Maďarský režisér Viktor Bodó se českému publiku představil již dvakrát na plzeňském Mezinárodním festivalu Divadlo: v roce 2006 adaptací Kafkova Procesu s názvem Semeloumězmizelsem, s níž se o čtyři roky později vrátil ještě do pražské Archy, a v roce 2022 adaptací Shakespearova Romea a Julie pod titulem Shaxpearova myčka na ulici Kertész, která roztančila festivalové publikum a stala se jedním z mých nejsilnějších divadelních zážitků vůbec. Od Bodóovy první české režie jsem tak měla vysoké očekávání – a zároveň i jistou obavu, aby nebylo zklamáno.
Viktor Bodó, který vzhledem k politické situaci v Maďarsku, kde je kvůli kontroverzní inscenaci Gogolova Revizora na černé listině, aktuálně režíruje výhradně v zahraničí, především v německojazyčném prostředí, přijal pozvání pražského Národního divadla a se souborem činohry, dramaturgyní Janou Sloukovou a svým vesměs maďarským tvůrčím týmem ve Stavovském divadle nazkoušel Ibsenovu Hedu Gablerovou. Premiéru jsem měla v kalendáři zapsanou půl roku dopředu, ale když se blížila a divadlo zveřejnilo fotky, dostala jsem strach, že po odvázaném punku v budapešťské automyčce uvidím jen dalšího uhlazeného Ibsena. A když jsem si navíc hru připomněla četbou, došlo mi, kolik má Heda společného s Norou a jak jsou mi tyto ženské postavy uvězněné ve zlaté kleci manželství vzdálené, ba mě přímo iritují. Kolik žen si dnes může dovolit nepracovat a kolik se jich v dnešní době zaměřené na výkon stíhá nudit? Kolik divaček z kapacity hlediště Stavovského divadla, již tvoří 629 míst, se v inscenaci takové hry najde?
Všichni muži ji musí milovat
Režisér, který byl původně hercem a na práci s herci proto logicky klade velký důraz, se však zřejmě řídil příslovím „krále hrají poddaní“ a představitelku Hedy Pavlu Beretovou vedl k velmi minimalistickému pojetí postavy coby pozorovatelky panoptika průměrnosti odehrávajícího se kolem ní a do ostrých kontur hraničících se stereotypy spolu s herci naopak vykreslil ostatní postavy. Není divu, že je Heda nešťastná, když její nový manžel Jørgen Tesman v podání Filipa Kaňkovského je naprosto asexuální, nepraktický bačkora, „mamánek“ vychovaný dvěma starými tetičkami, kulturní historik, který se pouze přehrabuje v archivech, místo aby něco tvořil, čímž stráví i svatební cestu. Představa, že by Heda mohla být těhotná, na což v textu postavy opakovaně narážejí, se tak zdá být vyloženě komická – vzhledem k nulové chemii mezi manželi a Tesmanově dětinskosti si zkrátka vůbec nedovedu představit, že spolu ti dva spí. Tím spíš že se Heda ve své osamělosti v metaforické scéně miluje se svými pistolemi.
Nerovný svazek mezi postavami z odlišných poměrů – Heda je dcera nedávno zesnulého generála Gablera, která dosud trávila dny jízdou na koni, střelbou a hrou na klavír, zatímco Tesman je sirotek, jehož ze své penze podporují tetičky – tak vyvolává otázku, proč si Heda Tesmana vůbec brala. A zde se nabízí další přísloví: „jednooký mezi slepými králem“, protože vzhledem ke společnosti, v níž se Heda pohybuje, opravdu nebylo z čeho vybírat. Hedina dávná láska Eilert Løvborg totiž propadl závislosti na drogách a musel z města odejít a charismatický doktor Brack, který Hedě často a rád dělá společnost, je starý mládenec a ženit se nechce. V podání Marka Daniela, představitele lobbisty Tondy Blaníka z politického satirického seriálu Kancelář Blaník, je navíc Brack skutečně nebezpečným zákulisním hráčem (v tomto případě ovšem bez sitcomové nadsázky), který se sám troufale pasuje do role Hedina milence, a když je jeho pozice ohrožena Løvborgovým návratem, bezskrupulózně se přičiní o likvidaci konkurence a Hedinu přízeň si nakonec pojistí slibem, že neprozradí, kdo dal zastřelenému Løvborgovi pistoli.
Nejpoutavější je ovšem v inscenaci právě proměna Eilerta Løvborga, jemuž udělá entrée Tesmanova bývalá láska a Hedina někdejší spolužačka Tea Elvstedová, která mu pomohla zbavit se závislosti, nabídla mu slušné zaměstnání jako učitele svých nevlastních dětí, a dokonce mu pomohla napsat knihu, s níž nyní Løvborg sklízí úspěch a ohrožuje Tesmanovu slíbenou profesuru i životní situaci obou manželů Tesmanových, kteří si vilu koupili na dluh právě s vyhlídkou profesorského platu. Na rozdíl od nepraktického milovníka archivů Tesmana je tak najednou Løvborg perspektivní partií, která se umí prodat, neboť se věnuje výrazně populárnějšímu tématu současné kultury a v další plánované publikaci dokonce odhaduje kulturní vývoj do budoucnosti, přičemž namísto exaktnosti upřednostňuje jazyk srozumitelný pro masy.
