Právě končící sezona byla pro Danielu Bambasovou z mnoha důvodů velmi emotivní. Po dvaačtyřiceti letech strávených v Jihočeském divadle České Budějovice se rozhodla ukončit angažmá, což mnohé divadelníky i běžné diváky zaskočilo. Během jarních měsíců navíc proběhly derniéry hned několika jejích oblíbených inscenací. Po dvaceti letech dokonce ukončil své jevištní putování i jihočeský rekordman Saturnin, jehož reprízování se zastavilo na číslici 158. A ještě jedna zásadní událost: při předávání Jihočeské Thálie si herečka odnesla hlavní cenu za mimořádné ztvárnění postavy Rity v inscenaci Monstrum.
Co pro vás znamená zisk čtrnácté Jihočeské Thálie?
Beru ji jako hezkou symbolickou tečku za svým působením v Jihočeském divadle. Mám z ní upřímně velkou radost, navíc ji budu mít už navždy spojenou s mým loučením s hereckou profesí.
POSTUPNÉ ODCHÁZENÍ
Bylo těžké dávat po padesáti letech u divadla výpověď?
Nebylo to jednoduché. Divadlo stále miluju, navíc mám srdce, duši i mozek stále relativně mladý, jenže mě začíná zrazovat tělo. Vždy jsem k sobě byla přísná, a proto nechci, aby mě diváci viděli na jevišti v nepohodě, kdy bych nemohla odvést výkon, na jaký jsem byla zvyklá já i oni. Se svou chorobou už funguji dvacet pět let, ale naštěstí to nikdy nebylo moc vidět, i když se kvůli mně pár představení muselo zrušit. O odchodu jsem začala poprvé uvažovat v době covidu, kdy jsem onemocněla a na natáčení Selskýho baroka za mě musela zaskočit Věra Hlaváčková a posléze se mnou ze stejného důvodu v alternaci nazkoušela Café Groll. Další moment přišel během zkoušení Velké vodní loupeže v Malém Pivovaru Budvaru, kdy mě nemoc sklátila pár dní před premiérou, takže mou roli narychlo nazkoušela Natálka Drabiščáková. Můj vnitřní tlak se stupňoval, nechtěla jsem ostatním komplikovat práci. Neumím v tomto směru myslet na sebe.
Kdy přišla ona poslední kapka?
Pořád se mi ještě odcházet nechtělo, jenže před loňskou letní sezonou na Otáčivém hledišti jsem se zranila a musela v bolestech odehrát všechny reprízy Žen Jindřicha VIII. K tomu se přidaly další zdravotní komplikace, ale přesto jsem nastudovala Ritu v Monstru. S bolestmi sice dokážu fungovat, ale když jsem pak měla zkoušet Šošanu v Mikvi nedovedla jsem si představit, že bych trávila čtyři hodiny na zkoušce a pak ještě hrála večerní představení. Do toho přišla chřipková epidemie a já začala poprvé pochybovat, jestli to zvládnu. Na základě doporučení lékaře jsem se rozhodla s herectvím skončit. Divadlo mi bude samozřejmě chybět, jsou to dopingové injekce, kdy herec dostává vynaloženou energii od diváků tisíckrát zpět. Lidé mě zpočátku bombardovali zprávami, jestli to myslím fakt vážně, a dodávali, abych si to ještě rozmyslela. Naštěstí mé odcházení bude postupné, stále dohrávám v nazkoušených inscenacích.
Jak jste tedy situaci s obsazením v inscenaci Mikve vyřešila?
Šla jsem roli vrátit s tím, že zároveň dávám výpověď. Přišlo mi to férové. Dramaturgyně Olga Šubrtová mi stejně před časem na pohovorech sdělila, že už mě v Jihočeském divadle do budoucna žádná velká herecká úloha nečeká, což jsem tak trochu tušila. Od Kalifornské mlhy jsem sice měla několik hezkých středních rolí, ale žádná větší nepřišla, až nyní Mikve, jenže šlo o špatné načasování. Potřebuji teď začít víc myslet na sebe. Řekla jsem si, že se nebudu moc vracet do minulosti ani nijak extra řešit budoucnost, ale žít současností. Pokud mi to zdraví dovolí, chtěla bych si zaletět za synem (herec Daniel Bambas – pozn. red.) do Dánska, který tam nyní střídavě žije, a také k mému milovanému moři. Odchod však není snadný. Padesát let u divadla je padesát let. To je jako sakra dlouhé manželství. Na druhou stranu, život není jen divadlo.
