Trochu jako zvířata za sklem v zoo pozorujeme na scéně Činoherního klubu postavy hry Komuna dánského filmového režiséra Thomase Vinterberga a jeho spoluautora Mogense Rukova. Bezstarostné, vyzenované spolužití jedinců pestrých povah a životních postojů, kteří se rozhodli bydlet v jednom domě, se nejdřív nese na radostné vlně a humoru. Pak nálada potemní, vrší se drobné konflikty a hlavně: komuna řeší jedno vztahové drama.
Vše se odehrává ve velikém domě, který architekt Erik (Vasil Fridrich) zdědil po svém otci. Stojí před ním se svou ženou Annou (Lucie Žáčková), televizní moderátorkou, a náctiletou dcerou Frejou (Josefína Marková) a chce ho prodat. Rodina provoz domu finančně neutáhne a on na dětství v něm nemá hezké vzpomínky. Rozevlátá Anna má nápad: pozvou ke spolubydlení známé a jejich přátele a bude jim tam všem společně skvěle. Erik asi neumí své ženě, která dává najevo, že bez jeho dotyků nemůže být, nic odmítnout.
Nejdřív musí zájemci o život v komuně projít svérázným přijímacím pohovorem. A pak se hlasuje. Přichází vtipný a lehce manipulativní Ole (Václav Šanda), který má svůj svět a s penězi si rozhodně hlavu neláme, ať platí ti, kdo je řeší. Jeho spisovatelské ambice nejspíš nikdy nedojdou naplnění, co napíše, spálí. Později se ukáže, že úklid ohněm ho baví, i co se týče povalujících se věcí spolubydlících. Dostaví se všeobjímající Mona (Markéta Stehlíková), životu i sexu otevřená ezo žena a Oleho utajovaná partnerka.
Manželé Ditte (Ha Thanh Špetlíková) a Steffen (Jakub Burýšek) vypadají jako poněkud nesourodý pár, ale klape jim to. Ona je gynekoložka, která chce mít ve věcech jasno a kolem sebe pořádek. On dobrosrdečný, pomalý medvídek s lahváčem v ruce, který nikam nespěchá, však coby rentiér nic nemusí. Nakonec dorazí exot Virgil (Viktor Zavadil). Příležitostný pomocný dělník, který zpočátku působí retardovaně, posléze se ale ukáže, že nezná dost jazyk, a tak ostatním úplně nerozumí.
Scéna Adama Pitry opticky zvětšuje mrňavé jeviště Činoherního klubu na maximum. Prostor dělí průhlednou prosklenou zdí na „před domem“ a „v domě“. Za sklem sledujeme dění ve vile. Metaforicky to celkem funguje, však členové komuny před sebou taky nic neskrývají. Technicky ne vždy, amplifikovaný zvuk za sklem má svoje limity a občas taky vypadne.
Komuna coby rodina
V komuně prožil Vinterberg dvanáct let, dětství i dospívání, a nostalgií po té době se netají. „Sedmdesátá léta byla v Kodani obdobím, kdy se bydlení v komunách stalo trendem,“ vzpomíná. Zatímco na Západě pokusy o tento typ spolužití, inspirované hnutím hippie a různými kolektivistickými idejemi, byly běžné, v socialistickém Československu, které hlásalo, že všechno patří všem, mělo paradoxně tuhle zkušenost pár lidí z undergroundu.
Název hry, která měla premiéru ve vídeňském Burgtheateru v roce 2011, může vzbuzovat dojem, že se bude zkoumat specifické prostředí komuny, českému publiku vzdálené. Ve skutečnosti jde spíš o obecnější obraz společenství, v němž se lidé s diametrálně odlišnými životními postoji a zkušenostmi pokoušejí skrze empatii, diskusi a hlasování dojít k takové formě respektujícího soužití, která by vyhovovala úplně všem. Idealistická představa se zákonitě zvrhává, což vede ke směšným situacím i „krvavým“ konfliktům, z obojího jak autor, tak režisér Ondřej Sokol dokázali vytěžit spoustu hlášek, postřehů, gagů a legrace.
Skutečné limity společného bydlení se ovšem objeví poté, co se Erik zamiluje do své studentky Emmy (Romana Widenková) a manželství s Annou se rozpadne. Přivést Emmu do komuny Anna sama navrhne, ale nedopadne to dobře.
Splývat životem (i na scéně)
Režisér inscenace Ondřej Sokol udělal volbou titulu krok stranou od své oblíbené anglosaské dramatiky. Komuna není zručně vystavěný, úderně pointovaný text, jaké v Činoheráku režíroval poslední dvě desetiletí, ale spíš volně plynoucí proud klipovitých situací, v němž se naše pozornost jaksi „organicky“ přelévá (občas i tříští) mezi individualitami postav a jejich – často jen tušenými – příběhy. Koneckonců hra prý vznikla na základě hereckých improvizací.
