„Divadlo není matematika, někdy prostě nemá jedno logické řešení. Nemusíš vše pochopit,“ říkali mi často moji pedagogové herectví ve snaze zachránit mě před mým lehkým OCD a sklony k matematice. Teď už chápu, že někdy prostě úplně stačí, když si danou věc herec pojmenuje a pochopí sám v sobě, ať už jakkoli, a nemusí ji za každou cenu obhajovat navenek. S tímto zjištěním však brzy přišla další nezodpovězená otázka. Co mám dělat, když jsem nepochopena divákem? A co dělat, když následně přijde „hate“?
Musím přiznat, že s kritikou se zatím vypořádávám těžko. A to se zdaleka nepovažuji za součást „generace sněhových vloček“. Kritiku totiž vnímám spíš jako osobní selhání. Jako chybu, kterou jsem nebyla schopna odhalit sebereflexí. Takže ano, když přijde kritika, jsem často zklamaná a naštvaná, ale to jen sama na sebe, protože jak jsem byla zvyklá za svého „mudlovského života“ před divadlem, chyby se nedělají a na minus před závorkou se nezapomíná. Ale koneckonců, konstruktivní kritika je to, co člověka učí a posouvá dál, takže díky bohu za ni, protože bez ní by jakákoli sebereflexe neexistovala.
Divadlo není matematika a není v mé moci to změnit. Nelze se všem zavděčit a tak je to správně.
Není však kritika jako kritika. Bylo to někdy po mé první premiéře ve Slováckém divadle, kdy se ke mně dostal ze strany diváka nepěkný komentář na adresu mého herectví. A musím říct, že do té doby mi nic tak nevzalo vítr z plachet jako hromadná debata, která se pod příspěvkem rozjela. Dohadovali se v ní lidé, kteří se se mnou na jevišti setkali, s těmi, kteří mě nikdy hrát neviděli. Dohadovali se mí přátelé s lidmi, kteří mě neznají. A já, blbá, to všechno četla. A já, moudrá, se k tomu tenkrát radši nevyjádřila. Poprvé o tom vlastně píšu až teď, s odstupem a po dlouhé úvaze, jestli se o tom vůbec zmiňovat.
Čerstvě po škole se mi tím totiž zbortila představa o herectví, které má hlavně bavit, a to jak herce, tak diváka. V hlavě mi neustále běžela otázka, co pro inscenaci a roli můžu udělat víc, když i mé maximum je nedostačující. A pokud je mé maximum nedostačující, pak je i má herecká sebereflexe na špatné koleji a já ji můžu začít stavět od znova. A i když s dalšími premiérami už k takovým situacím nedošlo a ohlasy přicházely především dobré, tahle ranka se zcela nezacelila. Pokaždé když jsem od té doby vyšla na jeviště coby Eva z Gazdiny roby, ocitala jsem se pocitově před hledištěm plným kritiků, před kterými – ať se budu snažit sebevíc – uspět nedokážu. Tak tohle je divadlo? Být večer co večer nervózní z toho, že přijdou cizí lidé, které neznám, a i když se vše povede, jak má, budou mě soudit podle své libosti? Proč jen divadlo není rovnice s jedním správným řešením pro všechny!
Ocenění Talent roku v Cenách Divadelní kritiky, ale také samotná nominace či pozitivní kritické ohlasy pro mě znamenají mnoho, ale hlavně ujištění. Ujištění, že moje herecká sebereflexe není špatná. Ujištění, že si můžu víc věřit a že si mám jít za svým. A především to, že divadlo není matematika a není v mé moci to změnit. Nelze se všem zavděčit a tak je to správně.
Jedna věc je ujištění a uvědomění si, druhá věc zpracování. Spousta lidí už tohle dávno zpracováno má a vypořádávání se s negativními komentáři od cizích je pro ně každodenním chlebem. Mě ta cesta teprve čeká, ať už proto, že jsem v divadelním světě ještě krátce, nebo snad proto, že mám ze svého „minulého života“ stále zakódováno, že dokonalost existuje.
A proto jsem ráda, že mi teď bude Cena divadelní kritiky den co den připomínat, že svým největším kritikem jsem si nakonec sama. A také to, že se musím naučit připouštět si už jen konstruktivní kritiku a neplést do toho „hate“. Není kritika jako kritika, o to víc, když nepřichází od cizího, ale od sebe sama.