S jakými pocity jste odcházela z divadla po podání výpovědi?
Se slzami na krajíčku, ale zároveň jsem věděla, že jsem udělala dobře. Nechtěla bych jednou vypadat na jevišti jako troska. Zažila jsem několik kolegů, kteří se na něm drželi zuby nehty do poslední chvíle, a my všichni kolem o ně měli strach. Probírala jsem to samozřejmě i se synem, který mě dlouho podporoval v tom, ať to nevzdávám, zároveň však věděl, že můj stav není dobrý. Proto rozhodnutí nechával na mně, stejně jako já kdysi nechávala na něm, jestli dát výpověď v Divadle na Vinohradech.
POSLEDNÍ DVĚ PREMIÉRY
Vašimi dvěma posledními premiérami byly inscenace Monstrum a Smolný pich aneb Pitomý porno. Jak byste je charakterizovala?
To se nedá srovnávat. Ve Smolném pichu mám jen jeden výstup pomatené inkontinentní babičky, takže se loučím opravdu grandiózně. Uznejte, že to se jen tak někomu nepoštěstí. Byla jsem asi jen na čtyřech zkouškách, což mě mrzelo. Hodně se mi totiž líbí, jak Jakub Čermák pracuje. Je velmi talentovaný, navíc i empatický, s humorem, na který slyším. Mrzí mě, že už s ním nikdy nebudu zkoušet. Když jsem viděla, co z tak slabého textu dokázal vytvořit, klobouk dolů. Všichni herci se na inscenaci hodně nadřeli, ale stálo to za to. Je mi trochu líto, že odcházím ve chvíli, kdy přichází nová šikovná krev. Jakubovi moc fandím.
A co inscenace Monstrum?
Monstrum jsem zkoušela v ne moc dobrém období, kdy jsem měla velké bolesti po pásovém oparu, na který mi dali prášky, po nichž se mi špatně učil text. Byla jsem kvůli nim úplně otupělá, takže jsem medikaci vysadila, abych to vůbec nazkoušela. Hra se mi od začátku moc líbila. Baví mě podobné texty s přesahem, hloubkou. Samozřejmě se nejvíc nadřeli kluci, na mě nebyly kladeny extra velké nároky. Postavu jsem v sobě hledala spíš sama, navíc jsme neměli moc času. Monstrum má pro mě hluboký smysl. Na konci jsem vždy dojatá, je to silný příběh a náš nový kolega Pavel Prais hraje kluka Darryla skvěle. Je to velký talent.
DVACET LET SE SATURNINEM
Na začátku května jste se po 158 reprízách loučili s inscenací Saturnin. Jak proběhla derniéra?
Velmi bouřlivě, lidé tleskali jako o život a na konci stáli. Po skončení představení jsem se ještě přes hodinu divákům podepisovala a fotila se s nimi. Bylo to dojemné, ale zároveň jsem ráda, že Saturnin končí v nejlepším. Vždy je lepší, když si fanoušci pokládají otázku, proč už inscenace končí, než kdyby si v duchu mysleli, proč ji ještě hrajeme… Moc mě také potěšila ta spousta krásných slov na mou adresu, kdy se mi lidé svěřovali, jak mě po celou dobu mého působení v divadle vnímali.
Čím vším si inscenace během dvaceti let prošla?
