Od 5. října po deset nedělních večerů patřil primetime programu ČT1 novému seriálu České televize Ratolesti. Přenesený význam slova rato-lesti spolu s podtitulem „Co všechno nevíme o svých dětech“ napovídají, že cílovým diváckým segmentem seriálu jsou primárně rodiče dospívajících dětí a palčivé situace či otázky, jimž ve výchově aktuálně čelí.
Scenáristé Matěj Podzimek a Tomáš Feřtek se po oceňovaném Ochránci, který se epizodicky zabýval individuálními a veřejně známými kauzami, zaměřili na identifikaci, pojmenování a zpracování soudobých celospolečenských problémů ve výchově a vzdělávání. Témata a podněty čerpali především z praxe a odbornosti Tomáše Feřteka, který je spoluzakladatelem obecně prospěšné společnosti EDUin zabývající se právě vzděláváním a proměnami českého školství.
Páteří seriálu je příběh středostavovské rodiny Velkových žijící v jednom z větších českých měst (natáčelo se v jihočeském Táboře, který kromě vhodných lokací poskytl i předobrazy některých míst, osob a příběhů). Ta se od prvního dílu potýká s obviněním syna z distribuce omamných látek, čímž seriál celoplošně pokrývá drogovou oblast. Na tuto hlavní linku pak tvůrci v jednotlivých dílech zavěsili další témata jako šikana a diskriminace, dezinformace, víra, sexualita a identita nebo otázka náhradní pěstounské péče.
Matka Hana Velková (Anna Geislerová) pracuje jako psycholožka a adiktoložka v nízkoprahovém zařízení Kajuta, otec Karel (Stanislav Majer) je ředitelem místního gymnázia, kde studuje i jeho syn Honza (Tomas Sean Pšenička). Kromě nich jsou hlavními postavami i Hanin bratr, kriminalista Jiří Kolář (Matouš Ruml) a jejich matka a babička Ludmila (Milena Steinmasslová). Právě takto generačně rozkročené i profesně relevantní spektrum charakterů je scenáristicky dobře připravenou živnou půdou pro prezentaci názorové pestrosti nebo výchovných přístupů v rámci zvolených témat. Zdánlivou uzavřenost rodinné komunity, která však zdaleka není ve svých postojích jednotná ani jednoznačná, rozšiřují s každým novým dílem další zainteresované postavy s liberálními versus konzervativními postoji.
V době kulturních válek je podle scenáristů největší výzvou vystoupit ze svojí sociální bubliny a a priori neodmítat názorového oponenta, nýbrž se mu s určitou mírou empatie alespoň pokusit postavit za záda a vnímat danou problematiku jeho očima.
Sympatickým záměrem Ratolestí, který se daří naplňovat, totiž není předkládat nějaký vybraný ideový model, jehož prizmatem bychom měli o soudobých problémech dospívání, rodičovství a školství smýšlet nebo k nim skrze preferovanou perspektivu přistupovat. Naopak, cílem bylo setrvat v nejednoznačnosti a tím spíše vyvolat společenskou, a klidně i kontroverzní debatu. Autoři proto vedle sebe pokládají rozličná argumentační východiska a nechávají na divákovi, aby si sám svobodně a participativně (re)formuloval vlastní stanoviska. Příkladně to ilustruje scéna z pátého dílu s názvem Moje dítě, můj hrad, v němž se konzervativně smýšlející pár obhajuje slovy: „Pokud mají liberálně orientovaní rodiče právo vychovávat svoje děti v souladu se svými životními postoji, nevím, proč bychom takové právo neměli mít já a moje žena.“
Dialogy se sice pohybují mezi opačnými póly názorového spektra, většinově se ale snaží udržovat kompromisní tón. Smířlivosti se však tvůrci nedrží za každou cenu. S vyhrocenějšími situacemi ze strany rodičů i některých kolegů pracují například v díle Volný pád o diskriminaci učitele pouze na základě jeho sexuální orientace. V době kulturních válek je podle scenáristů největší výzvou vystoupit ze svojí sociální bubliny a a priori neodmítat názorového oponenta, nýbrž se mu s určitou mírou empatie alespoň pokusit postavit za záda a vnímat danou problematiku jeho očima.
Symbolicky je takový postoj v souladu s rodičovsky laděným mottem Centra LOCIKA, které se stalo odborným partnerem seriálu: „Mluvit spolu pomáhá.“ Mnohé obtížné situace, které seriál ukazuje, totiž podle statistik začínají nebo končí u rozhovorů v rodině. Byť v protichůdném chápání významu těchto slov, potvrzuje to i situace v seriálové rodině Velkových, kde se u pravidelného nedělního oběda probírají pracovní záležitosti dospělých. Velkovi a Horákovi vůbec netuší, že svými rozhovory o kriminalistické a adiktologické praxi svého jinak bezproblémového a slušně vychovávaného potomka od nelegální činnosti neodradí, nýbrž ho k ní de facto inspirují.