Adekvátně k tomu zřejmě režisér zkusil jiný způsob zkoušení, o němž v programu k inscenaci říká: „Přišlo mi, že to nabízí možnost objevit něco novýho. Hledat spolu s herci ještě jiný divadelní princip.“ Lucie Žáčková, která hraje Annu, v rozhovoru pro Seznam.cz popisuje: „Vedl nás k tomu, abychom nevytvářeli klišoidní herecké věci, ale abychom spolu opravdu nějak mluvili, reagovali na sebe.“
Vypadá to jako samozřejmost. Ale na scéně skutečně vidíme uvolněnější typ herecké existence, intenzivnější vzájemné napojení, bezprostřední reakce, příjemnou energii. A tohle „splývání“ Vinterbergovu textu sluší. Koneckonců, umět klidně přijmout fakt, že život plyne, vztahy se mění a my stárneme, je možná tím nejdůležitějším vzkazem, který nám autor chtěl předat. Ze stejnojmenného filmu, který podle hry natočil o čtyři roky později, je to ještě patrnější.
Vzít do hry „flow“ není v současném divadle nic převratně objevného, pro nově se formující a v posledních několika sezonách výrazně obměněný soubor to ale znamená další krok k přirozené souhře. Inscenace zároveň zachovává některé prvky činoherácké, respektive „sokolovské“ poetiky, především co se týče gagu a černého humoru. Svěžest hereckých výkonů je nepřehlédnutelná. Komunu nepochybně čeká dlouhý život divácky úspěšného kusu.
Nic nekončí
Pro čtení inscenace je důležitá přítomnost Anniny a Erikovy dcery. Freja působí jako sotva patnáctiletá holka, ve světě dospělých je divákem, který život na příkladech kolem sebe teprve objevuje. Její čistý, zkušeností nekontaminovaný pohled přitahuje naši pozornost k jednání postav, pokládá otázky, aniž by byly vysloveny. Když v domě narazí na milenku svého otce, jako by se role převrátily, reaguje věcněji než dětinští dospělí. Josefína Marková se na scéně drží spíš v pozadí, ale překvapuje sebejistým, klidným a vědomým herectvím.
Postava televizní moderátorky Anny prochází nejdramatičtější proměnou. Lucie Žáčková ji na začátku představí jako atraktivní, sebevědomou, sexuálně náruživou ženu, které manžel nedokáže v ničem odporovat. Je jako v rauši – dychtivá po společnosti druhých, empatická, vtipná, otevřená. Když se provalí, že se Erik zamiloval, znejistí, ale velkoryse Emmu pozve ke spolubydlení. Snaží se o nadhled, ale jako by narazila na osobní emocionální hranici. Vidíme vyhasínající šarm stárnoucí ženy, zmatek, smutek nucených úsměvů. Sebedestrukce spojená s alkoholem se prohlubuje a přicházejí nejslabší momenty Anny, ale také až dosud skvělé Lucie Žáčkové. Opilé, hysterické, emočně vypjaté extempore najednou z inscenace vyčuhuje a „trhá kulisy“.
Vinterberg v jednom rozhovoru přiznává, že v Komuně najdeme také kus jeho zpovědi: „I já se rozvedl a vzal si pak mladší ženu.“ Vasil Fridrich v roli architekta Erika celkem přesně odpovídá autorovu vtipně nadsazenému popisu: „Nejde o spekulativního parchanta, ale o upřímného kreténa.“ Fridrich přesvědčivě ztělesňuje slabocha, zpočátku ve vleku své ženy, potom jako muže, který s mladou milenkou znovu objevuje, co vlastně chce, ale pořád jako by si nebyl jistý…
Vinterbergova hra vlastně nemá pointu. Tušíme, že Freja dospěla a zamilovala se. Erikovi přejeme s mladičkou studentkou jen to nejlepší a trochu ironicky se přitom usmíváme. Anna asi pochopí, že zestárla a že odejít z komuny je taky příležitost… A život jde dál.
Činoherní klub, Praha – Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Komuna. Překlad Michaela Weberová, režie Ondřej Sokol, dramaturgie Markéta Kočí Machačíková, Barbora Sedláková, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba Milan Pastyřík, zpěv Jakub Burýšek, banjo a mandola Jan Dvořák, basa Michal Koval, kytara a ostatní nástroje Milan Pastyřík, koordinátorka intimity Irena Fuchsová. Premiéra 6. června 2025 (psáno z druhé premiéry 7. června).
