V rámci JEDL dílnyvznikla s názvem Prokletí domu Mannových už druhá inscenace Kristýny Nebeské a Maxima Bitta. Divadelní portrét sourozenců Klause a Eriky, dětí spisovatele Thomase Manna, má místy dost nečekanou podobu expresivní grotesky. V excentrických hrách, které bratr se sestrou provozují, jde přitom o život: zápas o sebe samého a emancipaci od silné otcovské autority. Navíc za vypjatých dějinných okolností. Hraje se v kulturním prostoru Peškovka na Smíchově.
V malém sálku s několika málo desítkami míst vidíme do dětského pokoje, kde Erika a Klaus mají na matraci rozhrabané spaní a všude pořádný binec. Popsané zdi jejich kutlochu připomínají celu, kde si uvěznění zapisují na omítku, co je napadá, aby se nezbláznili. Ostatně psaní je u Mannů rodinnou posedlostí i anamnézou.
Herci Michaela Krylová a Samuel Toman coby devíti- a osmiletá děcka hrají u stolu divadlo. S bezprostřední přímostí popisují a s pomocí různých předmětů, včetně syrového kuřete, demonstrují, jak to v jejich rodině chodí. Přehrávají si situaci nedělního oběda a napjaté očekávání, zda jejich otec – spisovatelský bůh – opustí svou pracovnu a poctí je svou účastí. Těší se, že konečně přijde, a zároveň se toho bojí, otcovská nepřítomnost v nich vyvolává pocity viny i vzdor, které je budou provázet po celý život. Erika dospěje ke smíření, Klaus k sebevraždě.
Nechat hrát „děti“ Eriku a Klause krutě ironické divadlo vypovídající o sobě a své rodině se v inscenaci ukazuje jako skvělý způsob, jak přitažlivě sdělit životopisná fakta a zároveň nahlédnout do nejtemnějších zákoutí jejich duší. Ve hře lze od věcí poodstoupit, zlehčit je výsměchem a nadsázkou. A vzápětí se nečekaně dotknout nejbolavějších míst. O to uvěřitelnější a pravdivější se všechno zdá.
Sourozenci si třeba přehrávají Klausovu oblíbenou scénu bizarního nočního setkání s tetou Karlou, moment, jenž chlapci otevírá pohled do světa hluboké deprese. „Od té doby jsem byl zasnoubený se smrtí,“ říká spisovatel, který už jako jedenáctiletý napsal hru o sebevraždě. Pak hrají scénu, kterou má ráda Erika: jak ve škole šikanují jejího bratra. Coby školníkův synek se vysmívá bratrově jinakosti, smýká s ním brutálně po podlaze. Je v tom spousta neskrývané dětské krutosti i vzájemné náklonnosti. A nakonec sourozenci, frustrovaní z otcovy nepřítomnosti a mlčení, probírají, jak ho zabít a tím se zbavit jeho stínu.
Neviditelný a všemocný
Zdrojů popisujících dětství a skandální peripetie v životech Mannových, ale i Klausovo pozdější protifašistické angažmá a službu v americké armádě je mnoho. Mezi nimi také jeho autobiografie, která vyšla česky na konci devadesátých let pod názvem Bod obratu: Zpráva o jednom životě.
Klaus a Erika Mannovi prožili dětství v luxusní vile a intelektuálně podnětném, leč citově chladném prostředí. Deprimující, zvlášť pro Klause, zřejmě byl nedosažitelný vzor slavného otce. Nezvykle silné sourozenecké pouto poskytovalo „duchovním siamským dvojčatům“ vzájemnou oporu, dokonce prý přerostlo v incestní milostný vztah. O rok mladší Klaus, talentovaný spisovatel, byl křehčí než jeho energická dominantní sestra, neskrýval svou homosexuální orientaci a trpěl maniodepresí a nespavostí. Erika jako úspěšná herečka střídala partnery i partnerky a oba v rané dospělosti hledali únik v drogách a divokých bohémských večírcích, dluhy platila rodina. Všechno změnil nástup Hitlera a nucená emigrace, kdy se cesty sourozenců rozdělily.
Z životopisných pramenů dokázali Nebeská a Bitto neomylně vybrat a zdůraznit to podstatné, co formovalo obě portrétované osobnosti a co tvořilo duchovní klima „nepřehledné doby bez řádu“, v níž žily. Ale co je důležitější, povedlo se jim také najít jednoduchý a divadelně skvěle fungující klíč, jímž odemkli obecnější metaforický přesah životopisné látky do současnosti. Nejen ve smyslu společenském – paralely s atmosférou nástupu fašismu se tady přímo nabízejí –, ale také intimním či osobním, když se jedním z akcentovaných témat stala touha sourozenců po přijetí a lásce nedostupného, mlčícího otce, za nímž si lze také obrazně představit Stvořitele.
