Podoby lásky, které děsily padesátá léta ve Francii. V zemi, která si odjakživa zakládala na své otevřenosti. Pařížské divadlo Théâtre de la Ville uvedlo na svých dvou scénách v mnohém přelomová díla, která v poválečné Francii vzbudila rozruch, i odpor. Le Funambule (Provazochodec) provokativního nezařaditelného Jeana Geneta a Thérèse et Isabelle opomíjené Violette Leduc. Obě nám dnes ukazují, jak byla společnost zpátečnická, zaslepená k tehdy odlišným projevům lásky – k homosexualitě.
Thérèse et Isabelle
Obscénní, šokující, prasácké! V padesátých letech se román Ravages (Spoušť) Violette Leduc setkal s rezolutním opovržením. A to i ze strany tehdejšího nakladatelství, renomovaného Gallimarda. Ve Francii, kde vycházela jinde cenzurovaná díla jako Millerův Obratník raka, je to téměř neuvěřitelné. Původní rukopis byl nakladatelstvím radikálně zkrácen, a to i přesto, že se mu dostalo velké obrany ze strany už tehdy respektované Simone de Beauvoir. Vyjít mohl až v roce 1966, ve zkrácené verzi a pod jiným titulem – Thérèse et Isabelle. Kompletní, původní verze musela počkat až do roku 2023, kdy vyšla pod původním názvem Ravages. Kruh se tak uzavřel více než padesát let od smrti Leduc.
Poválečná francouzská společnost formovaná politikou Charlese de Gaulla knihu v padesátých letech označila za nechutnou. Některé věci prostě lidé nechtěli vidět ani slyšet. Příběh lásky mezi dvěma dospívajícími dívkami, které spolu pobývají na internátu v severní Francii, tehdy nezapadal do normy „klasického“ mezilidského mileneckého vztahu, řekněme manželství. Nesmlouvavá kritika díla i zavržení společností se podepsaly na zdravotním stavu Leduc. Půl roku pobývala na klinice ve Versailles pro své stavy stihomamu. Pomoc našla v přívětivosti samotné Simone de Beauvoir, své tajné platonické lásky, která jí v těžkých časech pomáhala a dbala o to, aby se pustila do práce.
Théâtre de la Ville toto unikátní dílo oživilo a dalo prostor režisérce Marie Fortuit, aby na malé scéně La Coupole v budově Theatre Sarah Bernhardt zkoumala limity přijetí vlastního těla, citů i osudu. Inscenace Thérèse et Isabelle je ale posunuta dál. Román Ravages propojuje s dalšími knihami Leduc (La chasse à l’amour), v mnohém biografickými. Autorka se do francouzské literatury zapsala zejména pro svou vytříbenost v autofikci. A z toho těží i režisérka Fortuit, když nám vedle hrdinek románu předkládá i příběh autorky a její múzy Simone de Beauvoir.
Na scéně dominují tři postele, nabízející pohled do rigidního chladného dívčího internátu, kde jsou city zakázané. Thérèse (alter ego Violette Leduc) se zde setkává s Isabelle (zosobnění Simone de Beauvoir). Žijí vedle sebe, poznávají se, objevují vzájemnou náklonnost, lásku i chtíč. Něco takového však bylo zvlášť u dívek nemorální, a tedy zakázané. „Amour fou“, šílená láska dvou adolescentek, které ač chtějí respektovat pravidla, nemohou odolat touze po svobodě (osobní, tělesné, citové, lidské). A právě v tom byl problém – obscénnost, byť v podobě fikce, byla absolutně nepřijatelná. Inscenace nemoralizuje ani nesoudí tehdejší společnost. Ukazuje nám ale, že ani dekadence na přelomu 19. a 20. století ve Francii neprolomila veškerá tabu. Zvláště ta týkající se žen.
Le Funambule
Jako k nervóznímu a nevrlému koni přistupoval k dílu Jeana Geneta francouzský herec, filmař a spisovatel Philippe Torreton. V Městském divadle v budově Les Abbesses pod Montmartrem se rozhodl postavit polorozpadlé, zapomenuté šapitó. Tak aby se diváci dostali do cirkusového prostředí plného akrobacie, světel, hudby, křiku. To vše ale jen na oko, jak naznačuje smutný klaun. Hrané veselí vede nejen v cirkuse k rychlému pádu.