Zajímavé bylo už samotné zkoušení s Jankem Jirků, protože šlo tuším o jeho první regulérní činoherní režii. V generálkovém týdnu se na nás přišel podívat tehdejší umělecký šéf Ivo Krobot, přičemž inscenaci prohlásil za katastrofu. Janek z toho byl úplně zničený a ptal se nás, co s tím budeme dělat. Zavelela jsem, že nebudeme dělat nic a prostě inscenaci odehrajeme tak, jak jsme ji poctivě nazkoušeli. I ve mně ale byla malá dušička, především jsem se bála, jak diváci vezmou mou předscénu Květinky Marty. Nakonec byl Saturnin od první chvíle neskutečný sukces. Nezažili jsme nevyprodané představení, lidé se vraceli na další reprízy a těšili se na své oblíbené scény. S Václavem Vodičkou jsme byli držáci, jako jediní jsme odehráli všechny reprízy. Ostatní role byly z nejrůznějších důvodů třeba i několikrát přeobsazeny, včetně Saturnina. Inscenace držela i po letech pěkně pohromadě. V posledních měsících jsme ji hráli skoro pořád, abychom uspokojili poptávku před derniérou.
Jak jste se cítila v roli Horvátové v inscenaci hry Jiřího Havelky Vlastníci?
Jiří Havelka napsal výbornou a skvěle vystavěnou hru, perfektně odpozoroval základní charaktery lidí. Několik podobných schůzí jsem si sama zažila, jeden čas jsem na ně chodila i za maminku, což bylo strašidelné. Scházeli se tam totiž vlastníci z několika bloků, což čítalo zhruba patnáct set lidí. Nikdy se na ničem nedohodli, a tak jsem na ty schůze přestala chodit. Podobná dramatika mě baví, vždy jsem byla otevřená všemu novému, včetně moderního pojetí Švejka 2022, kterého u nás inscenoval Marián Amsler. Nejsem žádná konzerva. Mám ráda i vyloženě ulítlé inscenace, jako byla například hra Sajns Fikšn Mariana Pally. Měla jsem tehdy při jejím zkoušení pocit, jako bych byla dítě na hřišti, které si nadšeně hraje. U diváků sice inscenace neměla ohlas, dost jich na ni i nevybíravě nadávalo, ale já na ni vzpomínám ráda a vždy s úsměvem.
Dokázala jste se ztotožnit s postavou Berthy, kterou ztvárňujete v inscenaci hry Valerie Schulczové a Romana Olekšáka Leni?
Nemám předsudky, kvůli nimž bych si řekla, že roli nemohu vzít. Od začátku jsem u ní hledala nějaký odlehčující moment, aby z ní nebyl cítit jen ten fašizující odér. Ve své neskutečné přítulnosti nebo až neuvěřitelné lásce a adoraci k někomu, jako byl Hitler, si byly s Leni Riefenstahlovou velmi podobné. Leni to jen na rozdíl od ní uměla skrývat. Pro někoho je Bertha možná až komickou postavou, já ji tak necítím. Když se totiž podíváte na podobné typy lidí, kteří jsou slepí a nevidí, co někteří současní politici dělají, je mi z toho spíš smutno. Bertha se mi ale hraje dobře, až na to sezení nahoře v rohu sálu. Je tam horko a po pětačtyřiceti minutách, kdy se zvednu, procházím rozhořčeně mezi diváky na jeviště a pronáším repliku, že z těch řečí v talk show už nemůžu pořádně dýchat, v podstatě říkám pravdu. Jsem ráda, že mi kolegové dají v roli napít. Podobně dobře napsané, byť menší role mi rozšířily herecký rejstřík.
ZAČÁTKY VE SLOVÁCKÉM DIVADLE
V jakém divadle začala vaše herecká cesta?
První angažmá jsem získala ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde jsem od první chvíle dostávala jednu krásnou roli za druhou. Musela jsem se nejdřív pořádně rozkoukat, protože jsem se na Státní konzervatoři, oboru hudebně dramatickém, více věnovala zpěvu a muzikálu, které se v té době ovšem moc nedělaly. Byla jsem tedy hozena rovnou do vody, ale asi jsem se s tím vyrovnala dobře, protože mě stále obsazovali. Naštěstí jsem měla hned od začátku pestrý repertoár, nebyla jsem zařazena jen do rolí naivek. Mrzelo mě tehdy jen jedno – přišla jsem o roli Blanche ve Williamsově Tramvaji do stanice Touha, kterou kvůli mně nasadili. Neměli ke mně ovšem Stellu. Blanche nakonec hrála kolegyně Miroslava Kolářová a na mě „zbyla“ právě Stella, což jsem těžce nesla. Nakonec jsem si ji však zamilovala. Díky docentu Hynštovi, který byl v Hradišti v politickém vyhnanství, jsem se postupně krásně vyhrála. Hynšt ve mně posléze objevil i komediální potenciál. Díky jeho vedení jsem získala za roli Holubičky v Johnsonově Lišákovi cenu Českého literárního fondu.
