Román Krabat (1971) německého autora Otfrieda Preußlera se stal předlohou pro stejnojmennou divadelní adaptaci Divadla Drak. Legendu o lužickosrbském sirotkovi Krabatovi, který se ocitne ve spárech zlého Mistra, převedli na jeviště režisér Jakub Vašíček a dramaturgyně Barbora Kamenická Pokorná. Společně připomněli, že láska a dobro mohou zvítězit nad zlem, když se proti němu aktivně bojuje. Důležitá upomínka! Ale jak to zlo rozpoznat a jaké „zbraně“ použít?
Tvůrčí tým zasazuje příběh do kulis tmavého mlýna, který se díky scénografii Karla Czecha neustále jeví jako místo plné nástrah a nebezpečí, kde je nutné mít se na pozoru. Domnělou nekonečnost zvráceného světa zajišťují mimo jiné tři různě velká točící se mlýnská kola, dvě na pravé straně, jedno na levé. Před touto kolovou soupravou se nacházejí dva továrenské pásy. Na nich jsou připevněni pracovníci
mlýna – černé kuželkovité loutky. Jejich rozehrání zajišťují herci a herečky stojící za nimi, všichni oblečení do tmavých pracovních mundúrů. Vzadu nad jevištěm se tyčí plošina, na níž pobývají někteří zúčastnění například v době velkopáteční noci, která v příběhu nastane třikrát.
Celkem tři roky tráví Krabat (Šimon Dohnálek) v otrockých službách Mistra (Milan Žďárský a David Ledvinka), do nichž se uchýlil v nouzi. Netušený tyran ho nalákal do svého zajetí a mladík pochopil až příliš pozdě, že ho tam kromě neúnosného množství práce čekají daleko horší zážitky. Každý rok totiž Mistr obětuje jednoho svého služebníka, aby sám mohl dál žít. Neustálý strach a vzájemnou nevraživost v kolektivu podporuje navíc i tím, že využívá černou magii. Bez problému tak třeba navrátí sebevraha mezi živé. Přesto ale neuhlídá Krabata, který se v nestřežené chvíli zamiluje do Kantorky (Edita Dohnálková Valášek) z přilehlé vesnice. Díky její odvaze a trpělivosti a Krabatově píli a odhodlání nakonec společně svrhnou hrůzovládu Mistra.
Jak vypadá hradecký tyran? K perfektnímu navození dojmu dokonalého „záporáka“ napomáhá zásadní inscenační postup: Mistr se na jevišti osobně v podstatě nevyskytuje, ozývá se pouze jeho ozvěnou zdvojený hlas. Když prostorem duní jeho často i vulgární slova určená například Krabatovi, míří na sirotka pronikavý kužel světla, který neobyčejně důrazně připomíná, že vládci mlýna nikdo a nic neuteče. Vašíček a Kamenická Pokorná v podstatě odmítají definovat zlo, naopak nabízejí prostor pro imaginaci publika s pomyslnou výzvou: jak si tyrana představujete vy?
Hororová pohádka se díky happy endu lehce rozsvítí, ale celkové světelně úsporné pojetí inscenace přímo sedí k jejímu ponurému obsahu. V kombinaci s kontinuálním budováním atmosféry strachu naprosto odpovídá, že se doporučuje nebrat na inscenaci děti mladší jedenácti let. Jedinou občasnou jiskřičkou naděje se stává Kantorka, která v tmavých dnech neustále rozsvěcí svíčku a myslí na Krabata. Nejedná se ale o klasickou „čekající dívku“, jež bez svého milého neví, co se životem. Díky energickému ztvárnění Dohnálkové Valášek vyznívá Kantorka aktivně a rozhodně, zároveň ale také zamilovaně a sympaticky bojácně. Ženská část obsazení lehce přehrává tu mužskou, jelikož se k plnokrevnému výkonu první jmenované herečky přidává i Pavla Lustyková v roli na oko hloupého pracovníka Jury či Barbora Jarkovská Humel coby zpívající duch Krabatovy maminky a vypravěčka v jedné osobě.
Kromě kýženého napětí pracuje tvůrčí tým také s velmi specifickým temporytmem. Jednotlivé scény mají zpravidla maximálně několik minut, pak se zhasne a vzápětí tematicky tlumené světlo opět ukáže postavy zpravidla na jiném místě v módu „štronzo“. A až po dalších vteřinách se příběh opět rozběhne. Tento kontrast svižného střídání scén a jejich pomalejších začátků zpočátku působí originálně, postupně se ale představení změní v uspěchaný a formálně lehce předvídatelný sled kratších výstupů, jež by si v některých případech zasloužily plynulejší provázanost, větší časovou dotaci i preciznější hereckou práci. Navíc se neustále opakující princip absolutně vylučuje s případnou výraznější gradací, která by pohádce velmi prospěla. Na druhou stranu četné přesuny mezi scénami zvládají všichni zúčastnění naprosto bezchybně, což je vzhledem k velmi krátkým časovým prodlevám obdivuhodné. Navíc se kromě jeviště využívá i celé hlediště a v jednom případě Dohnálek dokonce zcela opustí divadlo.
Všudypřítomný pocit naprosté bezmoci proti točícím se kolům Mistrova světa mimochodem připomíná jinou „drakovskou“ inscenaci z dob ikonického působení Josefa Krofty – Píseň života (1985). I v ní se obyčejný člověk snaží svými slabými silami bojovat proti neúnosnému režimu, který vytváří a utužuje zlý Drak. Také Preußler psal svůj román jako reflexi jednoho takového bolavého období, k němuž se odkazuje i současný Krabat. Mlýnští služebníci si totiž v rámci velkopátečního rituálu navzájem kreslí na čelo šesticípou hvězdu. Na rozdíl od Písně života, v níž aluze obyčejného člověka bojujícího s minulým režimem uprostřed osmdesátých let fungovala perfektně, Krabat se nabízenému dramaturgickému aktualizování příběhu i kvůli využití židovského znaku, který jasně evokuje již téměř osmdesát let staré hrůzy druhé světové války, vyhýbá. Což je škoda, ale zase si alespoň můžeme uvědomit, že tyrani a diktátoři fungují odjakživa docela beze změn, a s tímto vědomím dnes a denně bojovat proti jejich snaze umlčovat a zavírat odpůrce a odpůrkyně za kola zhoubných mlýnů.
Divadlo Drak – Otfried Preußler, Barbora Kamenická Pokorná a Jakub Vašíček: Krabat. Scénář Barbora Kamenická Pokorná a Jakub Vašíček, režie Jakub Vašíček, scénografie Karel Czech, hudba Daniel Čámský, dramaturgie Barbora Kamenická Pokorná. Premiéra 28. února 2026 (psáno z uvedení 14. března 2026).
