“. Dojemnou chvíli ale překryje cynismus civilního herectví, ostatně střídání nálad a jejich vzájemná negace jsou také hnacím motorem režie.
Fúze tanečních světů je působivá. Vzbuzuje mimo jiné ještě otázku, proč máme my Češi a s námi sousedící Slováci, tak blízké a příbuzné národy a kultury, tolik odlišný vztah k folkloru, když dojde na současný tanec (v činohře a alternativním divadle je to možná jiné?). Česká představa lidového tance nebo zvyku na jevišti podivně začíná a končí obrazem velkých či malých souborů písní a tanců, které předvádějí přesné rekonstrukce tanečních forem nebo slavností a rituálů, tanečních her… Folklor na jevišti zde ve všeobecném povědomí lidí znamená festival ve Strážnici nebo vánoční program Chorey Bohemiky. Nic proti uchovávání tradic v původní podobě a proti etnochoreologickému výzkumu, ale proč nikdy nevidíme spojení folkloru a současného tance? Folkloru a konceptualismu? Možná to není vyloženě tabu, ale fenomén hodný zamyšlení, že to nikoho nenapadne. Protože absence určité myšlenky nebo skutečnosti je stejně signifikantní jako její existence. Ve slovenském současném tanci pozorujeme propojování uměleckých světů hluboké minulosti a žhavé současnosti zcela přirozeně. Žije paralelně s folkloristickým odkazem a praxí. Dříve takové projekty ukazoval festival Hybaj ho!, který ve Studiu ALTA pořádala Lucia Kašiarová. Vzpomínáte třeba na choreografii slovenského Maďara Csaby Molnára Potmehúd? Nebo na soubor současného tance Les Slovaks, který zcela nepokrytě vycházel z folklorních kořenů, i když byl contemporary? V Česku, kromě tvorby Martina Talagy (což se ale nepočítá, protože i on je Slovák, a navíc se věnoval taneční antropologii), je vlastně jediným takovým příkladem projekt Confluence Angely Nwagbo, která ukazuje mísení dvou kulturních tradic a identit.

Rovina ideová: inspirace
Samotná Kunderova esej je stále aktuální. Můžeme si spolu s ním klást otázky, co je či není „střední Evropa“, kdo a kdy ji zradil, prodal či si ji přivlastnil. Zda vůbec existuje, zda není jen ideálem, fantasmagorickou představou kulturně topografického celku, jenž je fiktivní zárukou malých národů na sebeurčení, protože mohou deklarovat, že do ní patří, ačkoli nejde o územní celek a nemá žádné hranice. Zda je možné, aby národy, které definují svou identitu prostřednictvím jazyka a svou kulturu stavějí na literatuře, mohly spolu koexistovat bez mocenského pnutí. Zda je identita malých národů skutečně v permanentním ohrožení, v nebezpečí zániku během několika málo generací. Zda nebylo největším prokletím Evropy samotné právě to, že její moderní dějiny tvoří národy identifikující se na základě jazyka. Možná, že Kunderovi šlo při psaní o fenoménu střední Evropy o protest proti faktickému rozdělení Evropy železnou oponou. V kontextu války na Ukrajině je zase palčivě aktuální jeho pohled na Rusko jako programově protizápadní civilizaci a zároveň na západní Evropu jako neschopnou definovat svou vlastní hodnotu a bojovat za ni (což nyní krystalizuje v různé míře ochoty či neochoty jednotlivých států EU pomáhat Ukrajině).
Esej Unesený Západ je nadčasová i tam, kde hovoří obecně o kultuře a o tom, jak se vzdala svého vůdčího postavení síly a nástroje změny, rozvoje, samotné civilizace – protože svoje žezlo předala jiným, pragmatičtějším silám, jako je ekonomika nebo média. Inscenace oživuje i tuto pasáž. A je to zároveň fenomén, který si můžeme osahávat zblízka, třeba právě teď v období kolem parlamentních voleb, kdy se opět potvrzuje, že se s kulturou nepočítá jako s klíčovým rezortem, ale téměř jen jako s trafikou. Kreativní průmysl se snaží kulturu měřit a vážit a emancipovat ji skrze objektivně popsatelnou užitečnost a může se to jistě i dařit a určité sféře kultury pomoci. Ale co s tou částí, která ze své podstaty negeneruje a nikdy nebude generovat ekonomický zisk a jejíž dopad nelze vměstnat do tabulek výkonnostních ukazatelů? Třeba zrovna současný tanec. A není snaha zdůvodňovat důležitost kultury jejím měřitelným přínosem naopak popřením její vlastní podstaty?

