Že hazardovat se starými dobrými časy se nemusí vyplatit, připomíná v této sezoně již druhé významné pražské divadlo. Po Burajově Zlatém městě v Divadle v Dlouhé nyní Divadlo Na zábradlí uvádí Časokryt, adaptaci románu bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova v režii Jana Mikuláška. Stojí za to se do tohoto krytu schovat?
Autor ve své knize přináší znepokojivou vizi Evropy, kde se rozmáhá demence a další poruchy paměti, a tak Gaustin, hlavní postava předlohy (vedle vypravěče), přichází s neotřelým nápadem: zavede takzvané kliniky paměti. V každém patře je umístěna dokonalá evokace jiné dekády 20. století, přičemž pacienti a pacientky jsou umisťováni vždy tam, kde se ve svém životě cítili nejlépe. Je libo osmdesátkové disko, sedmdesátkovou televizi, nebo naději šedesátých let? Originální zdravotnické zařízení má pro každého něco.
Podobně jako klinika má však i Gospodinovův román několik pater a nad tímhle vcelku nekomplikovaně zábavným přízemím se nachází výrazně politické podlaží. Evropské země se v referendech rozhodnou, do jakého desetiletí se chtějí vrátit, a spisovatel zejména sleduje, jak si s tímto úkolem poradilo jeho rodné Bulharsko. V patrně nejzdařilejší a nejmrazivější části knihy tak pozorujeme, jak hlasování končí takřka vyrovnaným výsledkem proponentů komunistického režimu a nacionalistických zastánců Bulharského knížectví 19. století, aby se obě strany vzápětí překvapivě spojily a nastolily strašidelný režim, který si z obou období bere ty nejhorší totalitní praktiky, geopolitickou izolaci a ušmudlanou bídu běžných obyvatel. Ale hlavně že jsme suverénní stát!
Nezastírám, coby čtenáře knihy mě trochu zamrzelo, že Mikuláškova inscenace se v tomto ohledu zastavila kdesi v mezipatře a na tuto závažnou rovinu se příliš nesoustředí. Byť je to zcela logické a obhajitelné scénické řešení a jistě by bylo možné ho podpořit argumentem, že v České republice nemáme tak intenzivní vazbu na bulharské reálie, abychom plně docenili ponor do utopického balkánského státu, který se ze zpátečnické nostalgie rozhodl pro vyvolání temných stínů minulosti.
Titul Divadla Na zábradlí si z předlohy bere spíš vědátorské nadšení, v jehož duchu si pohrává s minulostí, přítomností i budoucností, a postavu Gaustina, jenž je v podání Vojtěcha Vondráčka neuchopitelným, tajemným živlem, ladně a nepředvídatelně přeskakujícím mezi těmito třemi časy. Ve středu dění však po většinu večera stojí hostující Kryštof Bartoš, představující samotného spisovatele-vypravěče, který s intelektuálskou zaníceností postupně objevuje svět ve zvláštním a čím dál rozostřenějším prostoru slábnoucí lidské paměti. V závěru se ve svých vzpomínkách nakonec zcela ztrácí a z pozorujícího badatele se stává pozorovaným pacientem na Gaustinově klinice.
I přes dráždivou nejistotu situace čím dál zmatenějšího Bartošova vypravěče si ovšem inscenace volí především groteskní ladění a místy působí spíše jako skrumáž veselých výstupů s popletenými stařečky a stařenkami, kde se vykřikují fráze o zlatých komunistech a sem tam chodí pozpátku. Obdobně Mikulášek pojímá i dlouhou scénu, v níž jednotliví účinkující popořadě představují výsledky referend v jednotlivých zemích a využívají k tomu demonstraci jednoduchých národnostních stereotypů (Češka v podání Anežky Kubátové přichází v kroji a nešikovně se pokouší ukrást švýcarské zlaté cihly). Podobně jako loňští Fušeři Anny Davidové zůstává i Časokryt přes tradiční hereckou virtuozitu souboru Divadla Na zábradlí hlavně u zábavné hříčky.
Jedním však přece ohromí: scénografií Marka Cpina. Za přední částí uzavřenou modrými stěnami, připomínající estetiku liminálních prostor, čeká po odsunutí zadní stěny vertikálně ambiciózní konstrukce se starým nábytkem a dalšími rekvizitami. V takto vzdušně umístěných křesílkách trůní účinkující, kteří představují jednotlivé historické éry. Tento obraz se tvůrčímu týmu velmi povedl.
(Poznámka na okraj: Divadlo Na zábradlí nadále zůstává scénou proslavenou nejen objevnou dramaturgií a herectvím na špičkové úrovni, ale též nesnesitelným vedrem a vydýchaným vzduchem v sále, které ztěžují diváckou koncentraci. A to i vprostřed zimy. Na představení 23. února by bývalo nejlepší přijít v kraťasech, žabkách a s vychlazenou limonádou; poctivce, kteří se dostavili v obleku, jsem dost litoval.)
Divadlo Na zábradlí – Georgi Gospodinov: Časokryt. Překlad David Bernstein, dramatizace Dora Štědroňová, Jan Mikulášek, režie Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Štědroňová, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 6. února 2026 (psáno z uvedení 23. února).
