S maďarským režisérem – a také hercem, dramatikem (Divadlo Na zábradlí v letech 2015–2021 uvádělo v režii Rastislava Balleka inscenaci jeho hry Anamnéza, kterou napsal spolu s dramaturgyní Júlií Róbert pro svůj soubor Szputnyik Hajózási Társaság a jejíž inscenaci ve své režii uváděl v letech 2012–2014 v koprodukci s budapešťským divadlem Katona József Színház) a pedagogem – Viktorem Bodóem (narozen 1. ledna 1978 v Budapešti) jsem se sešel v kavárně Slavia den před první generálkou jeho inscenace Hedy Gablerové v pražském Národním divadle. Doprovázel ho jeho překladatel do češtiny Ladislav Szabó, velmi milý a otevřený, který mi vše překládal a jemuž za to velmi děkuju.
Byl podvečer, venku zářil Pražský hrad, uvnitř hrál kdosi na klavír a v dálce za námi visel na zdi slavný obraz Viktora Olivy Piják absintu. Skvělá atmosféra pro klidné kavárenské rozjímání. My jsme však nepili absint, ale dali si kávu a soustředěně se bavili o náročné inscenaci a útrpných časech.
Bodó je svým atraktivním zevnějškem s vlasy sčesanými dozadu a také díky roli Ondriše ve filmu Polštář Jadvigy (režie Krisztina Deák, Maďarsko, 2000) přirovnáván k východoevropskému Bradu Pittovi. Pro své divadelní režie bývá zase označován jako maďarský Quentin Tarantino. A skutečně. Snoubí se v něm přitažlivost, tajemnost a jízlivá úsečnost filmové hvězdy s provokativností a neústupností razantního umělce. Je příjemně inteligentní, o své práci i světě kolem přemýšlí a nenechává ho chladným. Nebylo snadné ho rozmluvit. Při každé otázce na mě zvídavě hleděl, pak se nesměle pousmál a dlouho přemýšlel. Mluvil tiše a odpovídal vesměs krátce. Avšak pokaždé otevřeně. S velkým rozmyslem a poctivě. Z žádné otázky neuhnul. Vždy chtěl být co nejpřesnější, jasný a srozumitelný. Jako jeho divadelní inscenace.
Nejdřív se zeptám obecně – co je pro vás divadlo a proč se mu věnujete?
Zajímá mě kvůli tomu, že dokáže vysílat všelijaké myšlenky, pocity a zprostředkovávat je divákům. A shromažďuje v sobě více odvětví umění. A hlavně – je to něco živého, živoucího. Je plné energie, napětí, reaguje na aktuální události, aktualizuje klasická díla, umožňuje společenské dialogy. Anebo jen vypráví příběhy, v nichž je katarze nebo humor, ironie. A má k tomu obrovské množství forem a způsobů vyjádření.
Ani za celých třicet let, co se mu věnuju, se mi nepodařilo se všemu naučit. Pokaždé v divadle – jako divák i jako tvůrce – najdu něco, co neznám a co mě nadchne. Již delší čas o divadle i učím a vidím, že pro každou další generaci musím vždy nově formulovat, co je to vlastně divadlo a proč se mu věnovat. Teď si o něm myslíme to a to, ale možná už za rok o něm budeme přemýšlet jinak.
Vystudoval jste divadelní herectví, režii, pracoval ve filmu i v divadle. Čím se cítíte víc? Hercem, režisérem, filmařem, divadelníkem…?
Když si musím vybrat, tak raději režíruju v divadle, než hraju.
Ale hrál jste…
Ano, ale jen ve filmu. Filmové herectví je zajímavé a mám je rád. Důležitý je ale dobrý scénář.
A co se týká filmové režie, rád bych ji zkusil, ale nemám dost trpělivosti. Neumím – a hlavně nechci – čekat na to, abych na film získal peníze. Je to velká dřina a trvá spoustu let. V Maďarsku nemáte šanci ze státních peněz něco natočit. Takřka výhradně jde o zahraniční koprodukce.
Takže jsem především divadelník.
