Životní dráhu Anny Freimanové (*1951) předurčilo přátelství s osobnostmi nezávislé kulturní scény a disentu. Od roku 1977 pracovala někdejší asistentka režie z Divadla Na zábradlí v divadelním oddělení Národního muzea a Městské knihovny a paralelně se účastnila samizdatových aktivit včetně vydávání časopisu O divadle. Po sametové revoluci vykonávala funkci tajemnice prezidenta pro literární a divadelní agendu, spoluzaložila agenturu Aura-Pont a Nadační fond Cen Alfréda Radoka. Později byla šéfredaktorkou tiskového útvaru České televize. Původním vzděláním knihovnice se stala klíčovou osobou při správě Havlova literárního a divadelního odkazu, o nějž pečuje jako editorka v Knihovně Václava Havla od roku 2011. Jejím manželem je režisér Andrej Krob.
Začátkem sedmdesátých let jste šla coby studentka divadelní vědy kvůli seminární práci na stáž do Divadla Na zábradlí a pod vlivem tamní atmosféry zůstala. Tak silný byl jeho genius loci?
V roce 1972 jsem opustila vysokoškolské studium, protože mě strašně lákalo být součástí jakéhokoli divadla, ale Zábradlí obzvlášť. Přestože to bylo úplně jiné Zábradlí než před invazí v roce 1968. Nastoupila jsem jako inspicientka a asistentka režie a zažila tam čas rozkladu, kdy po zlaté éře nezůstal kámen na kameni. Václav Havel a šéf činohry Jan Grossman odešli ještě v osmašedesátém a po Grossmanovi to převzal Jaroslav Gillar. Nic z předchozí éry se už nehrálo, všechno bylo zakázané. Ale vedle nových lidí zůstali i někteří, kteří ji pamatovali: Jan Přeučil, Olda Vlach, Helena Lehká, Hanka Smrčková… Pořád tu byla stopa té zlaté éry, připomínka něčeho, co už není. Havlovu dramatiku jsem znala, ale neměla k ní tehdy žádný extra vztah, protože na Filozofické fakultě jsme se o ní už nesměli učit. Na Zábradlí byly pořád některé části starých dekorací, říkalo se: tohle je z Vyrozumění, dáme tam ty židle ze Zahradní slavnosti… Vzpomínky v tom prostoru pořád žily a mě to zajímalo.
Čas rozkladu po nástupu normalizační cenzury vás hned po maturitě zastihl v časopise Světová literatura, významném periodiku politické a kulturní oblevy…
Po celé to období odcházeli jak z časopisu, tak z divadla ti, kdo byli špičkami ve svých oborech. Zakladatelé slávy a obsahu, který tu slávu vytvořil. Ve Světové literatuře jsem byla u toho, když vyhodili básníka a překladatele Jana Vladislava. Pro mě je velká čest, že právě on, charismatický, vzdělaný a kultivovaný muž, byl mým vůbec prvním šéfem. Jméno člověka, který ho nahradil, už si nepamatuji. Vzpomínám si ovšem, jak časopis musel postupně ustupovat ze své vyhlášené úrovně, stejně jako Divadlo Na zábradlí. Jaroslav Gillar se hodně snažil, ale na Grossmana s Havlem neměl, navíc cenzura už fungovala na plné obrátky. Ředitel Vladimír Vodička sice divadlo zdánlivě převedl přes všechny bouřky, kterými procházelo po desítky let, ale za jakou cenu? Ano, normalizaci přečkalo, ale za cenu ztráty vlastní tváře a často i důstojnosti těch, kdo je s láskou udržovali při životě. I když vznikaly výjimečné inscenace, visel nad nimi trpký povzdech po tom, co všechno by se mohlo zrodit, kdyby se mohlo pracovat beze strachu a bez cenzury.
Přesto jste zůstala pět let?
