Sychravý listopadový podvečer ve městě, jež se nijak neliší od stovek dalších. V kostele probíhá slavnost, na níž zpívají děti, chystá se lampionový průvod, dělníci pod zemí razí tunel a zvoník na věži z výšky pozoruje cvrkot. Dokud mu na okno neusedne létající dítě. Dítě, které se z průvodu vytratilo, aby našlo ztracené oblíbené autíčko, a které jen před chvilkou srazil nepozorný řidič. Taková jedna hloupá a zbytečná nehoda.
Roland Schimmelpfennig umí s lehkostí mísit banální životní situace se surreálními prvky. V jeho hře se tak dělníci baví o urychlovači částic, řeč je i o brazilském deštném pralese, milostném okouzlení a vzájemném neporozumění. Všechny ty řeči se vedou zlehka, jakoby mimoděk, takže divákům jen zvolna dochází jejich veršovaná a rytmizovaná struktura a to, že vlastně sledují scénickou báseň.
Létající dítě napsal Schimmelpfennig v roce 2012 na zakázku vídeňského Burgtheateru. Jen o dva roky později jej u nás poprvé uvedl brněnský Buranteatr v režii Mikoláše Tyce. A od letošního ledna se hraje i v Malém divadle v Liberci, kde v roce 2004 pozoruhodná inscenace Schimmelpfennigovy Arabské noci režiséra Martina Tichého poprvé výrazně upozornila na výjimečného německého dramatika.
Inscenace Létajícího dítěte vznikla jako součást startupového projektu Bušení, jímž liberecké divadlo dává prostor mladé tvůrčí generaci. K režii byl pozván student magisterského programu na pražské DAMU Eliáš Gaydečka, který má za sebou už pár zajímavých inscenací. Se Schimmelpfennigovou poetikou si velice dobře porozuměl. Staví konkrétní situace, aniž by opomíjel nadreálnou rovinu textu. Dění na scéně udržuje v permanentních polotónech a potlumené dynamice, kterou podtrhuje kontrastně ostrými zvukovými i světelnými akcenty, a především v precizní rytmické souhře všech sedmi herců. Vytváří tak neustále navozovanou atmosféru nervozity a očekávání čehosi osudového. V souladu s autorem sděluje fakta, nikomu nestraní, nikoho neodsuzuje, nechává na divácích, aby se sami s postavami konfrontovali a zaujali svůj vlastní postoj k jejich jednání.
Sedm herců tvoří dokonale sehraný chór, v němž každý má zároveň svou individuální tvář a přesné místo. Jako v hudební partituře přebírají text jeden od druhého někdy i v půlce věty, což vyžaduje maximální koncentraci a citlivou souhru, jíž udržují diváky zhruba hodinového představení v pozornosti a napětí.
Nejvýrazněji upoutá pozornost manželská dvojice Otec (Martin Stránský) a Matka (Štěpánka Prýmková) a jejich – zatím spíše potenciální – milenci v podání Evy Goldmannové a Stavrose Pozidise. Ale i jen možná nevěra je tu jedním z uzlových a trýznivých bodů, jež stojí za motivacemi jednání a jež se vracejí jako ostinátní motiv této podivuhodné polyfonní symfonie. V paměti diváků utkví i Dělník Daniela Tomana a Zvoník Filipa Jáši, umístění v metaforickém protikladu podzemí a nebe, v neposlední řadě i Učitelka Sáry Lutovské.
Inscenace ale nestojí na sólových výkonech, její hlavní kvalitou je souhra vytvářející obraz jediného mnohoústého vypravěče příběhu. Tento dojem podporuje i důmyslně budovaný zvukový plán, od hudby a zpěvu až po dupání a skandování, rytmizující jevištní dění v duchu voicebandu. A také scénografie využívající vertikálního i horizontálního členění prostoru za pomoci lešenářských trubek a izolační pásky a v neposlední řadě i dramatické svícení.
Gaydečkovo Létající dítě je ukázkou precizně promyšlené i vystavěné audiovizuální struktury, jež přesně ladí se Schimmelpfennigovou poetikou. Je vzrušující sledovat ji a postupně odhalovat zdroje její imaginace.
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – Roland Schimmelpfennig: Létající dítě. Překlad Petr Štědroň, text a režie Eliáš Gaydečka, text a dramaturgie Lukáš Cenker, výprava Ema Dulíková, hudba Jan Štěpán Krafka, pohybová spolupráce Karolina Gilová. Premiéra 23. ledna 2026 v Malém divadle (psáno z reprízy 7. února).