REALISMUS TVRDÝ JAKO KÁMEN
Proč jste si pro pražské Národní divadlo vybral Ibsenovu Hedu Gablerovou? Je to teprve váš druhý Ibsen – po loňském Peeru Gyntovi ve vídeňském Volkstheateru…
Výběr autora i textu vzniká vždy po domluvě s divadly, kde hostuju. Tyto dvě inscenace bych tedy nedával do souvislostí. Ostatně Heda Gablerová je o hodně těžší Ibsenova hra a úplně jiná než Peer Gynt. Ten je surreálný, groteskní, psaný ve verších, kdežto Heda Gablerová je realismus a nic než realismus. Realismus tvrdý jako kámen.
Co chcete Hedou Gablerovou divákům sdělit?
Je to velmi napínavý příběh o zvláštní ženě. A o lásce. O tom, jaký dokáže být člověk, když je zamilovaný. O malichernostech člověka. Autor s nimi seznamuje diváka ve chvíli, když už každá postava ve svém životě udělala nějaký kompromis, který ji pronásleduje a ničí. A my sledujeme, jak se ty kompromisy lámou na malilinké kusy.
Je to od autora krásně napsané, skvěle zhuštěné. Vytváří složitý systém vztahů a vše se odehraje v průběhu několika dnů. Málokdy se stane, že dramatik dokáže napsat hru, v níž je pregnantně obsaženo i to, co se odehrávalo předtím, než co slyšíme a vidíme na scéně. Nebo abychom se to nedozvídali v dlouhých, nudných proslovech. U Ibsena je každá situace dramatická. Nebo má aspoň dramatický náboj. Je napínavá, má vnitřní napětí. Samotná konstrukce hry je skvělá. Navíc v ní nevystupuje mnoho postav, takže je pro diváka přehledná a pro režiséra i herce dobře uchopitelná.
Co tedy rozhodlo právě o tomto titulu?
Dohodli jsme se na něm s vedením divadla. Když pracuju v divadle, kde neznám soubor, nebo v jazyce, který dobře neznám, jsem opatrný. Je proto důležité, aby hra byla čitelná. V mém případě se vždy snažím, aby měla blízko k psychologickému realismu. Takový text mohou herci sami rozehrávat a já je mohu jen korigovat. V době čtených zkoušek a analýz textu je tak skvěle poznávám a dokážu se koncentrovat na každého jednotlivce zvlášť.
A důležité pro mě je i to, v jaké zemi režíruju.
Režíroval jste v Česku…
Předtím jsem režíroval u nás v Budapešti – v divadle Katona József Színház, se kterým spolupracuju asi nejčastěji – Mistra a Markétku, kde jsem měl v inscenaci dvacet tři herců, samé velké osobnosti (premiéra 13. prosince 2025 – pozn. red.). Po takové práci jsem nechtěl režírovat opět tak velké těleso. Proto jsem měl požadavek na komornější text, co se týká obsazení.
Druhá věc je vždy scénografie, o které přemýšlím ještě před začátkem práce. V Budapešti bylo jeviště prázdné, kdežto v Hamburku, kde jsem v roce 2010 také režíroval Mistra a Markétku, bylo maximálně zaplněné. V Praze jsem chtěl pracovat jinak a jako výchozí výtvarný prvek volil velký scénický obraz, takřka neměnný, v němž se vše odehrává. To jsem věděl od začátku a pracoval na tom se svou výtvarnicí Juli Balázs hned, jak jsme se s ND dohodli na titulu. Tím chci říct, že si vždy dopředu určuju formu a velikost zadané práce. A to v součinnosti se svým štábem, se kterým pracuju dlouhodobě.
Neodpověděl jste na otázku, jakou roli hrálo ve vašem rozhodování Česko…
V Praze jsem režíroval poprvé a bylo pro mě důležité, že budu vyprávět v realistické formě, kterou mám rád a jako režisér ji myslím i umím. I když – jak sami poznáte, až inscenaci uvidíte – ve výsledku není tak úplně realistická, protože na konci se objeví krásná velká poetická scéna jako z opery. Víc vám neprozradím. A právě Praha a Česko jsou pro mě specifické tím, že se tu historicky střetává spousta uměleckých forem a vlivů. Od vaší literatury přes architekturu až k hudbě či výtvarnému umění. Takže ta závěrečná scéna je tak trochu i poctou Praze.
Jak ctíte text hry? Vstupujete do něj, upravujete jej, anebo plně respektujete?