V té době tam režírovali někteří tvůrci nové filmové vlny, které režim od filmu odstavil. Tak trochu z milosti, aby se to s nimi ještě zkusilo… Bylo zajímavé sledovat, jak jinak se na věc dívají filmaři a jak to funguje v divadle. Díky tomu jsem se taky potkala s Evaldem Schormem, Jiřím Menzelem, Jiřím Krejčíkem a Jurajem Herzem. A pořád mě hrozně bavilo být v kontaktu s živým divadlem. Taky bylo poučné sledovat ten postupný společenský rozklad – jak režim, cenzura a strach divadlo pomalu rozebíraly. Výborné inscenace, které tam během normalizace vznikly, byly vybojované navzdory tomu všemu – a často za dost tvrdou vnitřní cenu zúčastněných.
ŽEBRÁCKÁ OPERA
Zlomový okamžik přišel se světovou premiérou Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích?
Bylo to pokračování iniciačního procesu a zprostředkoval mi ho manžel Andrej Krob. V květnu 1975 nastoupil (už potřetí) do Divadla Na zábradlí jako šéf techniky a zároveň připravoval s Divadlem na tahu Žebráckou. Samozřejmě věděl, že jde o zakázanou hru, že to je něco, z čeho může být problém, že kolem toho může kroužit StB. Útok na režim ale opravdu nechystal. Choval se vlastně normálně: hra se mu líbila, tak si ji s kamarády pro radost svou a autora nazkouší. Nepředpokládal, že z toho bude tak velká patálie, jako potom byla. Vlastně jsme prožívali moc hezké období, protože ti lidé dělali něco, co je strašně bavilo. Navíc u toho byli Václav a Olga Havlovi, kteří měli z nové party velkou radost a šířili kolem ní pohodovou atmosféru. Já jsem je poznala právě v téhle době, na generálce jsem se seznámila i s Janem Grossmanem. Představení jsem bohužel neviděla, protože jsem měla za Andreje a ostatní, kteří mu pomáhali, službu v divadle.
Překvapil vás víc úspěch samotné akce, nebo reakce režimu?
Mohutnost reakce režimu – jak strašně se toho divadla lekli. Vystrašilo je, že se v hospodě na periferii Prahy sešli právě takoví lidé a v takovém počtu. Bylo jich asi dvě stě. Většinou Vaškovi kamarádi a kolegové, kteří byli také zakázaní, i lidé, kteří měli prsty v pražském jaru, a tak dále. Vůbec mě předtím nenapadlo, že se strhne takový průšvih, který dopadne na kdekoho. Většina účinkujících studovala nebo začínala v práci, stáli na prahu „kariérní“ dráhy. A teď najednou výslechy a problémy ve škole i v práci. Celé to bylo dusivé a temné, strach hrál velkou roli. Ale o tom se ví a píše. Co mě opravdu překvapilo, byly problémy, které padly na nevinné počernické ochotníky, kteří za nic nemohli a většinou ani netušili, oč jde. Jen proto, že se hrálo v prostoru, kde taky působili. A za druhé – jaký dopad mělo tohle ochotnické představení na českou a možná i československou kulturní scénu vůbec. Nejdřív jsme z toho měli legraci, ale pak nás to vyděsilo.
Možná by stálo za to připomenout konkrétní kroky.
V Počernicích si chudáci všichni mysleli, že se bude hrát Brecht. Havla místní úředníci vůbec neznali. Po představení 1. listopadu 1975 probíhaly v pražských divadlech podivné porady, často přímo za účasti zástupců státní kultury, kde byli divadelníci instruováni o ještě přísnějších restrikcích v dramaturgii. Tlak na divadla bohužel zesílil. Andrej si dokonce vyslechl výčitky ve smyslu „co jsi nám to nadrobil, teď jsme hlídaní na každém kroku“. Pana Grossmana nepustili k nasmlouvaným režiím do zahraničí jen proto, že byl v publiku. Honza Tříska měl problém, Pavel Landovský, Vlasta Chramostová i všichni ostatní, kteří tam byli jen jako diváci. Nejdřív jsem to nechápala, teprve později jsem si uvědomila, jak strašně se těch lidí normalizační režim bál.
