Do nové sezony pěkně zhurta. Není totiž jednoduché převzít otěže jedné z nejprestižnějších scén pařížského divadla po tak významné osobnosti, jakou je Stéphane Braunschweig. Zvlášť když si svého nástupce v podstatě vychoval. Julien Gosselin se tak hned první půlrok potřeboval něčím blýsknout.
Dramaturgie Divadla Odéon se dlouhodobě zaměřuje na představení evropského divadla. V historické budově i na nové scéně v Ateliérech Berthier prezentuje dílo mezinárodních umělkyň a umělců, kteří reflektují současný svět. Nejen ve francouzštině nebo v polštině (s prezentací díla Krystiana Lupy) – slyšet je italština, španělština nebo třeba maďarština. Skutečně evropské divadlo! Různorodost a multikulturalismus jsou zde předností. Současná pojetí klasických děl i inscenace nových textů posouvají vnímání kultury jako politického nástroje i jako společného evropského úkolu.
Začátek nové sezony s novým vedením – ředitelem je už od července Julien Gosselin. Režisér nejmladší generace, vyznačující se s progresivním viděním a propojováním uměleckých odvětví, zejména divadla a filmu, ale i hudby. Jeho tvorba má své věrné publikum, ozývají se ale i kritiky: moc přímočarý, moc jednosměrný, moc na první dobrou, moc agresivní. Perte to do nich! Pro Gosselina jako by bylo divadlo zónou destrukce.
Démon
Nesmlouvavá kritika se snesla hned se začátkem sezony. Odéon to do publika skutečně napálil – inscenací Démon, Bergmanův pohřeb radikální herečky a režisérky katalánského původu Angélicy Liddell. Dvouhodinovou podívanou, která v létě vzbudila rozruch na nejprestižnější scéně Avignonského festivalu v Papežském paláci. Liddell jako by opáčila: No a? Klidně vám ukážu zadek! A právě to dělá. Autorská inscenace vznikla pod vlivem Ingmara Bergmana. Nejedná se ale o poctu slavnému filmaři, nýbrž o poznání jeho strašidelných představ a dojmů. Liddell je jím prý fascinovaná, Bergman jako by byl v ní. Skrze něj sama v sobě nachází bolesti, study, vztek, ale i strach ze smrti nebo z náboženství. Církev jako by byla jedním z hlavních traumat. Podobně jako kritika divadelní kritiky. Ve svém úvodním monologu, v němž mluví především španělsky, nenechává nic náhodě. Když vy do mě, tak já do vás! Provokativní inscenace je otevřená expresi, nahotě, dekadenci, nadávkám a vysmívá se náboženství i kultům. Prostě všemu. I samotnému divadlu. Tak ve zkratce pracuje Liddell, řekli bychom novodobá představitelka Antonina Artauda. Tíživé momenty vlastního dětství vyjdou na povrch prostřednictvím radikalismu. Svlékání herců, sebe sama, masturbace. Obscénnost v tom ale nehledejme. Spíš něco jako ceremonii vyvolávání duchů. Ducha Ingmara Bergmana.
Parallax
I druhá inscenace sezony se věnovala tvorbě za hranicemi Francie. A mířila do černého. Jak jinak lze pochopit současný středoevropský prostor a jeho charakteristiky i společenské tendence? Scenáristka a autorka textu Kata Wéber vychází z traumatu šoa, které nadále formuje společenský diskurz v Maďarsku napříč třemi generacemi. Otázky židovství, které jsou určující pro generaci prarodičů, jsou pro vnuky zanedbatelné, až nepochopitelné. Je spíš pálí otázka přístupu k homosexualitě v současném Maďarsku. Příběh se tak stává rodinným dramatem na pozadí historických i současných událostí. Ten, kdo dodnes trpí holokaustem, se stává nepochopitelným pro toho, kdo čelí homofobii. Co je ale horší? Nic. Kruh se tak uzavírá. Historie se opakuje. Režisérem inscenace s výstižným názvem Parallax je renomovaný filmový, operní a divadelní režisér Kornél Mundruczó. Vznikla v Maďarsku, ale za kompletního přispění evropských institucí. Je současným vhledem do středoevropské země, kde o sobě homosexuálové vědí, ale raději o sobě nemluví. I když pro protagonistu (Maďara židovského původu žijícího v Berlíně) je naléhavější sdělit, že je gay, než že je Žid. A právě v tom naráží. Queer identita je odlišně nahlížena mezi gayi v Berlíně a Budapešti. Strach a stud jsou prostě silnější. Stejně jako tomu bylo s židovským původem. Parallax propojuje Východ se Zapádem. I když jsou perspektivy u obou skupin rozdílné, je potřeba vidět za obzor a hledat společný cíl. A tím je tolerance a respekt. Právě takové inscenace jasně a konkrétně předkládají rozličnost společenských přístupů a kus Východu na Západě.
