Švandovo divadlo vsadilo na divácký hit v podobě atraktivně obsazené Shakespearovy tragédie Romeo a Julie. Vyšlo to. Oskar Hes a Aneta Kalertová mají v rolích veronských milenců všechny předpoklady stát se idoly své generace. Radikálně zkrácený text a elegantní černo-bílá vizuální stylizace propojují dobové a lokální odkazy se současným výrazem a pocitem. Inscenace neprovokuje, snaží se živě a s estetickou noblesou naplnit představu o moderní interpretaci klasického titulu, režisér Martin Františák k tomu povolal špičkový tým.
Efektní a k očekávání publika vstřícná scéna Marka Cpina nabízí univerzální pozadí „veronských paláců“. Plochu bílé kulisy, která dělí jeviště na přední a zadní plán, tvoří rastr připomínající kazetový obklad stěn. Cpin ho ozvláštňuje „designovým“ prosvětlením a dvěma symetrickými průrvami, jež je možné vnímat jako estetizovaný symbol narušení řádu. Schody, další nepominutelný prvek italské architektury, pak dělí hrací plochu na dvě úrovně.
Úvodní výstup ukazuje iracionální svár mezi rody Monteků a Kapuletů, který režie nijak netematizuje a nezdůvodňuje. Střet se odehraje během choreografovaného šermířského tréninku. Všechny postavy v bílých oblecích a maskách stylizovaně zkoušejí výpady a „tančí“ s napřaženými kordy. Najednou se však cosi zvrtne, ukázněné formace se rozpadnou a už teče krev, výmluvně demonstrovaná rudou skvrnou na bělostném ručníku.
Vše má spád dobře sestříhaného filmu. Mercuzio se v monologu o královně snů Mab moc nezakecá, Romeo a Julie mají hned jasno, nepotřebují k namlouvání ani balkonovou scénu. Tohle kvapíkové tempo platí pro celou inscenaci, o které se sice nedá říct, že by Shakespearův text v překladu Jiřího Joska brala vysloveně na lehkou váhu, ale šikovně z něj používá pro děj a charakteristiku postav jen to nezbytné. Míra zjednodušení se dá snést. Na deklamaci blankversu Františákova inscenace nestaví, mnohem více než na slovní metafory spoléhá na herce, akčně se proměňující vizuální stránku a energická hudební čísla.
Hlavním hrdinům ubylo textu, ale zase ne tolik, aby zcela přišli o duši a smrskli se na bezkrevné panáky. Aneta Kalertová pojala Julii jako půvabně dravé, bezprostřední stvoření, které ještě neztratilo pel dětskosti. Její proměna v odhodlanou, věcně se rozhodující mladou ženu je přirozená a uvěřitelná stejně jako její nepatetické rozhodnutí zemřít. Juliin kostým sestávající z bílé košile, ledabyle načechrané tylové sukně a černých martensek je cool a romantický zároveň. Nepřehlédnutelnou energii herečky ještě podtrhuje divoké rapové číslo.
Romeo Oskara Hese působí vedle živelné Julie křehčeji, než bychom čekali. Obléká černé tílko, džíny a vysoké boty, stejnou tvrďáckou „uniformu“ jako jeho parťáci Mercuzio a Benvolio, ale šňůrka bílých perel na krku naznačuje jemnou duši. O to tragičtěji působí, když osud přiměje toho zamilovaného introverta s vizáží hodného hocha krvavě pomstít smrt kamaráda. Romeo zabíjí provokatéra Tybalta, který jeho dobrou vůli zabránit konfliktu využil k Mercuziově vraždě, bezhlavě a do ruda rozpálený spravedlivým vztekem.
Je třeba ocenit, že dynamika v Romeově partě i v konfliktech s Montekovými funguje věrohodně. Ironický Mercuzio v podání Jana Grundmana má přirozené charisma i autoritu. Jeho vtípky zjevně pramení z chlapské hravosti a nejsou primárně nenávistné, zatímco Tybalta ukazuje Jakub Tvrdík jako podmračeného přerostlého spratka, kterému agresivita přináší zjevné uspokojení. Benvolia ztvárnil Radek Lajfr jako dobráckého mimoně, který dění spíš přihlíží, než jedná, skutečně ožije až v hudebním čísle, když dostane do ruky mikrofon.
Zdá se, že postavám, které se u Shakespeara zdají být trochu do počtu, škrty přidaly na významu. Tomáš Petřík se coby Kapulet chová jako sebestředný, histrionský byznysman-mafián, který nesnese, když se mu odporuje. Rozevlátou narcistní dikcí a nutkavými pohyby typově připomíná Donalda Trumpa. Viditelně o víc než generaci mladší Kapuletová Anežky Šťastné je v černé sametové róbě s bílým krajkovým sedlem naopak v gestech minimalistická a sošně dokonalá. Jako manekýna bez emocí formálně bezchybně plní roli manželky a matky. Ale když mluví s Julií o sňatku s Parisem, tušíme, že uvnitř potlačuje touhu po lásce, jakou vedle svého muže nejspíš nepoznala.
Andrea Buršová je výjimečná chůva. Vřelá, empatická, láskyplná, pravý opak hlučných, žoviálních, „lidově“ obhroublých ženských, jaké jsme zvyklí v inscenacích Romea a Julie vídat. Její štíhlá postava je zahalená do nepadnoucího kabátku z těžkého brokátu, jako by ho donášela po své paní, ale tvář se často rozzáří něhou a ženským půvabem.
Co dodat? Šťouravého kritika může vytáčet povrchní estetizace některých scén. Výhrůžně rudá barva krve, jedu či květin se opakovaně stává symbolickým doplňkem černo-bílé stylizace. S ohledem na kontext situací má ale často jen chtěnou, dekorativní roli. S obří kyticí umělých červených kytek přichází Romeo za Vavřincem s žádostí, aby ho s Julií oddal. Jen proto, aby ji poté v jakési extázi efektně rozhodil po mnišské cele. S úplně stejnou kyticí – což je poněkud iritující – zastihneme Parise u Juliina domněle mrtvého těla v Kapuletovic hrobce.
Když si chůva po souboji namáčí až po zápěstí ruce v Tybaltově krvi, aby jimi pak teatrálně objímala Juliinu šíji a úzkostlivě dávala pozor, aby červenou tekutinou nepotřísnila její bílý kostým, je to skoro za hranicí směšnosti. Proč Juliin nápadník Paris chodí s velkým černým deštníkem a při žádosti o ruku ho otevírá a drží nad hlavou jako pan Tau, zůstane provždy záhadou. Stejně tak proč se na scéně objevuje jako tvarově jistě zajímavý objekt velká bílá vana, když je zřejmé, jak urputně se hledá její aspoň trochu přirozené zapojení do situace.
Jsou to ale spíš drobné, i když rušivé skvrny na vcelku povedené produkci. Inscenační záměr byl nepochybně naplněn a představení nachází přirozenou, zdá se, že dokonce mezigenerační odezvu v hledišti. Až do května je vyprodáno.
Švandovo divadlo – William Shakespeare: Romeo a Julie.Překlad Jiří Josek, úprava David Košťák a Norbert Závodský, režie Martin Františák, dramaturgie Norbert Závodský, dramaturgická spolupráce Martina Kinská, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Ivan Acher, choreografie Tomáš Rychetský, pohybová spolupráce Rostislav Novák ml., světelný design Karlos Šimek. Premiéra 14. února 2026 (psáno z uvedení 16. února).