Od akce uplynulo 1. listopadu 2025 padesát let, zúčastnila jste se oslav?
Jezdili jsme tam celý týden a musím pochválit městskou část Horní Počernice a divadlo za organizaci. Počerničtí ochotníci zahráli Žebráckou operu ve velmi dobré inscenaci, konaly se různé besedy, Divadlo na tahu hrálo Vernisáž. Teď je to už Divadlo na druhém tahu, protože Andrejovi došly síly a divadlo předal kamarádům, se kterými ho dělal dlouhá léta. Pod vedením Radka Bára je tedy divadlo už na druhém tahu, pečuje o Andrejovy inscenace a dál se věnuje textům Václava Havla. Vraťme se ale k Počernicím – zdejší divadlo a městská část se k tomu výročí hlásí a velmi dobře tu tradici spojují s výukovými aktivitami a snaží se, aby v souvislosti s událostmi kolem Žebrácké opery probíhaly debaty o moderních nebo nedávných dějinách.
Iniciovaly události kolem Žebrácké opery vznik disidentské komunity?
Té naší „tahácké“ jednoznačně. Zpočátku zavládl strach a byly to velké nervy, ale výsledek měl nakonec opačný účinek, než se čekalo. Lidi to semklo, vraceli se na Hrádeček, každý rok pořádali divadelní zahradní slavnosti. Andrej sice nesměl dělat kulisáka široko daleko nikde, ale divadlem se zabývat nepřestal. A Havla dělá dodnes, respektive dokud mu zdraví dovolovalo. Později jsme si dělali legraci, že se v Počernicích vlastně sešlo budoucí jádro Charty 77. Václav se tehdy zastával všech, kdo byli v ohrožení – psal dopisy různým institucím a posílal zprávy na Západ. Dá se říct, že si to na konci roku 1975 tak trochu natrénoval, takže když pak vypukl proces s Plastic People, měl rychlejší reakci, věděl, co dělat. A už v tom samozřejmě nebyl sám. „Zakázaní“ lidé se začali dávat dohromady a rockery už podporovala malá, ale účinná parta, která se nebála mluvit nahlas.
MOST KE SVOBODĚ
Zdůrazňujete podíl kultury a divadla na rozpadu komunistického režimu. Jaká je podle vás role kultury v dějinách lidstva?
Do nějakých velkých dějinných teorií bych se nepouštěla, ale viděla jsem na vlastní oči, jak strašně důležitá byla kultura hlavně ve druhé polovině osmdesátých let. Měla obrovský vliv na vývoj společnosti. Byla mostem ke svobodě – skrze svobodu v hudbě, divadle, literatuře, zkrátka v umění. Možná taky proto, že vyrůstala nová generace – dvacátníci, kteří už nebyli tolik poznamenaní ideologií padesátých a šedesátých let a měli svou vlastní představu o životě a umění. My jsme si v té době nezávislé kultury moc užívali. Undergroundová a amatérská scéna byly hodně aktivní. Pořádaly se výtvarné výstavy v různých soukromých prostorách, na dvorcích, o koncertech ani nemluvím. Vlasta Chramostová měla bytové divadlo, Andrej pořád něco inscenoval, točil na videokameru Havlovy hry, které potom promítal po bytech. O knihy, které vycházely v samizdatu, se čtenáři prali a opisovali je stále dokola.
Participovala jste na samizdatovém časopisu O divadle, cenném zdroji nezávislé kritiky a reflexe, to vám procházelo?
