Od roku 2007 se koná Pouť smíření vedoucí po třicetikilometrové trase z Pohořelic symbolicky zpět do Brna jako připomínka osudu německy mluvícího obyvatelstva, které bylo po skončení druhé světové války v květnu 1945 z Brna vyhnáno. Události tohoto divokého odsunu se staly inspirací a několik ženských postav předobrazem hlavní hrdinky oceňovaného románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009), jehož dvoudílná televizní adaptace se zestručněným dějem i názvem Gerta Schnirch měla v únoru premiéru na HBO Max a na podzim bude uvedena Českou televizí. Oproti vrstevnaté dramatické knižní předloze, která ve své době budila kontroverze, ale také iniciovala změnu ve společensko-politickém postoji k divokému odsunu německého obyvatelstva z Brna, nebo emočně drásavé divadelní adaptaci brněnského HaDivadla je nové ztvárnění zbytečně konzervativním, generickým počinem, který promarnil potenciál na tyto dřívější úspěchy navázat. Přesto však znovu otevírá témata, která je nutné si v dnešní geopoliticky konfrontační době minimálně připomínat.
Listopad 1989. Gerta Schnirch začíná v období, kdy se drolí Berlínská zeď, Německo se znovu sjednocuje, blíží se naše tzv. sametová revoluce. Osmašedesátiletá Gerta sleduje v televizi zpravodajské záběry a v nich obyvatele tehdejšího východního Německa, jak se dostávají přes zeď, nesmyslně dělící Berlín na dva ideologické tábory, ke svým západním „sousedům“. „Zažíváme okamžik, který navždy změní tvář Evropy…“ slyší říkat hlasatele a tiskne si přitom ruku na srdce. Kolik takto dramatických situací už zažila a je schopná další unést? V kontextu režimních zvratů se pak noří do minulých dekád, které jako stigmatizovaná Čecho-Němka prožívala na okraji společnosti. Vyprávění se klene přes padesát let a osciluje mezi dvěma časovými rovinami: budoucí časovou linkou porevolučního období přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století versus válečnou etapou, poválečným nástupem komunismu a kolektivizací.
První díl sleduje česko-německou rodinu Schnirchových během druhé světové války a ukazuje Gertu jako běžnou dospívající dívku, která má hudební nadání, první lásku, židovskou kamarádku. Mluví česky, je po matce Češka. Její německý otec se ale fašizuje, stejně radikalizuje i Gertina bratra Friedricha a rodina je tak stále více rozvrácená. Aniž by se Gerta aktivně přidala na německou stranu, je v poválečném zúčtování za Němku označena a spolu s dalšími vyhnána z Brna. Ve druhém díle jsme svědky vykořeňování Gerty s její novorozenou dcerou během divokého odsunu, v internačním táboře a spolu s jinými Němkami na nucených pracích na jižní Moravě.
V retrospektivách snímek hledá též východiska ke smíření pro nadějeplnější a životaschopnější současnost i budoucnost. Smíření coby oboustranně vzájemný akt se vine celým filmem. Je to spíše implicitní, avšak zásadní a důležitý motiv, k němuž se snaží dospět. Explicitně to stvrzuje ztvárněním klíčového momentu v samotném závěru filmu, k jeho interpretaci by však mohl během vyprávění více vybízet. Otázkou proto zůstává, v jaký moment více než tříhodinové stopáže, případně zda vůbec je divák aktivně schopen se na tento jinak významný záměr napojit.
Tvůrci totiž postupují se zřetelnou snahou o estetické kvality snímku, filmařskou dokonalost a dobovou věrnost – takové umělecké ambice jsou samozřejmě vítané a žádoucí. Bohužel se v případě Gerty Schnirch už tolik nepotkávají se zvolenou formou vyprávění, která je příliš ilustrativní a výkladová, události spíše servíruje, a proto nenabízí mnoho podnětů k interpretačním úvahám či průběžnému utváření a přehodnocování postojů. I v případě hudební složky si tvůrci počínají spíše mechanicky a dramatičnost scén se snaží zesílit jejím tradičním pojetím.
Gerta Schnirch je vedle nich dílem nahlížejícím tyto otázky nově prizmatem individuální a ženské hrdinky. Na tu dopadnou válečné zločiny v mnoha ohledech tížeji a komplikovaněji než na muže.