Celospolečenské mínění se zjevně kloní k tomu, spatřovat kulturu jako něco zbytného a nepodstatného, něco, čemu se má věnovat politická pozornost a finanční podpora až tehdy, kdy jsou vyřešeny všechny materiální problémy, nasyceny žaludky, naplněny peněženky. Není třeba sociologických průzkumů, abychom viděli, že toto je realita, že tak uvažují i naši rodiče, příbuzní, kamarádi mimo sociální bublinu kulturních (spolu)pracovníků a umělců. Je otázkou, zda se kultura nechala do své pozice zbytnosti dotlačit, nebo jestli pozici státotvorné a zásadní společenské síly opustila sama a skutečně ustoupila a spí… Jako tanečníci posazení v závěru inscenace s těžkými hlavami v jedné unavené vyčerpané řadě. Možná také, že pojem kultura je až příliš abstraktní. Jako když Werich mluvil o čase. Kultura není nějaká postava, kterou potkáte nebo vejde do dveří, ani materiál, kterého si koupíte dva metry a pět centimetrů na záložky. Tvoří ji lidé, zcela konkrétní lidé z masa, kostí a – to už tak v naší pozemské dualitě je – také s jistými fyzickými potřebami. Je na každém jednotlivci, který se cítí být součástí onoho fenoménu zvaného kultura, jestli se spokojí s druhořadou pozicí spícího blanického vojáka. Pokud budeme kulturu vnímat jako ideu nebo abstraktní fenomén, může ji každý popřít a prohlásit za nedůležitou, ale pokud si uvědomíme, že jde o společenství myslících a dýchajících bytostí, desetitisícový, možná stotisícový dav, pak už není tak těžké uvěřit, že má právo na svůj hlas a na to, aby byl slyšet.
Myslím, že právě Maďaři jsou ti poslední, kdo by se měl bát, že by jejich národní identita či kultura zanikla. Jejich cesta k samostatnosti a národnímu obrození byla snazší, než jakou jsme měli my a Slováci. Jejich jazyk je unikátní a nemusí čelit teoriím, že je jen nářečím nějakého silnějšího bratra, jako musí dnes svou identitu obhajovat Ukrajinci, a stejnému nebezpečí čelí i další slovanské národy. Svou sebejistotu Maďaři nevědomky dokládají právě tímto dílem, našimi krky vyvrácenými při snaze o čtení překladu textu, ačkoli z úvodních slov herce na scéně bylo zřejmé, že hovoří i plynně slovensky. Probíhá celé představení v maďarštině i v Bratislavě? A chodí na něj někdo jiný než Maďaři?
Taneční divadlo Ifjú Szivek – Dušan Hégli a Bence Hégli: PUPEK – Všetko medzi východom a západom. Režie Dušan Hégli a Bence Hégli, dramaturgie Bence Hégli, text volně na motivy Milana Kundery, choreografie Dušan Hégli, kostýmy Edit Szűcs, scéna DHC, hudba Gergely Dávid Hegedűs, Máté Hegedűs, Leoš Janáček, Miklós Király, Dmitrij Šostakovič, Igor Stravinskij, Czeslaw Niemen, Tamás Király, Aktual, Roger Waters a Béla Bartók. Premiéra 17. června 2025 v Divadle Átrium, Budapešť (psáno z reprízy 13. října 2025, Švandovo divadlo, Praha).
///
Avignonské hostování inscenace v rámci letošního OFF programu na divadelním.netu reflektovala Lucie Němečková: Za pět minut dvanáct aneb Avignonské divadelní světy – divadelni.net