Časopis založili Václav a Olga Havlovi v roce 1986 a působili v něm slavní, ale umlčení divadelníci ze šedesátých let – František Pavlíček, Sergej Machonin, Zdeněk Urbánek, Vlasta Chramostová, Milan Uhde, Josef Topol a především dramaturg Karel Kraus, později se připojil Přemek Rut. Pan Kraus byl přísným, důsledným šéfredaktorem. Právě díky němu jsem v samizdatu absolvovala možná nejdůležitější „školu“ svého života. Divadelníky „časopis“ bez cenzury hodně zajímal. Byla to taková tlustá bichle, za ty dva a půl roku jich vyšlo pět. Dělat časopis o divadle samozřejmě znamenalo chodit do divadla. Problém byl, že lidé jako Vašek nebo Sergej raději do divadel nechodili, aby svou přítomností neohrožovali soubor. I když v pokladně je ne vždycky poznali, raději jsem lístky zajišťovala já. Umělci tyhle bardy už znali, vyhledávali si je v hledišti a po představení se k nim hlásili. Zajímal je jejich názor, potřebovali svobodnou a hlavně kompetentní reflexi. Mnozí divadelníci, ale i mladí kritici z okruhu tehdejších takzvaných malých studiových scén se časem do práce časopisu aktivně zapojovali, psali příspěvky, účastnili se společných debat a podobně. Šedá zóna se začala pozvolna stmelovat s opoziční kulturní scénou a undergroundem. Zeď mezi určitou částí oficiální scény a alternativní kulturou se rozpadala. Postupně vznikaly petice za propuštění Václava Havla, Několik vět a tak dále. Prolínalo se to, vzájemně se to ovlivňovalo, přátelilo se to… Takže podíl divadelníků na organizaci a atmosféře listopadu 1989 nebyl překvapivý.
Bez spoluúčasti divadelníků by k převratu nedošlo?
Nemyslím si, že bez divadla by sametová revoluce nebyla. V listopadu 1989 se to v Praze rozjelo díky studentům, kteří obrazně bouchli do stolu a řekli dost. Podmíněno to bylo samozřejmě událostmi v zahraničí, ale po celé zemi najednou vznikla síť skvělých prostorů pro debaty, když divadla většinou ochotně a ráda dala jeviště k dispozici. Lidé se měli v nepřívětivém zimním počasí kde scházet, debatovat a informovat se navzájem o tom, co se kde děje. Vyplývá z toho, že kulturu je potřeba si chránit a pěstovat a že je velmi těžké ji potlačit nebo ze života společnosti nějak vykázat či přetvořit do formy, kterou si daný režim přeje.
O DIVADLE
Divadlo jako nástroj komunistické ideologie formovalo názory, odvádělo pozornost od zásadních problémů a potlačovalo inteligenci. Nedělá sponzorovaná komerce totéž?
To nedovedu posoudit. Úplně bych neodsuzovala divadlo, které lidi baví. Každá doba je těžká, nejen ta naše, a myslím, že bavit diváky a odvést jejich pozornost od každodenních starostí není něco, co bych měla právo kritizovat. Jde prostě o způsob podnikání, a pokud je slušný, tak bych ho respektovala.
V rámci Havlovy divadelní tvorby uvádíte v Knihovně Václava Havla nezávislé a amatérské soubory, spolupracujete s mladými progresivními umělci. Máte vztah k současné alternativní scéně?
Moc bych nerozlišovala, co je alternativní a co ne. Takhle neuvažuji. Mně se představení buď líbí, nebo mi nic neřekne. Ale myslím si, že alternativa je o to cennější a asi o to upřímnější (i když jí třeba nemusíme někdy rozumět), že je vyvzdorovaná a lidé ji dělají od srdce, protože je to živí velmi špatně nebo vůbec. A jde jim o to, něco nějak vyjádřit, a použijí k tomu specifické prostředky.
Měl předlistopadový underground hlubší dopad i proto, že dělat nezávislou kulturu bylo riskantní?
Underground byla svoboda, i když pod hrozbou nějakého nebezpečí a omezení, a často vzniklo něco, co má pro nás stále smysl i dnes. A jestli měla kultura větší váhu, protože byla riskantní? Myslím, že je to tak vždycky. Kultura, která vzniká pod tlakem, v omezení, z nepohody, sociální nouze, je autentičtější a lépe rezonuje a komunikuje s tím, co člověk prožívá. A že to bylo riskantní? Ti lidé si tenhle způsob života vybrali, protože je to lákalo a protože jim svoboda byla cennější.