Vždy se snažím pochopit a plně respektovat autora. Samozřejmě psal v nějaké době a situaci a dnes jsme jinde. Ale základní schéma a téma v inscenaci zůstávají, jinak by pro mě nemělo smysl si hru vybírat. Jenom jsme text občerstvili, což měla na starost česká dramaturgyně Jana Slouková. Pracovali jsme na něm i v rámci čtených zkoušek a poté na jevišti. Ale vždy šlo jen o jedno slovo či část věty. Obsahově jsou pro mě autor a hra vždy nedotknutelní.
VYLADĚNÁ SPOLUPRÁCE
Poměrně často tvoříte v různých německy mluvících zemích, režíroval jste i v Rumunsku a nyní v Praze. Co vás vede k tolika hostováním mimo rodné Maďarsko? Je to především honorář, který za práci doma nezískáte?
Pro peníze to nedělám. Naštěstí – aspoň zatím – nemusím. Když jsem to někdy udělal, a párkrát se to stalo, nedopadlo to dobře. Tím ale neříkám, že honorář pro mě není důležitý. Jezdím do zahraničí režírovat i kvůli existenční jistotě, kterou bych doma možná neměl. Hlavně však v cizině režíruju proto, že mohu být nezávislý na maďarské politické situaci. Nevím, jak ji sledujete, ale už řadu let je příšerná.
Ale – abych byl spravedlivý – musím říct, že maďarské divadlo neplatí méně než například německé. U vás jste na tom mnohem hůř. Kvůli honoráři jsem si české divadlo rozhodně nevybral.
Proč tedy?
V Praze jsem ještě nepracoval a zajímala mě. I když tu několikrát hostovaly mé inscenace, byl jsem v Česku jen na plzeňském festivalu Divadlo a velmi mě zajímalo, jaké se tady dělá divadlo. Navíc v Národním divadle jsou uměleckými šéfy dva mladí režiséři, což mě lákalo. Cítil jsem, že velmi chtějí, abych tu režíroval. A nejsem zklamaný. Všechno klapalo. Byla tu přátelská atmosféra, podmínky pro práci byly výborné. Pevně doufám, že jsem tu nebyl naposledy.
Jak probíhala samotná práce?
Když se podívám na Národní divadlo jako na těleso, je pro mě velice důležité, aby fungovala harmonie s administrativou a technikou. A ta byla skvělá. Od ekonomické správy, kde na mě byli všichni nesmírně milí a chovali se naprosto profesionálně, přes techniky, kteří vše perfektně připravili, po dramaturgii a herce. S Janou Sloukovou jsem komunikoval bezproblémově, během pár minut jsme měli herecké obsazení. A herci byli – jednoduše řečeno – zázrační. Byli neustále pozitivně naladění, přátelští, kreativní, ochotní riskovat. Od první chvíle jsem z nich cítil velkou důvěru, takže jsem měl velice lehkou práci. Vášnivě analyzovali situace i charaktery. Nemysleli jen na svoji roli, ale i na ostatní. Mohli jsme o situacích diskutovat, dobírat se přesných řešení i motivů jednání každé postavy, což nebylo snadné, protože tato hra není jednoduchá. Proč postavy jednají tak prapodivně? Co je k tomu vede? Práce byla zkrátka přesně taková, jak jsem si představoval.
Tedy ideální…
Když máte text, v němž máte co rozpitvávat, a když to herce zajímá a jsou kreativní, když do role i inscenace vloží celou svoji osobnost a snaží se pochopit, jaký je rozdíl mezi jednotlivými charaktery, je práce snadná a hlavně radostná. Naše analýzy byly tak fantastické, že týdny zkoušení neuvěřitelně letěly. Měl jsem obrovskou radost, že každý herec a herečka se těšili jeden na druhého, jak se k sobě chovali. Ráno přišli na zkoušku a hned byli na práci výborně naladění. A ze zkoušek se neomlouvali. To nebývá vždy a všude. Neříkám, že jinde není atmosféra přátelská, ale málokde herci pracují na takovém stupni vzájemného naladění a osobního nasazení.
To nenastala ani jedna krize?
Jistěže byly chvíle, kdy to bylo o něco napínavější, ale to patří k divadlu. Divadlo funguje jedině tehdy, je-li v něm napětí. Ale dobré, tvůrčí napětí!
