Režisérka Petra Tejnorová a dramaturgyně Nina Jacques ve své interpretaci románu od Mary Shelley tematizují vyprávění a mnohost perspektiv. Jejich Frankenstein ve Stavovském divadle totiž stojí na principu live cinema, variabilní scéně na točně a skvělé herecké trojici Terezy Hof, Terezy Jarčevské a Petra Vančury.
Inscenace má formu vyprávěného divadla: herci pronášejí dlouhé celky textu, častokrát do mikrofonu. Dramatizace se pevně drží osy předlohy, kde se střídá linie Roberta Waltona (Tereza Jarčevská), Viktora Frankensteina (Tereza Hof) a netvora (Petr Vančura), a vypouští pouze zatěžkávající detaily, například epizodu o rodině, po jejímž boku netvor dlouhou dobu žil. Tvůrkyně se zaměřují hlavně na Viktora, který sice rozumí anatomii a ví, jak funguje každá žilka, a přesto po celou dobu dokazuje, že nechápe „duši“. První ale na scénu přichází Jarčevská jako Walton, jenž v románu vypráví rámcové části, zatímco putuje po zamrzlém moři k severnímu pólu.
Hned víme, že jsme v mrazivém prostředí. Na točně se střídá obří maketa ledovce s odkrytou konstrukcí, detailně viktoriánsky vybavený domek a hřbitov, kde Viktor strávil při práci hodně času. Téma zaznamenávání skutečnosti, v románu spjaté s epistolární formou, rozvíjí vedle scénografie připomínající filmový set využití live cinema a předtočených projekcí. Ty mají převážně ilustrační charakter: záběry z lékařské laboratoře naznačují Viktorovy zájmy, hory evokují zimu i emoční chlad, svatební šaty barvící se do ruda zprostředkují smrt Elizabeth, o níž se nikomu nechce mluvit. Nejčastěji ale sledujeme tváře hereček v detailu a emoce jejich postav narušují zdánlivý odstup vyprávění. Tvůrkyně díky kameře, kterou vedou sami herci, zvýrazňují také psychothrillerový nádech románu, protože jevištní netvor je Viktorovi neustále v patách, sleduje ho kamerou a pronásleduje ho fyzicky i symbolicky.
Autorky navíc do inscenace vnesly motiv, který se v románu objevuje jen latentně – klimatickou krizi. V závěru se promítne informace o ledovci Mer de Glace, kde se Frankenstein a netvor poprvé setkali. Shelley inspirovala skutečná dominanta francouzského města Chamonix, která se ale od 19. století zmenšila o třetinu. Paralela je to zřejmá: člověk je prokazatelně tvůrcem klimatické krize, stejně jako Viktor svého monstra. A za to, co jsme stvořili, neseme odpovědnost. Když ji Frankenstein odmítá, přivede ho to ke smrti. Autorky připomínají i dobový kontext vzniku románu, kdy svět zažíval „rok bez léta“ způsobený výbuchem indonéské sopky Tambora. Motiv chladu, zimy a hor, v knize zásadní, tak dostává současný environmentální rozměr.
Otázkou zůstává, jak číst cross-genderové obsazení. Může sloužit jako feministické gesto, pocta Mary Shelley a jejímu prosazení v mužském literárním prostředí. Primárně ale otevírá výrazné herecké příležitosti ženám. Dominantní je především Tereza Hof, která pracuje s mimikou v detailu kamery s absolutní přesností a v mluvených pasážích zachovává vědomý chlad a odstup. Její výrazné světlé kudrnaté vlasy se později stávají jednotícím prvkem celé trojice. Na konci si stejný kostým a paruku nasadí i oba kolegové, jako by se Viktorem stávali všichni tři. A skrze toto gesto i publikum. Obdobný efekt vytváří i svícení v hledišti, díky němuž před příběhem není úniku.
Tvůrčí tým propojil environmentalismus, téma vyprávění a jinakosti a dokázal tím aktuálnost námětu bez laciných zkratek, například bez snadno se nabízející analogie s umělou inteligencí. Inscenace je metaforou pro náš vztah k „jiným“ – k lidem jiné kultury, sexuality, náboženství či národnosti, které by část společnosti raději vytlačila „do hor“. Kdyby se Viktor na své „dítě“ podíval s pochopením, kdyby přijal zodpovědnost a projevil empatii, příběh by dopadl jinak. A nemělo by to pro něj být těžké, protože netvor ve Stavovském divadle je ironický, upovídaný a zábavný. Vančura ho hraje uvolněně a s lehkou nadsázkou, pár zcizovacích gest navíc potlačuje jeho monstróznost. Je oblečený v současné mikině, teniskách a džínách, bez jakéhokoli make-upu. Jedinou maskou, kterou si herec v průběhu nasazuje, je gumová hlava holohlavého muže, díky níž vypadá jako kdokoli, koho známe. Asi takhle děsivý netvor to byl – jako každý jiný muž.
Národní divadlo, Praha – Mary Shelley: Frankenstein. Překlad Tomáš Korbař, úprava Nina Jacques, Petra Tejnorová, Adam Dragun, režie Petra Tejnorová, dramaturgie Nina Jacques, scéna Antonín Šilar, kostýmy Lucie Sedláková, hudba Jan Burian, světelný design Přemysl Janda, Antonín Šilar, video Marek Bartoš, Dominik Lukács Žižka, technický design a video Erik Bartoš, pohybová spolupráce Tereza Ondrová. Premiéry 13. a 14. listopadu 2025 ve Stavovském divadle (psáno z první premiéry).
///
Recenzní glosa Pavla Janouška o inscenaci Frankenstein zde.