V souboru textů Václav Havel: O divadle, který jste připravila, je Havlův dopis Alfrédu Radokovi Jaké divadlo vlastně chceme dělat. Jaké divadlo a inscenace oslovily vás?
Kupodivu to nebylo Grossmanovo Zábradlí, z toho jsem už moc nestihla. Měla jsem ale ráda jeho inscenace z „vyhnanství“ v Chebu a Hradci, poději v Libni. Prožila jsem vlastně strašně bohatý divácký život – zachytila jsem ještě Alfréda Radoka v Národním divadle, velmi mě zasáhla Ornestova éra v Městských divadlech pražských, ale i Pavlíčkova éra ve Vinohradském divadle. Divácky nejdůležitější pro mě ale byl Činoherní klub zhruba od roku 1966. Především jeho první etapa, přičemž neříkám, že ta další byla špatná – tím spíš, že tam hrála moje sestra Veronika. Milovala jsem Revizora, Gorkého Na dně a Na koho to slovo padne, Mandragoru a další Menzelovy inscenace. V podobném duchu pokračovalo Činoherní studio v Ústí nad Labem v éře Ivana Rajmonta. V temných sedmdesátkách a osmdesátkách byla spousta divadelní radosti – takzvané malé studiové, experimentální scény, v první řadě Husa na provázku, HaDivadlo, Ypsilonka, Divadlo na okraji a později slavná Pražská pětka. Dnes ráda chodím do Dejvického divadla, do Divadla v Dlouhé, Na zábradlí, na Skutry… Mimo Prahu se teď nedostanu, s výjimkou operních režií Davida Radoka v brněnském Janáčkově divadle. Ty si nikdy nenecháme ujít.
Ale minulý týden jste viděla v Národním divadle v Brně Havlovo Pokoušení…
To je velmi náročná hra inspirovaná faustovským příběhem a podle mě Václavova nejlepší. Velmi se to v Mahence povedlo. Režisér Martin Glaser hru nastudoval s porozuměním a respektem k autorovi, a přitom velmi moderně, v současných souvislostech, v nápadité plastické scéně a s vynikajícími hereckými výkony. Skvělí byli všichni, v první řadě ale představitelé Foustky a Fistuly. Ivan Dejmal a Pavel Čeněk Vaculík vedou své dialogické souboje naprosto precizně, ve svižném rytmu, dramaticky a s humorem. Je to napínavé, tísnivé, až přízračné, vtipné. A přitom jde o příběh obyčejného doktůrka, který si myslí, že může jedním zadkem sedět na dvou židlích.
Z toho je asi vidět, že mám ráda takové to obyčejné, herecké divadlo o lidech, postavené na dobrém textu. Baví mě, když spolu postavy na scéně opravdu mluví, reagují na sebe a chovají se civilně. Jde samozřejmě o to, jak jeviště z různých perspektiv odráží to, co sami žijeme, co se v člověku děje, jak zápasí sám se sebou i s osudem a kde má kdo své hranice.
Zmínila jste spolupráci s Evaldem Schormem v Divadle Na zábradlí. Rezonuje ve vás dodnes nějaká konkrétní vzpomínka?
Evald Schorm byl velmi křehký a laskavý člověk. Té laskavosti bylo možná až moc, měl s ní potíže. Od jeho inscenací na začátku sedmdesátých let jsem jako jeho asistentka neměla odstup. Vedle něj byl zážitkem už proces zkoušení, způsob práce s herci, jak tiše a chytře, nenápadně, krůček za krůčkem se posouval k cíli.
VE SLUŽBÁCH HAVLA
Jste dlouholetou editorkou textů Václava Havla – her, esejí, projevů, korespondence a tak dále. Objevila jste v nich něco, co vás stále fascinuje?