Než opustíme téma vašeho hostování v Praze, nedá mi to, abych se nezeptal. Žijeme ve značně rozjitřené a politicky vyhraněné době. Ibsen je jistě v mnohém aktuální, nicméně když jsem se dozvěděl, že tu budete hostovat, čekal jsem, že si vyberete Shakespeara a nejspíš Macbetha. A že ho posunete do současných souřadnic. Soudil jsem tak podle toho, jak jste zaktualizoval Romea a Julii ve své industriálně syrové, značně provokativní inscenaci Shaxpearova myčka na ulici Kertész, jež hostovala a kterou jsem viděl v roce 2022 na vámi zmíněném festivalu Divadlo v Plzni. Pro mě to byl jeden z největších divadelních zážitků v životě.
Macbeth se dnes hraje všude na světě. Vybrat si ho by bylo klišé. Navíc se v cizí zemi nechci vyjadřovat k politice, neboť tu nežiju. Nevím, jaká je zdejší politická situace, a za dobu zkoušení ji nepoznám do detailů. Rád jsem drzý, rád provokuju, ale tohle by ode mě bylo – jak se říká – na sílu.
MAĎARSKÝ KRÁL UBU
Dobrá. Kdyby tedy dnešní Česko bylo současné Maďarsko, jako že už trochu začíná být, jaký titul byste si vybral?
Loni jsem měl v Katona József Színház režírovat Krále Ubu od Alfreda Jarryho. V tomto díle se v Maďarsku jako společnost nacházíme. Ale musel jsem ho vyměnit za Mistra a Markétku od Bulgakova, protože se divadlo obávalo, že by ztratilo dotace.
Docela by mě zajímalo, jak by vaše inscenace Krále Ubu vypadala…
Byla by velice drsná, temná, nesnesitelná. Byla by zkrátka výronem – odrazem,
reflexí – ošklivosti a zhnusení ze všeho, co se dnes v Maďarsku děje. Maďarská politická situace nebo spíš politický psychothriller či groteskní horor – proboha, vždyť já ani nevím, co je to teď u nás v politice za žánr –, zkrátka orbánovský hrůzný sen je o hodně drsnější, než co svou drzou provokativností napsal koncem 19. století Alfred Jarry. Takže kdybych hru režíroval, musel bych pořádně přitvrdit.
Teď se zeptám s velkou opatrností, protože možná není příjemné pomlouvat svou zemi v cizině. Nicméně jste to téma sám otevřel. Jaká je současná situace v Maďarsku a jak je zasahováno do umění? Možná nás to čeká taky…
Bože chraň, aby se to stalo u vás. Ale pozor, já teď nenadávám na Maďary ani Maďarsko, ale na Fidesz, který u nás vládne od roku 2010. To, co Fidesz dělá, je zločin. A to, že si to může dovolit, diskredituje i celou Evropskou unii. My jsme čekali a stále čekáme, že nám někdo pomůže. Je tady jeden šílenec, který si dělá, co chce. Všechno nejhorší, co vás může napadnout, se u nás děje – korupce, krádeže, strach… Všechny posty obsadili – v politice, hospodářství, ve školství, v kultuře… Poslední fackou bylo, když obsadili celou kulturní obec: rozebrali si úplně všechno – divadla, noviny, časopisy, galerie, festivaly, umělecké školy… Všechno zadusili. Když nebyl nějaký ústav loajální vládě, v tom momentě ho náš král Ubu zničil.
Dá se s tím – či proti tomu – něco dělat?
Celou dobu jsme čekali, že zvenku přijde nějaká pomoc. Ale nic se nestalo. Takže – znáte nějakého střelce, který trefí cíl?
Tu poslední větu raději nepište, nebo si najdou nějakého mistra, který mě zastřelí…
Ale vlastně to klidně napište. Dnes už žádné slovo, žádný výkřik, byť sebevětší, nic neznamená. Máme přímé přenosy snad odevšad, jsou dokumenty, videonahrávky, je umělá inteligence, ale každý věří jen tomu, čemu chce. A na nic jiného nehledí, nic jiného neslyší. Napište si, co chcete, nikdo vám neuvěří. A když uvěří, bude si myslet, že jste si to vymyslel.