Eriku a Klause tak v inscenaci nevnímáme jen jako zpřítomněné historické postavy, o nichž se chceme něco dozvědět, i když i v této rovině text a režie fungují velmi dobře, ale spíš jako svědky vypovídající o svých životech, souputníky obou tvůrců a jejich inscenaci jako svého druhu společenskou a generační diagnózu. K současnosti ostatně míří i antiestetika výpravy a secondhandové kostýmy protagonistů.
Drogový rauš a společenská kocovina
Za pozornost stojí herectví obou mladých protagonistů, kteří pod vedením Nebeské a Bitta dokážou jít na samu hranu groteskní exprese, ale stále se přitom držet tématu a nesklouznout do bezobsažné křeče. Výkon Michaely Krylové jako Eriky má místy intenzitu sopečné erupce. Zvlášť ve druhé části inscenace, když sledujeme bohémský život už plnoletých sourozenců v Berlíně a jejich drogové a milostné eskapády. Věříme jí život na plné pecky, vybičovaný sex i vyčerpávající extázi. Klaus Mann v podání Samuela Tomana působí v kontrastu s ní většinou jako dítě ponořené ve svém světě, zpomalený, pochybující o svém psaní a stále se srovnávající s otcovským vzorem. Pokud se ovšem nenechá strhnout energií své silné sestry k manickému rauši. Například k drsně kabaretnímu extempore, v němž se oba „vyřvou“ ze zhnusení politickými poměry a antisemitismem Výmarské republiky.
Stále se stupňující pocit ošklivosti dosahuje v tomhle výstupu vrcholu při porcování syrového kuřete a vyřvávání politických hesel a slibů, které se nápadně podobají těm, jež slýcháme i dnes: „Umlčovaná většina konečně dostane hlas. Vrátíme peníze našim lidem.“
Jedním z nejsilnějších momentů je situace odchodu sourozenců do emigrace. Erika se protáhne dveřmi, za nimiž po celou dobu tušíme tajemnou existenci monumentální otcovské figury. Když se tudy za ní chce vydat Klaus, neprojde. Jeho kufr se vzpříčí mezi futry a on zůstává sám.
Tatínku!
Předlohou pro Prokletí domu Mannových je kompozičně i jazykově precizní literární scénář, který vědomě pracuje s jednotlivými tématy. Paradoxně jim dominuje ona nepřítomná, mlčící figura otce, k níž se sourozenci tak či onak po celou dobu vztahují a od které očekávají, že je konečně vezme na vědomí.
Struktura textu není dogmatická a respektuje potenciál životopisné látky. Po prvních dvou zásadních dějstvích nazvaných Dětství a Noční život následují dvě sevřená intermezza. První, nazvané Emigrace, je obrazem vzdálení se Eriky a Klause, kteří po opuštění Německa žili každý na jiném konci Spojených států. Mimoběžné útržky jejich telefonických hovorů ovšem naznačují distanci nejen fyzickou, ale i mentální. Druhé, pojmenované Lebensborn, zachycuje poválečné smutně ironické setkání Klause s dalším „hrdinou“ hry – rodným domem, v němž během války nacisté provozovali centrum pro plození rasově čistých dětí.
Pointu lze jen naznačit. V závěrečném kratinkém dějství se naplní, po čem Klaus toužil od dětství. A epilog dospěje ve vztahu Eriky a otce k minimalistické, ale o to silnější katarzi jedním drobným gestem.
Vzhledem k tématu se nabízí zmínit také (nejen) duchovní otce autorů inscenace. Už jen proto, že osobní zkušenost s jejich silnou osobností mohla být (a zdá se, že i byla) pro Nebeskou a Bitta jednou z inspirací. Motiv otce i Otce v přeneseném slova smyslu je po léta jedním ze zásadních témat režiséra Jana Nebeského. Různých aluzí k jeho divadelní práci, ne-li přímo citací by se dalo v Prokletí domu Mannových najít víc. Stejně tak je možné, byť skrytěji, nacházet otisky tvorby J. A. Pitínského, v jehož blízkosti vyrůstal Maxim Bitto.
Divadelní spolek JEDL – Kristýna Nebeská, Maxim Bitto: Prokletí domu Mannových. Režie Kristýna Nebeská, Maxim Bitto, scénografie Josef Čihák, světelný design Miriam Čandíková, hudba Matouš Hejl. Psáno z premiéry 17. prosince 2025 v Tvůrčím domu Elišky Peškové.