Čím vás Miloš Hynšt ovlivnil?
Především svou profesionalitou. Kvůli němu jsem šla do Hradiště, ačkoli jsem dostala nabídku z Divadla na provázku (dnešního Divadla Husa na provázku – pozn. red.) a z ústeckého Činoherního studia, zároveň jsem se měla jet představit do Plzně… Když jsem ale viděla v Hradišti reprízu Hynštovy inscenace hry Miloše Bílka Hra na Otóna, zůstala jsem z ní úplně konsternovaná, v Praze jsem do té doby na podobně úžasné představení nenarazila. Na ten popud jsem se rozhodla v Hradišti zůstat a dělat s ním. Na další konkurzy jsem už ani nejela. Prožila jsem divadelní lásku na první pohled. Jako režiséra jsem ho neskutečně obdivovala, ačkoli byl přísný a pro některé lidi až nestravitelný. Spousta kolegů se o něm vyjadřovala jako o loutkovodiči, který s herci pouze manipuluje, jenže on vodil jen ty, kdo se nechali…
Uvedla byste nějaký příklad?
Když jsme připravovali inscenaci hry Juraje Váhy Na jih od Jamajky, moc jsem si nevěděla rady se závěrečným výstupem mé postavy Nati del Vallové. Doma jsem si její osud rozebírala, až jsem došla k názoru, že by se měla po všech těch životních peripetiích zbláznit. Hynštovi jsem svou vizi předestřela, přestože ve mně byla malá dušička. Zamyslel se a pak řekl, že to vyzkoušíme. Na zkoušce zavelel, ať se předvedu. V ten moment bych se studem propadla. Sice byl můj výstup asi trapný, nicméně Hynšt se na mé vizi rozhodl pracovat a nakonec se z toho stal nádherný závěr inscenace. Postupně mě svým přístupem zbavil trémy předvést své nápady před souborem. Měla jsem ho moc ráda. Dokonce když se mi narodil syn Daniel, díky mně se snad poprvé dotkl alkoholu a připil si na jeho zdraví. Byl velký asketa. Také měl neskutečnou paměť, pamatoval si nejmenší detaily a ještě na poslední repríze si psal k inscenaci poznámky. Z jeviště jsme ho viděli, jak si většinou v posledních řadách svítí malou baterkou, aby nám po představení rozdával lístečky s připomínkami. Byl to úplně normální člověk s velkými nároky, což mám u režisérů ráda. Nepotřebuji se s nimi kamarádit a chodit na pivo. Musí mě přesvědčit hlavně tím, jak uvažují a pracují.
Dokázala byste jeho osobnost demonstrovat ještě jednou konkrétní vzpomínkou?
Dělali jsme s ním Shakespearův Večer tříkrálový, který koncipoval jako commedii dell’arte. Igor Stránský měl za úkol v roli šaška chodit celou dobu po rukou, s čímž měl problémy. Bylo těžké při tom ještě říkat text a hrát. Na jeho námitky si Hynšt svlékl sako i kravatu, udělal stojku a odehrál mu celý monolog hlavou dolů.
42 LET V JIHOČESKÉM DIVADLE
Proč jste odešla do Jihočeského divadla, když jste byla v Uherském Hradišti spokojená?
Tím jsme opět u Hynšta, kterému v té době nabídli místo v někdejším Gottwaldově. Po jeho odchodu se v Hradišti začal soubor rozpadat, a tak jsme s mým bývalým manželem (herec Ladislav Bambas – pozn. red.) začali uvažovat o změně. Už nás tam až na kamarády nic nedrželo. Přátelila jsem se se spoustou tamních muzikantů, výtvarníků, doktorů… V Hradišti jsme žili všichni dohromady, šlo o pravý opak Českých Budějovic. Když jsme se přestěhovali, byla jsem v šoku, jak tu byli lidé rozkastovaní. Naštěstí jsem tady měla alespoň sestru, která mi byla v začátcích oporou.