Vedle ustrašeného, infantilního Tesmana, kterého neposlouchá ani vlastní chytrá domácnost, kde je vše ovládáno hlasem, a tak si na rozdíl od sebejisté Hedy nemůže ani dát kafe nebo si pustit svou oblíbenou hudbu, se najednou objevuje rocková hvězda v kožené bundě s ležérním rozcuchem – Eilert Løvborg v podání Igora Orozoviče, jemuž tato poloha sedí mnohem lépe než jeho poslední role v Národním divadle, pedantský vesnický kantor s knírkem ve Farářově konci. A to včetně proměny v lidskou trosku zmítanou démony minulosti, když se z pánské jízdy u Bracka Løvborg vrátí s kocovinou, rozbitým obličejem a rudým nápisem „Heda“ na holé hrudi pod rozepnutou bundou, ovšem bez notebooku s rukopisem – tedy svého a Teina „dítěte“, jak rozepsanou knihu nazývají –, až se nakonec v deliriu polonahý válí po zemi.
A všechny ženy nenávidět
Teu Elvstedovou ztvárňuje Denisa Barešová jako mladou ženu pochybující nejen o vůli své platonické lásky Løvborga zůstat čistý, ale i o sobě samé, což dokazuje respektem z Hedy, která ji kdysi šikanovala, ale i neustálým drbáním, připomínajícím sebepoškozování. I tak ovšem pro Hedu představuje konkurenci – Løvborgovou přízní a svým mladistvým půvabem, kvůli němuž je paní domu trnem v oku i služka Berta, která se v podání Alžběty Dolečkové při úklidu nakrucuje se sluchátky anebo si po vile rovnou vykračuje polonahá v prostěradle, když jde panstvu vytopit saunu. Stárnutí zkrátka představuje Hedin postrach, i proto poprvé přichází na scénu v pleťové masce, kterou se obrňuje před světem, a nechce slyšet nic o smrti Tesmanovy tety Riny. A koneckonců i proto bojuje s tetičkou Julinkou v podání Veroniky Janků, která se jí jako správná „tchyně“ montuje do domácnosti, když jim sama od sebe přijde domů upéct rybu.
Na rozdíl od inscenace Romea a Julie, odehrávající se v současném budapešťském ghettu, je Bodóova interpretace Ibsena velmi krotká. Pod inscenační úpravou je podepsána dramaturgyně Jana Slouková a inscenace se hraje pod originálním názvem. Bodóova typická tarantinovská grotesknost se plně projeví až v samotném závěru, kdy se melodie z Labutího jezera, prolínající celou inscenací, zhmotní v metaforu Hedy, která mává rukama jako umírající labuť a volí sebevraždu coby únik ze světa průměrnosti jako něco krásného, co nás přesahuje. Když to nedokázal Løvborg, který zemřel trapně postřelený do rozkroku prostitutkou, ukáže svou krásnou labutí píseň světu alespoň ona. Jenže z pohledu diváků a ostatních postav, které Hedin odchod pozorují za zasklenou stěnou vily, je navzdory krásné Čajkovského hudbě a pár ladným pohybům hereččiných paží i její smrt, kterou doprovází krev stříkající na sklo a křečovité záškuby, především nechutná a do velké míry zároveň komická.
Je obdivuhodné, k jak přesné interpretaci postav dokázal režisér herce dovést, ačkoli nerozumí česky ani anglicky a veškerá komunikace musela být zprostředkována přes tlumočníka. Z repertoáru Činohry Národního divadla je tak Heda Gablerová rozhodně inscenací, kterou stojí za to vidět. Přes veškerou snahu o současný výklad hry a jejích nadčasových témat, jakými jsou závislost, ať už na drogách, alkoholu, úspěchu a ocenění ostatních, navyklém luxusu, nebo jednoduše na druhém člověku, závist, manipulace a snaha ve svém neštěstí činit nešťastným celý svět, mi však v inscenaci chyběla výraznější adaptace výchozí situace hlavní hrdinky. Když se děj odehrává v moderní vile a ostatní postavy jednají veskrze současně, nedovedu se zkrátka smířit s předpokladem, že sňatek je jedinou možností, jak se žena může po smrti otce zaopatřit. Jsou-li všichni muži kolem nedostateční, tak přece silnou osobnost, jakou se Heda zdá být, do sňatku nic nenutí – podobně jako doktora Bracka.
Národní divadlo, Praha – Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Překlad František Fröhlich, režie Viktor Bodó, dramaturgie a úprava Jana Slouková, scéna Juli Balázs, kostýmy Fruzsina Nagy, hudba Klaus von Heydenaber, zvukový design Gábor Keresztes, světelný design Tamás Bányai, video András Juhász. Psáno z premiéry 5. března 2026 ve Stavovském divadle.