U nás máme před volbami (rozhovor se uskutečnil začátkem března – pozn. red.). A jaká je kampaň? Žádný souboj konceptů a vizí. Je to čistě jen otázka víry. Vol, komu věříš.
Třeba volby přece jen něco změní. Máte opozici a šance je údajně velká.
V Maďarsku je teď hodně lidí, kteří se těší, že bude změna. Připravují se na to, že Ubuové odejdou do háje a v rámci demokratických pravidel přijdou lidé, kteří zodpovědně rozmýšlejí a jednají. Máme člověka, který má krásně vytyčený program. Ale kdo ví, jestli bude zvolen. Teď máme Orbána, který se klaní dvěma božstvům – Putinovi a Trumpovi. Mají v rukou takové prostředky, které si ani neumíte představit. Všichni už na Orbánovi vidíme, jak mu odchází mozek, jak se trápí, už neví, co má říkat, čím argumentovat. Ale každá zvěř, když zdechává, je nebezpečná. Vevnitř to hnije, ale je to nebezpečné. Sakra nebezpečné. A zase jsou kolem nás ruští hackeři…
Posledních patnáct let jsme na ulici dělali všelico, pořádaly se obrovské demonstrace, ale oni to celé smetli.
Ale nebáli jste se a pokračovali…
Člověk má v sobě jeden velký dar – kritické myšlení. Ten dar je natolik velký a silný, že odsune všechen strach. Tolik lidí jako nyní jsme po pádu socialismu v ulicích nikdy neměli. Lidé se radikalizují, jsou plní vzteku a agresivity. I já. Toho ale může druhá strana zneužít… Uvidíte, stane se to. Ale co jiného nám zbývá? Jsem přesvědčen, že pokud budeme s touto vládou mluvit kulturními prostředky, k ničemu to nepovede.
Máte pro takový vývoj a úspěch antidemokratů, antihumanistů, či možná dokonce diktátorů nějaké vysvětlení?
Nevím, kolik je v tom politickém cirkusu a celém dění reálného života a tužeb lidí. Nakolik a zda je ten „úspěch“ skutečným odrazem jejich přání. Na mě to, co se teď děje u nás, působí jako soap opera. Je za tím byznys, obchod, různé partikulární, osobní zájmy. A my – či většina lidí – do toho nevidíme. A ono to cirkuluje! Vždycky mě fascinuje, jak mohou Ubuové přežívat v každé době. Vždyť já už jsem na světě tak dlouho a oni jsou tu pořád. Jak to, že ještě nevymřeli?!
Raději už tuto kapitolu uzavřeme.
Budu rád.
KAFKA, SHAKESPEARE A MONTY PYTHON
Co vás umělecky formovalo? Jaká literatura, hudba, filmy… Jaké divadlo?
Nejsem sečtělý a v mládí jsem neměl ani nijak velký kulturní přehled. Ale na vysoké škole jsem měl velice dobrého mistra, divadelního režiséra Gábora Zsámbékiho. Nádherně nám vyprávěl o všem možném, co viděl, slyšel či četl. A vždy když se zmínil o nějakém díle či autorovi, předpokládal, že ho všichni známe. Já ho často neznal, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát a hned po přednášce spěchal domů nebo do knihovny, abych se dovzdělal. A to mi zůstalo dodnes. Když něco nevím, zjistím si to. Tehdy jsem měl – a vlastně dodnes mám – nejraději film. V něm jsem dobrý. A rád čtu. Ale až od střední školy. Tehdy jsem objevil Dostojevského a přečetl od něj vše, co bylo možné v Maďarsku sehnat. Chodil jsem na střední odbornou školu a každý rok jsme museli asi měsíc pracovat v nějaké fabrice. Ráno jsem tam přišel, někde se zašil a četl jen jeho.
Dalším důležitým autorem je pro mě Thomas Mann. To je dokonalá literatura. Brutálně nesmiřitelná, analytická. A Kafka. Snad všechno od něj jsem zrežíroval, jen jeho dopisy ne.
Ale mám rád a čtu i současné autory. Třeba Karla Oveho Knausgårda. V Hamburku jsem před třemi lety inscenoval jeho román Ranní hvězda (Schauspielhaus Hamburg, premiéra 11. května 2023 – pozn. red.). Nebo Davida Fostera Wallace, který už sice nežije, ale pro mě je stále velmi důležitý. Moc rád bych na jeviště převedl jeho román Nekonečný žert (1996). Už se k tomu jednou schylovalo, ale pak z toho sešlo.
