Krutost, násilí a agrese zapříčiněné cynismem, přehlíživostí a výsměchem. Belgický režisér Ivo van Hove uvádí zcela nové zpracování Shakespearova Hamleta. Se souborem Comédie-Française byl teď k vidění v pařížském Odéonu. A stejně tak i tragédie Král Oidipus.
Hamlet
„Je tohle skutečný život, nebo snad jen fantazie?“ zpívá sborově skupina Queen v písni Bohemian Rhapsody. Právě tímto songem nás Hamlet trefně zbavuje iluzí, když se v polovině inscenace snaží donutit svého strýce Claudia k doznání. Vše začíná pomyslným vstupem do hlavy mladého Hamleta, kam obecenstvo proniká, aby pochopilo jeho pocity. Nemůžeme si přece jen říct, že je mladý a nerozvážný, a tedy neklidný, a nakonec bláznivý? Chceme vědět víc. Belgický režisér Ivo van Hove se zbavil všeho nepodstatného a jde Shakespearovi až na dřeň. Nová inscenace je totiž zejména jazykově výrazně osekaná. Nový překlad Frédérica Boyera je srdceryvnou zpovědí absolutní bezmoci, gradující násilím a agresí. A když se snaha o porozumění, žádost o naslouchání a vyslyšení nesetká s přijetím, ale jen lakonickým mávnutím ruky, bezmoc nahrazuje hrůza.
O to přesvědčivěji znějí slavné repliky „Je cosi shnilého ve státě dánském“ i „Být, či nebýt“. Zvlášť v kontextu dneška. Za Dánsko si přitom můžeme dosadit prakticky kteroukoli zemi. A o to van Hovemu šlo. Dokázat, jak se neporozumění mění v cynismus a frustraci a divadelní kostýmy a hraná taškařice ve vzestup fašismu, militantismu a násilí. Neporozumění. Jedni hledají pravdu, druzí s hraným pochopení poplácávají po rameni. A pravdu nepřiznají. Shakespearův Hamlet nepřestává fascinovat ani po více než čtyřech stech letech od svého vzniku. Inscenace souboru Comédie-Française hraná na jevišti divadla Odéon trvá necelé dvě hodiny a představuje nový pohled na Hamleta, jeho mysl a nápady, hysterické vzestupy i téměř schizofrenní pády. Hamlet v mysteriózním podání Christopha Monteneze do poslední chvíle věří, že jediné, co ho zachrání, je divadlo. Ale i v tom se plete a tragédie v podobě nepochopení dvou světů, světa „být“ a světa „říct“, je tady.
Zklamání vede k nevyhnutelné pomstě. Ivo van Hove zde ukazuje paralelu s dnešní mladou generací, která si mnohdy neví rady, cítí se podvedena cynickým přístupem svých otců (strýců). Jediným východiskem je násilí a smrt. I na to ovšem máme jeden lék (jenž nás opět přenese do divadla), který jako by říkal, že naděje tu stále je. „Jen si vzpomeň, že smrt není konec,“ zpívá po necelých dvou hodinách celý soubor Comédie-Française s Bobem Dylanem.
Král Oidipus
Tragédie všech tragédií. Král Oidipus je – v absolutní zkratce – příběh lásky. Otázka zní jaké. A právě na to jako by se ptal režisér Eddy D’aranjo. Na nové scéně divadla Odéon, v Ateliérech Berthier, vytvořil více než čtyřhodinovou inscenaci, která nese jasný a podstatný podtitul „Podle Sofokla“. Příběh je rozdělen do tří částí a my se najednou ocitáme v dokumentárním divadle, na přednášce a v učebně. O co jde? Eddy D’aranjo zkoumá samotný text a skutkovou podstatu sexuálního zneužívání a hlavně incestu. Jeho Král Oidipus mluví o počtech obětí ve Francii a zkoumá, proč je incest společenské tabu, a tedy tolerovaný. A jak jej přijímá evropská kultura? Ta nebojácná obhájkyně humanity? Neváhá námi manipulovat a dovádí nás k tomu, abychom se styděli. Vždyť ze 470 osob v publiku přece musí být minimálně deset procent těch, kterých se to týká. „Nebo ne?“ ptá se nás režisér prostřednictvím herce na scéně. I proto neváhá a postupně nás přenáší do osobní roviny a představuje nám strukturu vlastní rodiny. Dechberoucí zpověď (stále v rovině „podle Sofokla“) je odhalením sexuálního zneužívání právě tam. O incestu se má a musí mluvit. Jedině s pravdou venku se dá někam posunout. A režisér začal přímo u sebe a obrazu vlastního otce. Vzájemná propletení a tajemství má přece každá rodina. A je naprosto běžné, že se v ní o něčem nemluví.
Třetí část inscenace je hranou ukázkou rodinného „štěstí“ v Picardii na severu Francie. V rodině, odkud pochází samotný Eddy i jeho otec, který jako „podle Sofokla“ přece nedělal nic špatného. Jen to, o čem se psalo už před více než dvěma tisíci lety. V západní kultuře totiž nadále existuje něco jako „kultura incestu“ a ta je podobně nevyřčená jako pravda v Sofoklově originálu, jemuž nechybí nadčasovost. Král Oidipus Eddyho D’aranja je ukázkou, jak se divadlo může proměnit v arénu manifestu a politický prostředek k upozornění na společenský problém, jakým incest stále je.
Odéon, Paříž – William Shakespeare: Hamlet. Režie Ivo van Hove, překlad Frédéric Boyer, adaptace Ivo van Hove a Bart Van den Eynde, dramaturgie Bart Van den Eynde, scénografie a světla Jan Versweyveld, kostýmy An D’Huys, hudba Roeland Fernhout, zvuk Pierre Routin, video Claudio Cavallari, choreografie Rachid Ouramdane. Premiéra 21. ledna 2026 v divadle Odéon Théâtre de l’Europe v produkci Comédie-Française – psáno z reprízy 23. ledna 2026.
Odéon, Paříž – Sofoklés: Král Oidipus. Scénář a režie Eddy D’aranjo, dramaturgie Volodia Piotrovitch d’Orlik, umělecká spolupráce William Ravon, scénografie a kostýmy Clémence Delille, světla Edith Biscaro, video Pierre Martin Oriol, zvuk Martin Hennart, asistentka režie Margot Papas, asistentka scénografie a kostýmů Zoé Gaillard. Psáno z premiéry 7. února 2026 v divadle Odéon Théâtre de l’Europe – na scéně Ateliérů Berthier.