Já sama nemám – jak se tehdy na Hradě říkávalo – „řidičák na Václava Havla“. Pokaždé když čtu nějakou esej nebo hru, objevím něco nového. Některým pasážím člověk úplně porozumí až s odstupem času. Václav Havel mě prostě stále překvapuje. Nejzajímavější je sledovat souvislosti mezi jeho hrami, esejemi, dobou a kontextem, ve kterém vznikaly. Vezměte si třeba Dopis Gustávu Husákovi a Audienci: v obou případech jde o promyšlenou dramatizaci strachu, sevření tehdejší společnosti normalizací, všeprostupující policejní sítí. To, o čem píše v Dopisu Husákovi, je v Audienci převedeno do mimořádně funkční dramatické podoby. On sám píše o tom, že měl v hlavě obojí: dramatické postavy prověřoval na jevišti dramatickými, respektive společenskými situacemi, které řešil nebo zobecňoval ve svých esejích. Jeho texty nám mohou ledacos napovědět i k tématům, která řešíme dnes.
Na Hrádečku jste byli s Havlovými sousedé. Jak z odstupu nahlížíte na ten fenomén?
V Knihovně Václava Havla jsme udělali moc hezkou výstavu, z níž je dobře vidět, že to opravdu bylo místo, které přitahovalo spoustu výjimečných a zajímavých lidí. Důvodem bylo především charisma Václava i Olgy Havlových a jejich pohostinnost. Před revolucí se u Havlových scházela zajímavá společnost a my jsme měli tu výsadu, že jsme mohli být u toho. Spousta věcí se tam rodila, Václav tam napsal většinu svých zásadních textů. Kolem data Olžiných narozenin bývala víkendová letní zahradní slavnost s kulturním programem a výstavami. Všechno vznikalo spontánně, s lehkostí a potěšením ze společného času, jak to známe z různých chalupářských akcí. Můj muž pořádal divadelní zahradní slavnosti už od sedmdesátých let, později na to navázala Olga se svými – taky kreativními – narozeninovými víkendy. Po roce 1989, když byli Havlovi zaneprázdněni víc, než bylo zdrávo, převzal zahradní slavnosti definitivně Andrej. Každý rok s Divadlem na tahu nazkoušel jednu Havlovu hru (postupně je uvedl snad všechny) a veřejnou generálku zorganizoval na Hrádečku. Zahrady byly v podstatě propojené, takže šlo vlastně o jednu společnou akci i společné publikum. Někdy bylo hostů i dvě stě. Tradice pokračuje doteď, i když ve skromnějším formátu. Ujal se jí Radek Bár. Manželovi je 88 a nemá už dost sil. Není to geniem loci, i když to místo je hezké. Je to v lidech.
Sametová revoluce vás zastihla v divadelním a filmovém oddělení Městské knihovny?
Pracovala jsem jako bibliografka, takže jsem byla v kontaktu se všemi novinkami, které do knihovny přicházely. Zároveň jsem měla přístup k zakázaným knihám uloženým ve skříních pod petlicí. Navíc je Městská knihovna na Mariánském náměstí hrozně pěkná budova, tam byla radost pracovat. V tom období už ledy pukaly. Hned 18. listopadu jsem zašla za Olgou Havlovou a pak jsem k ní na nábřeží chodila každý den. Byla tam sama, Vašek brzy ráno odcházel „do revoluce“. Potřebovala pomoc, protože v jejich bytě nastal velký šrumec. Postupně, jak se to uvolňovalo, začal být zájem o Havlovo dílo a Olga mi řekla: „Prosím tě, vyřizuj to.“ Tak jsem vždycky Vaška někde odchytila a domluvili jsme se. Od Nového roku jsem už přešla do zaměstnání k Havlovým do sekretariátu.
Vaše systematická práce a oddanost Havlově osobnosti a dílu je zásadní pro uchování hodnot, které vyznával, i pro kontinuitu české kultury. Přesto – nevadí vám být v pozadí?