A samozřejmě nemohu zapomenout na naše autory – Pétera Esterházyho, který bohužel už taky nežije, či Lajoše Partiho Nagye… To jsou zázračné děti poválečné maďarské literatury.
Trochu jste zapomněl na dramatiky…
Jak jsem říkal, nejsem v tomto směru příliš znalý. Objevuju je – jak se říká – za pochodu. Ostatně Ibsen je toho dokladem.
Blízký je mi Gogol, Čechov a samozřejmě Shakespeare. Není náhodou, že všechny jsem už několikrát režíroval.
Shakespeara jste dokonce – razantně – adaptoval…
Narážíte na svou oblíbenou Shaxpearovu myčku na ulici Kertész… Máte pravdu, i tímto směrem se rád vydávám. Vzniká dokonce trilogie takto upravených Shakespearových her. Jde – a to bych zdůraznil – o ryze autorské adaptace odehrávající se v dnešním Maďarsku s jasně danými předobrazy. I ta myčka aut existuje. Přijedete-li do Budapešti, ukážu vám ji. Ze Shakespeara si bereme jen základní dějové motivy a stavíme na jejich znalosti. Po Romeovi a Julii jsem se stejným souborem (Örkény Színház – pozn. red.) v roce 2023 připravil takovou – řekněme – psychedelickou adaptaci Snu noci svatojánské pod názvem Lidércek, Shaxpeare, Delírium (Můry, Shaxpeare, Delirium), což v maďarštině ve zkratce dává LSD. Odehrává se v psychiatrické léčebně a zkoumá hranice mezi snem, realitou a drogovou závislostí. Víc snad o té inscenaci nemusím říkat. Přijeďte se podívat, stále se hraje. A chystáme ještě Krále Leara. Tím bude trilogie uzavřena.
V letech 2008–2015 jste měl vlastní divadelní skupinu Szputnyik Hajózási Társaság (Sputnik Shipping Company / Přepravní společnost Sputnik). Jak vznikl název a proč jste ukončili činnost?
Začnu odzadu. Fungovali jsme sedm let, což je na nezávislou skupinu dost dlouho. Činnost jsme ukončili, protože jsme už neměli sílu vzdorovat maďarské vládě. Rozhodla se tehdy totálně zničit nezávislé maďarské divadlo a povedlo se jí to. My jsme na ní byli sice úplně nezávislí, takže nás zničit nemohli – měli jsme hodně koprodukcí se zahraničím a maďarská vláda nás finančně vůbec nepodporovala -, ale byli jsme už tolik let v cizině, že jsme v tom dál nechtěli pokračovat. Sami jsme to vzdali.
A co se týká názvu, nemůžu říct, že se nám povedl. Viděl jsem v něm určitou ironii. Takové šílenství až do vesmíru. Původní název byl dokonce ještě ztřeštěnější. Zněl Sputnik – moderní divadlo, institut, který všechno analyzuje, a laboratoř, která všechno vytváří. Naschvál jsem si vybral tak dlouhý, hnusný název, protože jsem fanouškem Monty Pythonova létajícího cirkusu a myslel jsem to jako poctu právě jim. Nikdo to ale moc nechápal…
DIVADLO POSTAVENÉ NA HERCÍCH A TEXTU
Říkáte, že vás a váš soubor živily koprodukce se zahraničím. Byly to především Schauspielhaus Graz a Deutsches Theater Berlin či festivaly Salzburg Festival a Heidelberger Schlossfestspiele. U nás takové spolupráce nezávislých činoherních souborů se zahraničím takřka neznáme. Leda tanečních. Nyní snad Divadlo X10 s inscenacemi Dušana D. Pařízka…
Myslím, že zájem o mě – a také o Kornéla Mundruczóa a jeho soubor Proton – vzešel z mezinárodních znalostí naší práce ve filmu. Navíc v Maďarsku jsme na zahraniční spolupráce zvyklí, není to neobvyklé…
Právě Kornél Mundruczó je druhý současný maďarský režisér, kterého tu známe. I jeho produkce jsou fascinující a na festivalech v Plzni, Hradci Králové či Brně diváky vždy strhly. Naposledy loni v Plzni jeho inscenace Parallax.