Racek
Bývalý ředitel Stéphane Braunschweig se do Odéonu vrátil začátkem listopadu jako režisér i scénograf nového pojetí Čechovova Racka. Slavného díla, pro někoho možná klasiky, na které už nelze nic vymyslet. Braunschweig jej ale ve francouzštině posunul a záměrně vycházel z nového překladu, v němž si postavy nevykají, ale tykají. Možná zanedbatelný posun, ale při poslechu podstatný. Režisér jím chtěl dodat dílu na aktuálnosti a vypíchnout jeho nadčasovost. Scénografie představuje až dystopické prostředí, evokující přítomnost strachu ze stáří, smrti, sebevraždy i šílenství. Tématem hry jsou evergreeny: rozkolísanost postav, rozháranost vztahů v rodině i mezi přáteli. Podstatou je boj proti tragické existenci. Ta se projevuje ve viditelných rozdílech, třeba života ve městě a na venkově. Čechov klade svým postavám na srdce důležitost přírody, která je podle něj mocná. V podobě titulu jí skládá hold. A z tohoto principu vycházel i Braunschweig. Není to jen manýristická tendence letošní sezony, Racka posunul do ekologického manifestu. Destrukce přírody je destrukcí společnosti, rodinných i mileneckých vztahů. Návrat do přírody je nevyhnutelný. Jen tam si postavy mohou skutečně nastavit zrcadlo a pochopit svou existenci. Bídu svého jednání vůči ostatním i bídu v hledání své přirozené role na světě, kterou možná nikdy nenajdou. Taková je třeba Arkadina, kterou vystihuje jen její replika: „Nikdy nemyslím na stáří, ani na smrt. Nikdy nehledím do budoucna.“ Čechov nás nechává v permanentním strachu z toho, jak to dopadne. V Rackovi nacházíme jeho alter ega v podobě postav Trigorina i tápajícího Trepleva. Braunschweig nám prostřednictvím přírody dovoluje se k pocitu nalezené cesty do budoucnosti alespoň přiblížit.
Vegeteriánka
Vzepřít se společenským konvencím a bojovat za ženskou individualitu. Radikální román Vegetariánka jihokorejské autorky a nositelky Nobelovy ceny za rok 2024 Han Kang, vydaný už v roce 2007, zpracovala v italštině režisérka Daria Deflorian. Sama si v inscenaci zahrála roli sestry hlavní postavy Yonghye. Ta se jednoho dne rozhodne, že zásadně změní svůj život. Jistá forma osobního odboje proti společenskému systému. Na základě strašidelného snu se rozhodne stát vegetariánkou. Jak ale zmiňuje režisérka, radikalita není v samotném rozhodnutí, ale ve vystupování okolních postav a celé společnosti, která cílí na jednotlivce. Agresivní, až nepříjemný pocit nemáme při pohledu na ženu, která změní svůj postoj, nýbrž na její rodinu, která na ni tlačí. A požaduje vysvětlení: Proč? Tři postavy, ač přirozeně sobecké, vidí v jejím rozhodnutí útok – manžel, sestra a švagr. Hodnotí ji, soudí, manipulují s jejím rozhodnutím. Zásadovost jde ale ještě dál, z vegetariánky se stává rostlina. Okolní společnost nedokáže tento akt pochopit a vnímá jej až jako podraz na nich samotných. Jinakost se jednoduše neodpouští. Režisérka ukazuje nárokování konvenčního způsobu života. Patriarchátu, který odpovídá normám a vhodnému postavení ženy ve společnosti. Tělo každé ženy jako by bylo majetkem celé společnosti, je určené k potřebám rozmnožování. Lyrický příběh o hledání vlastního já je jistou orientální bajkou cílící na naše nejniternější obavy. Nadčasová inscenace se skládá ze tří částí – tří pohledů na danou skutečnost, šetří jazykem i grimasami. Na program byla prozřetelně zařazena už v době před vyhlášením Nobelovy ceny za literaturu.
Živé síly
Poslední inscenací před koncem prvního poločasu byly v Odéonu Živé síly umělecké skupiny Animal Architect, které režijně nastudovala Camille Dagen s Emmou Depoid. Vychází ze zásadních textů filozofky Simone de Beauvoir – třeba z Pamětí spořádané dívky, Druhého pohlaví nebo Síly okolností. Vtahuje nás do soukromí i odkazu jedné z nejzásadnějších myslitelek a feministek 20. století. Režisérky ovšem prostřednictvím inscenace neváhají kritizovat ani (podobně jako de Beauvoir) francouzský imperialismus, který se v padesátých letech projevil zejména válkou v Alžírsku. Touha po moci i patriarchát jako by byly zvrhlou předností Francie. Režisérky chtěly ukázat, z čeho pramení jedny z nejdůležitějších filozofických směrů 20. století – z rodinou vštípené pedantské disciplíny a náboženské výchovy. A rebelie spojené s dekadencí. Simone de Beauvoir má několik tváří, i proto je v Odéonu zahrána čtyřmi herečkami, které ji ukazují v různých fázích života. Její „já“ tak má hned několik podob. Jasně vyhraněné a angažované myšlenky se v době jejího života moc nehodily. I proto se její osobnost i dílo v mnohém schovávalo za postavu Jeana-Paula Sartra. Tomu je ale dávno konec. Její odkaz je aktuální víc než kdy jindy. Angažovanost a boj za práva žen si berou za své i v Divadle Odéon.
