Asi rok před nástupem do funkce jsem seděl v auditoriu Severočeské filharmonie. Prvním číslem na programu byla Fišerova skladba Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy. Je to krásný, meditativní a vcelku „user-friendly“ moderní kus. Severočeská filharmonie – pokud mi laický pohled dovoluje soudit – ho provedla soustředěně a snad i skvěle. Nicméně obecenstvo tvořené převážně staršími posluchači se po prvních taktech začalo vrtět a bavit se šeptem. Když orchestr skladbu dokončil, posluchačstvo si úlevně vydechlo a ze sousedního hloučku se ozvalo tlumené zvolání, že to mají za sebou a teď už přijde ta „klasika“. Mohla by to být poměrně zábavná bizarní historka o aroganci nevzdělaného publika těšícího se na „svého Mozarta“. Nicméně po cholerickém záchvatu vzteku z rušivých projevů spolusedících člověku došlo, že to bohužel není smolná anomálie, že publikum není nevzdělané, ale je to úzká elita podkrušnohorských obyvatel, která je ještě vůbec schopná zajít na koncert symfonického orchestru, že tito lidé, na něž byl člověk rozzuřený, drží podkrušnohorský oficiální kulturní život při životě, že v tomto regionu je naopak ústecké Činoherní studio šťastnou anomálií a že moje mostecká mise bude mnohem složitější a bude muset nutně spočívat v komplexnější strategii než jen ve změně zažitého dramaturgického schématu. A pokud jsem byl skutečně osloven proto, abych vdechl mosteckému divadlu nový život, nebude to zrovna život hanáckého zemědělce se sklizní třikrát do roka.
I když nesnáším sociální inženýrství a byl jsem vychováván pod Komenského heslem „Všechno nechť svobodně plyne, násilí budiž vzdáleno věcem“, což není zrovna ideální základ pro ředitele nebo režiséra, bylo a stále je mi jasné, že bez aktivní výchovy diváka mostecké divadlo svůj stín nepřekročí, ba co hůř, v nějakém vzdálenějším horizontu ani nemá šanci v podobě dvou stálých hereckých souborů přežít. I když nejsem u divadla příliš dlouho, nemohl jsem si nevšimnout, že divadlo je tak kvalitní, jak kvalitní, náročný a kultivovaný je jeho divák (nebo zástupce zřizovatele). V současném světě algoritmů, zkracujících se vzdáleností a ztráty schopnosti naslouchání a tím pádem dialogu ani není možné si dramaturgickým plánem tento dialog s publikem vynucovat a zarputile si na něm trvat. Pokud netrefíte očekávání diváka, divákovi nic nebrání si svoje očekávání nalézt v jednom z řady metropolitních nebo agenturních divadel. Že se mu jeho očekávání podaří nalézt jinde, to můžeme očekávat s naprostou jistotou.
A stejně jako se nenarodil prcek, který by toužil v dospělosti řídit vůz značky Dacia, nenarodilo se herectvo, které by se na začátku kariéry toužilo podílet na tvorbě provozních titulů.
Na konci devadesátých let nám na DAMU někde mezi řečí doporučovali, abychom se v budoucnu snažili „provozní titul“ zařazovat zhruba tak jednou za sezonu, tedy poměr nějakých 3 : 1 ve prospěch „neprovozních titulů“. Realita dneška je ta, že výše zmíněný poměr je v mosteckém divadle přesně opačný (a to ještě mírně přivírám oči), po třech provozních titulech, které jakžtakž dokážou zaplnit pětisetmístný sál, si můžeme dovolit nazkoušet jednu „divočinu“. A stejně jako se nenarodil prcek, který by toužil v dospělosti řídit vůz značky Dacia, nenarodilo se herectvo, které by se na začátku kariéry toužilo podílet na tvorbě provozních titulů. Nelze se pak divit jistému duchovnímu opotřebování místního souboru a velmi utažené schopnosti snít a toužit. A to byl další bod pomyslné strategie, vize nebo přemýšlení o budoucnosti mosteckého divadla – opět probudit nejenom v tvůrčím zázemí schopnost snít a svobodně tvořit.
Jsem proto rád, že kromě všemožných neúspěchů se nám v minulých týdnech podařilo sice ve skromných podmínkách, ale přece jen rozjet činnost „dramacentra“, lektorského oddělení, které by nám skrze sofistikovanější formu workshopů k představením jednotlivých inscenací mělo pomoci s výchovou mladé generace diváků a rozvíjet v nich vnímání uměleckého díla, schopnost dialogu, empatie a vůbec nároků na divadelní tvůrce. Velmi nám v tomto vcelku rychlém spuštění pomohl boží úradek, neboť Mostecko – co čert nechtěl – disponuje snad nejhustším výskytem absolventů výchovné dramatiky na kilometr čtvereční. Je to jako vysazení nové aleje. Jestli se nám tato investice vyplatí, zjistíme za nějakých patnáct let a plody stínu nové aleje už nebudeme sklízet my, ale snad naši následovníci a pokračovatelé.
Slušelo by se v takto velkoryse poskytnutém prostoru psát spíše o tom, že se nám ve spolupráci s městem Litvínov povedlo otevřít třetí – „půdní“ – scénu, že se svým zřizovatelem reálně jednáme o zbrusu nové letní scéně, která by nám měla saturovat měsíce, kdy prudce klesá návštěvnost, že jsme navýšili počet členů obou hereckých souborů a vůbec pracovníků divadla, že se nám daří kontinuálně navyšovat honoráře pro tvůrčí týmy, že opakovaně spolupracujeme s tvůrci ze zahraničí a pomalu budujeme evropskou síť „přátelských“ divadel, že se nám snad ve vztahu k veřejnosti daří posilovat značku mosteckého divadla, že jsem měl z několika inscenací i radost… Mám však za to, že výchova budoucích generací je pro setrvání sítě oblastních divadel a její funkce tak, jak byla ve středoevropském prostoru po desetiletí vnímána, naprosto klíčová a že její lepší dny leží právě v nárocích této generace vůči nim. Dum spiro, spero.