On vydržel a jeho soubor zatím – plně nezávislý na vládě – existuje a pracuje dál. Známe se dlouho, je jen o tři roky starší než já. Jeho estetika je ale úplně jiná než moje. Má svého stálého scénografa, Mártona Ágha, což je scénografický génius. Má tak odvážné vize, že musí vždy bojovat, aby je v divadle vůbec dovolili uskutečnit. Obrovský byt ztroskotá a celý se převrátí, knihy, židle, nábytek padají… V Parallaxu se zase snese živelná pohroma a pokoj je zalit proudy vody. Doslova potopa. Márton dokonale pracuje s prostorem. Spolupracuje s filmem a ví, co a jak si může dovolit. Umí vše domyslet do nejmenších detailů. Je hyperrealistický. A Kornél toho s chutí využívá. Jeho inscenace – ale i filmy – jsou až mystické. Brutálně mystické… Do té míry, že jsou vlastně poetické. Ale vždy velice drsné. Humor u něj není v uvozovkách. Když se na jeho práci díváte, dostanete buď obrovskou facku, nebo pěstí do žaludku.
Říkal jste, že vaše estetika je jiná…
Já jsem víc groteskní. Nedokážu být tak vulgární, tak drsný. Lituju své herce. Nechci je dostávat do tak extrémních situací. Někdy mě láká i syrovější divadlo – bavili jsme se tu už o mých adaptacích Shakespeara -, ale vždy přemýšlím, jak to moji herci vezmou. Vše vzniká v jejich spolupráci. Pokaždé se jich ptám, zda jsou to a to schopni a ochotni udělat. A žádám je o jejich vlastní nápady a přístupy, z nich inscenaci skládám. Nejsem ten režisérský typ, že musí takzvaně být vždy po mém.
Divadlo nejen režírujete, ale zároveň je i vyučujete…
Učím režii a herectví. Zprvu to bylo jen herectví, ale před nedávnem jsem se pustil i do výuky režie. Nejdřív jsem učil na vysoké divadelní škole, ale tu zničila vláda. Teď máme už druhým rokem vlastní školu. A ta je tříletá. Na bývalé škole jsem měl vlastní třídu, teď mám vlastní školu…
Na začátku rozhovoru jsem se vás ptal, co je pro vás divadlo. Co byste na tuto otázku odpověděl nyní?
Jak jsem řekl, nepřikládám až takovou váhu režisérovi. Není důležité, co chce říct on. Podstatné je, co chce říct autor textu. Práce režiséra je jako práce stolaře nebo zedníka. Má materiál a ví, že z něj má udělat židli nebo postavit zeď. A staví ji společně s herci a dalšími spolupracovníky. Když nevím, když nemám nápad, čekám, že herci řeknou: My bychom to tady udělali takto… A když se mi to líbí, řeknu ano. Možná tím ztrácím nějaké detaily a začnu číst text trochu jinak, ale proč ne?
U každého divadla, s nímž spolupracuju, mě proto nejdřív zajímá, jaký je tam soubor. Jací jsou tam herci, co hráli naposledy, jaký byl repertoár za posledních pět let. A když už mám text, který jsme si vybrali, v ruce, zajímá mě ten text. Nic víc. Skrze něj nahlížím na připravovanou inscenaci. A chytám nápady, které pak společně několik týdnů dotváříme.
Celá práce v divadle je velice komplikovaná. Kdybych ji přirovnal k našemu rozhovoru, tak na jevišti máme na to, abychom vše řekli, dva měsíce příprav a zhruba dvě hodiny hraní, ale tady musím říct vše v jedné větě, v jedné odpovědi, hned. A to nejde.
Prostě se snažím dělat vše tak, aby to fungovalo. A dělám, co můžu.
Jste řemeslníkem, který vyrábí stoly…
Přesně tak. Mám text, který znamená jistotu. Vím, co vytvářím, a protože znám materiál, z něhož to vytvářím, vím, co si mohu dovolit. Znám podmínky, abych mohl práci vykonat, a vím, kde ten stůl bude stát. Divadlo je krásná, ale těžká práce. Ale je to jednoduše práce. Režisér musí být stejně dobrý jako stolař.
///
Recenze Hedy Gablerové zde.