I v tomto případě se inscenace stává autobiografickým portrétem. Genetova báseň Le Funambule (Provazochodec), která vyšla v roce 1958, je milostným vyznáním autora k milenci Abdallahu Bentagovi. Poprvé se setkali v roce 1956. V té době šestačtyřicetiletý Genet si v osmnáctiletém milenci našel hračku. „Byl jeho hříbátkem,“ říká režisér Philippe Torreton. Ale nikdy s ním nechtěl být svázaný. Láska obou mužů je zde do jisté míry ukázkou vztahu Geneta k samotné Francii. K zemi, již nikdy nechtěl přijmout, ačkoli mu byla vlastní. Rodná země ho zklamala. Vysvětlení přitom hledejme už v autorově dětství coby sirotka. Sám sebe označil za zavrženého, toho, kdo nikam nepatří, a je tak odsouzený k nomádství a celoživotní samotě.
Provazochodec je milostnou ódou na konkrétní osobu a místo. Jako by autor konečně našel projev náklonosti i citu. Je to ovšem jen zdání. I tady převládá strach z pádu a konce. Zkrachovalý cirkus a opuštěné šapitó představují rozpor, podobně jako Genetovo vyznání lásky dítěti. V plejádě afektovaných hereckých etud je tak jediným upřímným, opravdovým skutkem obyčejný pád. V roce 1962 se Genet s Abdallahem rozešel, důvodem byl nejspíš i akrobatův pád, který ho v mnohém diskvalifikoval. Balancování nejen na laně, ale i v nevyváženém vztahu je viditelně vzrušující, ale také osudové. Po pádu opadlo vzrušení i obdiv. Dva roky po rozchodu spáchal Abdallah sebevraždu. Milostné vyznání se tak rázem stává tragédií.
Báseň však není jen ódou na Genetova druha, ale i na obdivuhodné cirkusové umění plné potu a strachu. Režisér Torreton se zde obsadil do role vypravěče, vyznavatele Jeana Geneta, který obdivuje mladé šlachovité tělo akrobata balancujícího na laně. Podléhá iluzi, že riskuje jen pro něj samotného. Pád je nevyhnutelný. A když k němu dojde, vkrádá se dojem, že jsme svědky manipulace v přímém přenosu. Text básně v inscenaci rovnoměrně doprovází akrobatické umění Juliena Posady a originální hudba Borise Boublila. Nic není více, nic méně.
Podobný námět, odlišný dopad
Obě inscenace nás zavádějí do období poválečné Francie, avšak se zcela odlišnou optikou a následky. Obě ve své době přelomová díla sledují homosexuální vztahy. Violette Leduc vypráví o dvou stejně starých dívkách, Jean Genet o vzplanutí k o generaci mladšímu chlapci. Rozdíl je patrný na první pohled. Najdeme ho ale i ve vyjadřování, ve slově. Leduc propůjčuje hlas oběma ženám, společně hledajícím svobodu a své místo na světě. Vytváří obraz vzájemné solidarity a „sesterství“. Její text evokuje manifest. Genet mluví jen sám za sebe. Jeho poetický text je osobním vyznáním akrobatovi a cirkusu.
Obě díla jsou autobiografická, jejich dopad však diametrálně odlišný. Genetův milenec spáchal sebevraždu poté, co ho autor opustil. Leduc byla za svůj text společností lynčována a kompletního vydání se nedožila. Jako autorka upadla v hluboké zapomnění. Teď se její pionýrská tvorba konečně dočkala renesance. I na divadle. V pařížském Théâtre de la Ville, jež se ve svém programu rozhodlo dát prostor obraně lidských práv a svobodě. A hlavně vyjádření citu.
Théâtre de la Ville, Paříž (Francie) – Violette Leduc, Marie Fortuit: Thérèse et Isabelle. Režie Marie Fortuit, dramaturgie Rachel de Dardel, choreografická spolupráce Leïla Ka, scénografie a kostýmy Marie La Rocca, líčení Cécile Kretschmar, světelný design Thomas Cottereau, zvukový design Élisa Monteil. Premiéra 28. března 2025 v Théâtre Sarah Bernhardt – La Coupole.
Théâtre de la Ville, Paříž (Francie) – Jean Genet, Philippe Toretton: Le Funambule. Režie Philippe Toretton, hudba Boris Boublil, choreografie Julien Posada, scénografie Raymond Sarti, světelný design Bertrand Couderc, kostýmy Marie Torreton. Premiéra 1. března 2025 v Les Abbesses.