V pozadí jsem ráda, jsem ráda ta dvojka, trojka vedle nějakého chytrého tahouna. Proto jsem ráda dělala asistentku, jak v divadle, tak na Hradě. Spolupráce s Václavem a práce pro něj byly ohromně obohacující. Částečně mi vynahradily i to, že jsem předčasně odešla ze studií. Zároveň jsem – abych tu práci mohla dělat – na sobě musela pracovat, hodně věcí si nastudovat a vybádat. Nijak netoužím být na špičce. Václav mi dal, potažmo prostřednictvím manželství s Andrejem, téma mého života. Ve dvaadvaceti jsem šla na Zábradlí s představou, že praxe napoví, kudy dál, kde bych se mohla v divadle uplatnit. Ale právě díky tomu, že jsem se na Zábradlí objevila, mě osud odklonil úplně jinam. To byla největší klika, která mě v životě mohla potkat, včetně toho, že jsem si získala důvěru a mohla Vaškovi pomáhat.
Myslím, že to byla docela dobrá spolupráce, že byl spokojený – jinak by to nevydrželo tolik let. Můj profesní život měl najednou jasný obsah, i když to zezačátku vypadalo hodně nejistě. Velmi zásadní a krásné bylo i setkání s Olgou a ty roky, co jsme vedle sebe na chalupě mohly strávit. Ostrý, svojský a originální pohled nejen Václava a Olgy, ale řady lidí kolem nich mě hodně ovlivnil a nabídl mi spoustu možností, ke kterým bych se třeba nedostala nebo bych na ně nahlížela jinak. V Knihovně Václava Havla, kde už přes deset let pracuji, logicky pokračuji v té havlovské cestě. Pro nás je důležité zachovat havlovského ducha, připomínat Václavův odkaz, pečovat o něj a seznamovat s ním další generace. Příští rok si připomeneme devadesáté výročí narození Václava Havla. Chystáme k němu řadu aktivit: vzdělávací projekt, scénická čtení, výstavu, sérii debat věnovaných jeho dílu a odkazu a také projekt našich mladých kolegyň pro mladé. Sezona Havel90 vyvrcholí v říjnu týdenním HavelFestem u nás v Ostrovní 13 – sérií tematických večerů, divadelních představení, debat a podobně. Předpokládáme, že havlovsky zaměřených nápadů bude mít naše veřejnost více a bude z čeho vybírat. Musíme být pořád ve střehu a vnímat, co se kolem nás děje, abychom dali najevo, že Václavovy myšlenky mají svůj smysl i dnes, respektive že nám stále mohou pomoci vidět věci z jiného úhlu, nabídnout možnosti…
Spiklenci
S Andulkou – Anna jí nikdo ze známých neříká – jsme se setkali před více než čtrnácti lety. Jistě jsme se viděli už dřív, ale v tom říjnovém odpoledni jsme se poprvé pozdravili a podali si ruce. V Kateřinské 18 na Novém Městě pražském, v tehdejším sídle Knihovny Václava Havla. Přišla se vyptat, kdo bude mít produkčně na starost knihu textů Václava Havla o divadle, kterou právě edičně dávala dohromady. Moc jsme si do oka nepadli. Z jejích vět čišela přísnost a nedůvěra; podle všeho jsem pro ni byl namyšlený frajírek, který má všecko na háku. A já si říkal, co jsem komu udělal, že zas musím bojovat s nějakou protivnou ženskou. S další schůzkou však působila smířlivěji. A na další už jsme si povídali bez jediného karambolu.
Podle všeho Andulka přistoupila na to, že se věci dají dělat také jinak, než je zvyklá, a já pochopil, že jsem si její slova neměl brát až tak osobně – že za tou její odtažitostí byla „jen“ mnohaletá zkušenost a snaha šetřit čas. Od té doby jsou z nás spiklenci. Kolegové, kteří si mohou „naplacato“ říct úplně všechno, které baví společně vymýšlet výstavy, knihy, divadelní inscenace, kteří se na sebe mohou spolehnout. Jakkoli jsme od sebe přes generaci (co já mám s dětmi, to ona s vnoučaty), naše světy jsou si dost podobné. Včetně možná až přehnané upřímnosti a štiplavého smyslu pro humor. Zkrátka je radost být Andulce nablízku!
Pavel Hájek (kulturolog, autor próz a historických studií, grafický úpravce knih a editor, senior manager v Knihovně Václava Havla)