Přijali vás do Jihočeského divadla hned?
Kdybychom nebyli dva, asi by šlo všechno snáz. Nakonec se to ale podařilo díky náhodě a dramaturgu Františku Řihoutovi, který byl v Uherském Hradišti na vojně. Viděl nás v několika inscenacích, a protože šel zrovna pracovat do Jihočeského divadla, napsal jim, že má pro ně tip na dva šikovné herce. Smlouvu nám dali na základě jednoho vystoupení v televizi, aniž by nás viděli na jevišti. Dlouho se mi po Hradišti stýskalo. Na „místo činu“ jsme se vrátili až po šesti letech díky českobudějovickému Studiu Aréna. Hostovali jsme tam s Dostojevského Něžnou, kterou Láďa režíroval, a s pásmem Prévertových veršů, k němuž jsme si napsali scénář. Dostala jsem tenkrát neskutečné množství květin. Nezapomenutelný zážitek.
Jaké byly vaše začátky v Jihočeském divadle?
Ne moc snadné. Problém spočíval v tom, že jsme přišli dva a někteří kolegové se zřejmě cítili ohroženi konkurencí, což nám dávali najevo. Láďa byl navíc trochu komplikovaná osobnost, takže si hned zpočátku nadělal spoustu nepřátel. Během první sezony jsem hrála tři velké role, jenže nás v jejím závěru stejně řešili na stranické schůzi. Nelíbilo se jim, že se v divadle bavíme se všemi profesemi, to se v Jihočeském divadle nenosilo. Kolem každého ze čtyř režisérů se dělaly skupinky, které spolu moc nekomunikovaly. Nedovedete si představit, co vypuklo za aféru, když jsme si jednou v klubu sedli ke stolu k technikům. Naštěstí jsme tou dobou už nebyli žádní cucáci, tak s námi nemohli vyloženě zametat. V souboru bylo celkem dusno, i když bych nerada zobecňovala, ne všichni se chovali stejně. K mému štěstí jsem měla tolik rolí a starostí s malým synem, že jsem tyhle věci rychle pouštěla z hlavy a v myšlenkách utíkala ke své rodině, včetně sestry a maminky, která se za námi přestěhovala.
Zažila jste v divadle nějaké politické tlaky?
I v Jihočeském divadle se občas dělaly inscenace poplatné režimu, mně se naštěstí vyhnuly. Jen jednou jsem za kolegyni zaskakovala v angažované hře. Sestra mě před Jihočeským divadlem varovala, že je to bašta komunistů, což jsem naštěstí moc nepocítila. Režisér Milan Fridrich byl celkem spravedlivý komunista, dokonce chtěl pomoct Vlastě Chramostové v návratu na jeviště. Bohužel se to ani jemu nepovedlo. Na druhou stranu na mě ovšem tlačil, abych vstoupila do strany. Tehdy jsem mu řekla: „Milane, když tam půjdu, za chvíli mě stejně vyhodí, protože neumím držet hubu a krok.“ Nakonec mě nechal být. Podobně tomu bylo i v Uherském Hradišti, kde se tamní ředitel o možnosti vstupu do strany zmínil jen jednou a pak už mě do ničeho nenutil. Paradoxem bylo, že jsem něco takového zažila po sametové revoluci, když jsem ve volbách podporovala budoucího hejtmana za ODS Honzu Zahradníka. V Budějovicích založil Česko-anglické gymnázium, takže jsem ho znala, byl Danyho ředitel. Jako člověka jsem ho měla ráda a fandila mu. Na náměstí jsem před lidmi jen řekla, že je Honza skvělý člověk a přála bych mu, aby vyhrál. Někdejší ředitel Jihočeského divadla Mrzena si mě a Petra Hanuse, který akci moderoval, následující den zavolal do kanceláře a zeptal se nás, co to mělo znamenat. Z radnice si na nás byli stěžovat s tím, že jako příspěvková organizace nemáme na takové věci právo. Tenkrát jsem se fakt rozčílila. Jsem herečka, která si může mluvit, kde chce, co chce. Nevystupovala jsem za Jihočeské divadlo, ale sama za sebe.