Ratolesti se snaží pokrýt a komunikovat více témat a kauz skrze rozvětvené vyprávění, množství postav, kriminalistickou linku, zapojení vzdělávacích a částečně i legislativních, nebo dokonce politicky motivovaných aspektů. Nabízí se tedy otázka, zda a jak se daří touto formou srozumitelně a pochopitelně doručit sdělení divákovi. Nastíněná narativní košatost se zprvu skutečně jeví spíše na škodu. Naštěstí se od třetího dílu dramaturgicky usazuje nastolené formální schéma seriálu a pozornost se z kriminálního vyšetřování přenáší více na komunikaci stěžejních témat jednotlivých dílů, která tak z páteřního rodinného vyprávění vystupují do popředí.
Silnou stránkou seriálu je casting (Maja Hamplová) a výkony herců v hlavních i vedlejších rolích. Přesvědčivě působí civilní herectví Ani Geislerové, jejíž postava si navenek a profesně zachovává stabilní tvář, současně ale prochází dramatickým psychologickým vývojem. Milena Steinmasslová bravurně zvládá roli maloměšťácké, ve svých názorech neústupné, až urputné seniorky. Ratolesti dávají příležitost i aktérům mladší generace, mezi nimiž i s ohledem na rozsah role vyniká Tomas Sean Pšenička. Honza je v jeho vynikajícím ztvárnění teenagerem, jehož skutečné zájmy a motivace těžko prohlédnou rodiče, stejně jako zprvu zcela záměrně i divák. Jak glosoval jeho strýc, u Honzy si zkrátka není jistý, zda bere věci jako výzvu, nebo tak šikovně potlačuje svoje emoce. Postupem času je však stále více jasné, že pod neuchopitelným tzv. poker face pohledem se skrývá na jednu stranu geniální, na druhou morálně zvrácený, nenapravitelný charakter. „Já pořád nechápu, kde jsme udělali chybu,“ ptá se, stejně jako řada rodičů, Honzův otec.
I když seriálu spíše než artový odpovídají přívlastky osvětový, edukační či didaktický, nerezignovali režisér Michal Blaško a kameraman Adam Mach (společně například minisérie Podezření, celovečerní film Oběť) na vizuální stránku projektu.
I když seriálu spíše než artový odpovídají přívlastky osvětový, edukační či didaktický, nerezignovali režisér Michal Blaško a kameraman Adam Mach (společně například minisérie Podezření, celovečerní film Oběť) na vizuální stránku projektu. Po devíti esteticky soudržných dílech se v tom závěrečném desátém divák dočkal do té doby nepoužitých formálně-stylistických postupů, které snad mohly nebo měly kompenzovat tradiční nešvary s finišem logického vyústění a uzavření všech narativních linek. Jakkoli nečekaně najednou působily zpomalené sekvence, dokumentárně laděné záběry ruční kamerou nebo scény, v nichž výpovědi postav úmyslně nahradila hudba či dvě výborně zvolené slovenské skladby, staly se tyto obměny příjemným zpestřením a také způsobem, jak skrze zadržování informací udržet divákovo napětí.
Vzhledem k tomu, že jsou Ratolesti zamýšlené jako osvětový projekt, nevyhnou se popisným scénám s méně atraktivní formulací základních faktů. Je možné to vnímat jako nutnou daň za hlubší porozumění ze strany laické veřejnosti, tedy cílové skupiny. Nadto jsou Ratolesti projekt komplexnější. Kromě propojení s Centrem LOCIKA na seriál navazuje i nová tematická sekce vzdělávacího webu ČT edu s užitečnými informacemi a kontakty pro náročné životní situace podobné těm, které řeší Ratolesti. K deseti bezmála hodinovým dílům fikčního vyprávění přibyly dokumentární filmy se zastřešujícím názvem Ratolesti: pohled do reality, odvysílané v cyklu Zóna zájmu a společně dostupné na iVysílání České televize.
„Rodičovství je hra, v níž se stále mění pravidla. Věnováno všem, kteří ji nevzdávají,“ píše se v úvodu závěrečných titulků posledního dílu. Ratolesti jsou chvályhodnou, potřebnou, důležitou a důstojnou podporou primárně rodičovství a také celospolečenskou službou, jaká nepochybně patří do portfolia služeb veřejnoprávního média.
Ratolesti. Režie Michal Blaško, scénář Tomáš Feřtek, Matěj Podzimek, kamera Adam Mach, hudba Jonatan Pjoni Pastirčák. Česká televize, 2025. Seriál si můžete pustit v iVysílání ČT na tomto odkaze.