Inovativně nepůsobí a věci nepomáhá ani zmíněné časté střídání časových rovin a film se v tomto ohledu ubírá spíše lopotnou cestou. Příběh padesáti let se odvíjí rychle, rozmělňují ho prostřihy stručných scén či záběrů. Ty pak působí rušivě a brání intenzivnějšímu napojení na postavy a jejich motivace, jako například pouze několikavteřinový výjev stárnoucí Gerty na nemocničním lůžku, jak hýbe prsty při vzpomínce na hru na klavír. Tyto střihy bohužel převažují nad těmi působivějšími, jako třeba v silné scéně, v níž kamera sleduje změny nálad v Gertině vrásčitě tváři, když se v potemnělém bytě zahledí k ložnici a následně se začnou v jejích vzpomínkách odehrávat bolestné události, které ji nesmazatelně poznamenaly. Jindy jako by se rozvibrované emoce násilně uťaly a nestihly tak v plné intenzitě bodnout: pochopitelně víme, že ztráta milované matky Gertu zasáhne, nemáme však prostor to s ní prožívat v adekvátně dlouze plynoucím záběru. Jako by se vyprávění zase hnalo za dalším výjevem.
A je to škoda, neboť snímek otevírá řadu důležitých témat, která se v české kinematografii zase tak často neobjevují. Události a dlouhodobý dopad poválečného vyřizování sousedských národnostních účtů nebo otázku kolektivní viny zpracoval syrově a zdařile Bohdan Sláma v Krajině ve stínu z roku 2020, věnuje se jim i Juraj Herz ve snímku Habermannův mlýn z roku 2010. Gerta Schnirch je vedle nich dílem nahlížejícím tyto otázky nově prizmatem individuální a ženské hrdinky. Na tu dopadnou válečné zločiny v mnoha ohledech tížeji a komplikovaněji než na muže, navzdory tomu se snaží přežít a přitom si uchovat poslední zbytky lidské důstojnosti. Především ale ztvárňuje problematiku individuálního a následně rodinného, potažmo celospolečenského generačního traumatu a na nefunkčních vztazích mezi Gertou a dcerou Barborou, jejím manželem i jejich dcerou, Gertinou vnučkou, ukazuje, že mlčení a neochota naslouchat nejsou řešením, neboť bez smířlivého zahojení ran se minulost nepřestane opakovat a rozrušovat tak další svazky – vztahové, rodinné, národnostní, územní.
Vzniklo tak dílo, které se, na rozdíl od nekompromisní knihy nebo zmíněné divadelní inscenace, nezažere pod kůži na delší čas.
Silnou stránkou filmové Gerty Schnirch je také obsazení nových a neokoukaných hereckých tváří, díky nimž si postavy prvoplánově neškatulkujeme. Nadto nedochází ani ke karikování charakterů německých obyvatel, nacistů nebo záporných postav, které by příběh zbytečně banalizovalo. V obsazení starší verze Gerty měl režisér a spoluscenárista projektu Tomáš Mašín předem jasno. Rozhodl se angažovat Milenu Steinmasslovou a navázat tak na jejich úspěšnou spolupráci z jeho zatím nejlepšího filmu Němá tajemství (2023). V extenzivním castingu pak hledal mladší verzi Gerty. Díky tomu objevil Barboru Váchovou z Činoherního studia v Ústí nad Labem, jež se původně hlásila na vedlejší roli Helgy. Obě jsou právě tím elementem, který táhne vyznění a hodnocení filmu o třídu výš. Herecké vedení a snaha o vizuální kvality a identitu jsou dlouhodobými a setrvalými přednostmi tvorby Tomáše Mašína. V Gertě Schnirch to potvrzuje i vytvořením hodnověrného dojmu ze čtyřčlenné, mužskou nacionalistickou radikalizací stále více rozklížené rodiny Schnirchových, čemuž napomohlo i její česko-německé obsazení.
Ambiciózně zamýšlený a stejně tak prezentovaný televizní koprodukční projekt České televize, Arte, HBO a Negativu Gerta Schnirch, který umožňuje zmiňovaná témata zprostředkovat širokému mezinárodnímu publiku, vyzývá k uchování kolektivní paměti a utváření zdravého postoje k naší historii, jenž formuje naši budoucnost. Deklarovaná úcta ke knižní předloze i její autorce či potřeba být v rámci veřejnoprávní služby korektní a nejspíš i divácky vstřícní či ohleduplní však tento jinak více než chvályhodný úmysl zbytečně uhlazuje. Snaží se o empatii a zjitření emocí, ty jsou však mnohem více zakódovány v samotném literárním díle, v působivě napsaném příběhu s plasticky vykreslenými postavami, což se nepodařilo stejně dobře převést do audiovizuální podoby. Vzniklo tak dílo, které se, na rozdíl od nekompromisní knihy nebo zmíněné divadelní inscenace, nezažere pod kůži na delší čas.
Gerta Schnirch. Režie Tomáš Mašín, předloha Kateřina Tučková, scénář Alice Nellis, Ondřej Gabriel, Tomáš Mašín, kamera Tomáš Frkal, hudba Adrián Čermák. Česko/Německo, 2026.