Našla jste v Jihočeském divadle podobného režiséra, jímž byl pro vás v Uherském Hradišti Miloš Hynšt?
Ne, ale možná to bylo dáno i tím, že už jsem měla hodně věcí za sebou a spoustu odehraných rolí. Jak jsem se zmínila, v Jihočeském divadle tehdy pracovali čtyři režiséři. Milan Fridrich, což byl s nadsázkou řečeno takový dělník vychovávající mladé herce, trošku jim suploval školu. Pracovalo se mi s ním dobře, stejně jako s Kristinou Taberyovou, ale postavy jsem si tvořila spíš sama, dal mi jen občas nějakou připomínku. Spolu jsme nastudovali například Maryšu, Antigonu, Jeptišku a spoustu dalších rolí. Pak zde působili Stanislav Kopecký a Viktor Dokučajev. O posledně jmenovaném bych se nechtěla ani moc zmiňovat, nebyl to dobrý člověk.
Která éra Jihočeského divadla pro vás byla nejzajímavější?
Určitě ta po revoluci. Herecky nejnaplněnější jsem se cítila kolem svých čtyřiceti až padesáti let, kdy u nás režíroval Jan Novák. Dělala jsem s ním všechny krásné role, ať už to byla Isadora Duncan, Marie Stuartovna, Regina v Lištičkách, nebo mnohé další. Šlo o sérii výrazných heroin, přičemž každá byla trochu jiná. S Otou Ševčíkem jsem pro změnu nastudovala Teklu v Ženitbě a tak bych mohla pokračovat. Kolem padesátky se to ale nějak zadrhlo a v dramaturgii mi začali říkat, že pro mě nejsou role a že ke mně nemají partnera. Nevím… Každý dramaturg si projektuje své vize do nějakého herce, a pakliže ho nemáte za sebou, nic moc s tím nenaděláte. Čas od času si mě ovšem „vyškrábnul“ nějaký režisér nebo jsem se shodou náhod dostala k zajímavé roli. To byl případ hry Slaměná židle Sue Glover, kdy se původně měly nastudovat Soudné sestry, jenže došlo ke změně titulu. Ze školy právě přišli režisér Adam Rut s dramaturgyní Kristýnou Čepkovou, s nimiž jsem inscenaci nazkoušela, a nakonec jsem za postavu Ráchel shrábla všechny možné ceny a nominace. Šlo o jednu z rolí, do níž můžete dát něco ze sebe, podobně jako třeba u Isadory Duncan od dramatika Martina Shermana, u níž mě navíc fascinoval její životní příběh.
Po odchodu Jana Nováka nastalo v Jihočeském divadle výrazné období režiséra a později i uměleckého šéfa Martina Glasera…
Pamatuji si na moment, kdy za mnou Martin přišel s dramaturgyní Olgou Šubrtovou po představení Isadory a hodně mě oba chválili, byli z mého výkonu nadšení. Možná i na tomto základě mi pak nabídl roli v Prezidentkách Wernera Schwaba, kterou jsem ovšem odmítla. Vůbec jsem tomu textu nerozuměla a netušila, co bych takové postavě mohla dát. Nešlo o to, že bych se styděla říkat vulgarity, ale fakt jsem nechápala smysl uvedení takové hry. Tehdy možná mezi námi vznikl jakýsi odstup, takže jsem u něj až na čestné výjimky, jako byly například inscenace Macbeth, Malované na skle a Mobil, moc nehrála. Přesto se mi jeho režie vždy líbily a fandím mu dodnes. Je neskutečné, co se mu povedlo udělat s Národním divadlem Brno, které díky němu vstalo z popela.
