Zpověď jedné ženy – nebo démonky – o tom, čeho se současné ženy obávají: přestože jsou muži jejich (ne)přirození predátoři, zamilovávají se do nich, nechávají se jimi zraňovat a svou frustraci následně obracejí proti svým „sestrám“. Můžeme být muži přitahovány, a zároveň pociťovat solidaritu se svými potenciálními sokyněmi? ptá se Kateřina Císařová v nové autorské inscenaci Divadla Na zábradlí Jolene, kterou připravila spolu s dramaturgyní Ninou Jacques a režisérem Janem Fričem.
Císařová na malé scéně v Eliadově knihovně mezi dvěma řadami sedaček otevírá vyprávění trochu kontroverzně. Svěří se nám, že chtěla, aby na inscenaci mohly přijít jenom divačky, což ale divadlo jako veřejná instituce nakonec neumožnilo. Jolene se sice věnuje tomu, co bychom mohli označit za „ženská témata“, ne však do té míry, aby byla pro jiný gender nepochopitelná.
Zápletka se točí kolem jedné postavy, jméno nemá, ale říkejme jí Kateřina. Nejprve vypráví, jak s partnerem navštívila svatbu, které se zúčastnila i jeho bývalá přítelkyně, a jak ho pak sledovala, když přilepený ke své ex spadl do bláta na provizorním tanečním parketu. Postupně se ale ukazuje, že ani Kateřina není nevinná. Svého partnera sama přebrala jiné ženě. Inspirace písní Dolly Parton Jolene („prosím, neber mi mého muže jen proto, že můžeš“) je v tomto kontextu zcela zřejmá.
Protagonistka je posedlá bývalými partnerkami svého přítele: žárlí na ně a mluví o nich tak intenzivně, až tuto obsesi přenáší i na něj samotného. Paradoxně tak potvrzuje to, co mu sama vnucuje – že k nim pořád něco cítí. Její sebedestruktivní chování vyvěrá z toho, že i její vztah vznikl díky nevěře. Později se nám Císařová představí jako strašidlo, které trestá ženy přebírající partnery. Osobní zpověď o lásce se tak posouvá k obecnější úvaze o sounáležitosti a rivalitě. Jenomže tuto ústřední linku narušují další motivy, které sice tematicky spadají do rámce ženské zkušenosti, ale oslabují vyznění hlavní myšlenky.
Přehlédnout nelze například obrovský silikonový breastplate, s nímž Císařová pracuje jako s objektem, až na něj svou postavu zredukuje. Tento novodobý prvek vstupuje do kontrastu s kroužkovou zbrojí, kterou herečka po většinu času nosí. Takovou těžkou a tvrdou ochrannou vrstvu si ženy musí vybudovat, aby obstály v prostředí, které je formuje i zraňuje. Tvůrčí tým tak v inscenaci tematizuje i další ženská „břemena“ – tělesnost, jež je vystavována hodnocení, snahu neubližovat svým souputnicím, která se v praxi nedaří, a vyčerpávající vztahy s opačným pohlavím.
Kroužková zbroj vytváří jakousi středověkou atmosféru, kterou doplňuje také dřevěný lustr se zapálenými svíčkami nebo plastový koberec polepený slámou. Jejich využití otevírá prostor pro různé interpretace a podporuje vyznění inscenace ve smyslu: stále se k ženám chováme jako v „době temna“. Tam, kde by měl být rozprostřen pomyslný červený koberec, zůstává pořád jen špína. A ne nadarmo si herečka kolem oka namaluje velký fialový monokl.
Téma sounáležitosti se tak v inscenaci dostává do napětí s motivy ženské zkušenosti obecně, které se na sebe vrství bez pevnější dramaturgické opory. Jako příklad může posloužit sekvence věnování písně širokému spektru žen (od kamarádek přes Dolly Parton a Gisèle Pelicot až po Zdenu pod kořenem z reportáže TV Nova), úvahy o mateřství a biologických hodinách („ale co když na to, že děti chci, nikdy nepřijdu?“) a zmínka o tom, že kdyby byl svět na celý den bez mužů, většina žen by se šla projít v noci. Jolene je promyšlená osobní angažovanost – a během představení je z Císařové cítit –, tady ale značně převážila nad dramaturgickou sevřeností.
Císařová v průběhu vyprávění střídá polohy přímého kontaktu s publikem à la stand-up, někdy jako by nás přestala vnímat a rozehrává dialog mezi dvěma postavami. Přechody mezi nimi zvládá s lehkostí a bez výraznější stylizace, opírá se přitom téměř výhradně o práci s hlasem. Stejně přesvědčivá je i v pěveckých pasážích, kde ji doprovází na kytaru a looper Vladimír Mikláš. Herečka si ho povolá, označí ho za svého manžela, ale přesto to působí, jako by v jejím světě muži už nebyli nic jiného než jen nezbytný doprovod…
Divadlo Na zábradlí, Praha – Kateřina Císařová, Nina Jacques, Jan Frič: Jolene. Režie Jan Frič, dramaturgie Nina Jacques, výprava Marek Cpin, hudba Vladimír Mikláš. Premiéry 7. a 8. března 2026 v Eliadově knihovně (psáno z první premiéry 7. března).