S REŽISÉRY MENZELEM A KAČEREM
Jihočeské divadlo je také synonymem pro Otáčivé jeviště v Českém Krumlově…
Otáčivé hlediště budu mít už asi navždy spojeno (mimo jiné) s režisérem Jiřím Menzelem, který pro tento prostor připravil úspěšnou inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánské, v níž jsem ztvárnila Titanii. Poté ještě následovaly Veselé paničky windsorské, což už ale podle mého názoru není tak dobrý text. Pamatuji si na první čtenou zkoušku Snu u Petra Hanuse na faře. Menzel byl dost nepřístupný, ještě přesně nevěděl, co od nás může čekat, a my se ho trochu báli. Při čtení jsem nasadila svůj silný hlas, načež mi řekl, ať uberu. Jenže pak jsme se přesunuli do Krumlova, kde po chvíli zkoušení zakřičel do plenéru: „Jediný, koho slyším a komu rozumím, je Daniela. Všichni přidejte.“ Menzel byl skvělý. Mám ráda lidi se smyslem pro humor, snesu i ten černý, drsný a zároveň chytrý, jímž byl Menzel prostoupený. Zároveň byl trochu bolestínský a náladový, ale zažili jsme s ním hodně dobrého. Zpočátku si – jako každý, byť sebelepší režisér, který přijde na Otáčko – musel na ten netypický prostor zvykat a hledal se. Velmi brzy ale jeho princip pochopil a ze Snu vytvořil bez nadsázky krásnou divadelní symfonii. Dokázal prostor rozžít a točnu maximálně využít.
Spolupracovala jste také s dalším uznávaným režisérem Janem Kačerem…
Jemu jsem vděčná za mnohé. Především mi v Rackovi díky Arkadinové otevřel zase úplně jinou hereckou polohu. Neumím to popsat slovy, ale tehdy jsem přišla ještě na úplně jiný styl hraní, jakoby střihovějšího rázu. Velice mě inspiroval. Šlo o jednoho z mála režisérů, kteří se mnou opravdu intenzivně pracovali. Nenechával mě tvořit samotnou, uměl mě skvěle vyprovokovat. Naše spolupráce mě hodně nakopla do další tvorby.
Na závěr bych se obloukem vrátil k začátku našeho povídání. Opravdu jde o váš definitivní konec s divadlem?
Kdybych měla stabilizovaný zdravotní stav a divadlo mi nabídlo v rámci hostování rozsahem podobnou střední roli, jakou je například Rita v Monstru, a měla by pro mě motivační smysl, možná bych do toho šla. Opravdu by ale záleželo na mnoha faktorech. Vím, že ve mně ještě zůstalo něco, co bych mohla divákům sdělit… Odpovím tedy místo slova „nikdy“ souslovím „kdo ví?“.
Čtyřiačtyřicet let spolu
Daniela Bambasová – to je pro mě už 44 let herecká osobnost s neuvěřitelně širokým rozptylem dramatického talentu, která s obdivuhodnou lehkostí dokáže přesně přizpůsobit svůj herecký styl příslušnému jevištnímu žánru. Za léta služby jihočeské Thálii má na svém kontě více než 135 jevištních postav.
Vím, že má ve své herecké kronice priority. Role, na které je právem pyšná a které považuje za vrcholy své herecké tvorby. Myslím ale, že prubířským kamenem pro každého herce jsou tři oblasti. Antická tragédie nebo její moderní variace, česká klasika a shakespearovská dramaturgie. První je kolébkou divadla vůbec, druhá umožňuje zobrazit na jevišti člověka v celé jeho šíři a třetí nám pomáhá ukázat, jací v naší malé kotlině vlastně jsme. Přiblížit mnohotvárnost jejího hereckého umění proto mohou podle mě „magické“ 3 x 3 jevištní úlohy z oněch 135, které na jevišti Jihočeského divadla i před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově odehrála. Jsou to Antigona z adaptace Jeana Anouilhe, Elektra maďarského dramatika Lászlóa Gyurka a Klytaimnéstra z Euripidovy Ifigenie v Aulidě. Shakespearova Titanie, královna Gertruda a paní Brouzdalová z Veselých paniček windsorských. Maryša, Dorotka ze Strakonického Dudáka a teta Kateřina z dramatizace Saturnina. Pro mě jako očitého svědka stále živoucí zážitky a jsem přesvědčen, že i pro divadelní publikum. Jsem rád, že jsem s Danielou mohl být při tom.
František Řihout, emeritní dramaturg Jihočeského divadla
