S panem profesorem Janem Duškem jsem se poprvé potkal na DAMU jako student. Vzpomínám si, jak pro nás krátce poté, co shnil socialismus, zorganizoval promítání dokumentu Šoa. K tomu byla přednáška, jak může být obsah filmu inspirující pro herectví. To bylo zjevení, velký formující zážitek. Svými vědomostmi, svým vhledem a erudovaností v kombinaci se silným charismatem budil přirozený respekt. Později jsme spolu v Konírně ještě s profesorem Jaroslavem Vostrým vypili hodně vodek. K tomu se hodně mluvilo o divadle. Hodně o jeho historii a smyslu, hodně o směřování. Pamatuji si ten pocit, něco ve smyslu „ty brďo, to je něco, že tady s nimi sedím, přitom nedávno to byli mí pedagogové…“. Že v podstatě jen pokračovalo moje studium, mi došlo až po letech.
A pak jsme spolu začali spolupracovat. Když mladému režisérovi dělá výpravu taková legenda, není to snadné. Člověk si připadá tak nějak skrčeně. Ale neznamenalo to nakonec nic jiného, než že se člověk učí dál. Jeho návrh Molièrova Tartuffa jsem pochopil plně, až když jsem hru inscenoval. Jan Dušek uměl do hloubky přečíst text a pak převést to, co v něm našel, do dokonalého prostorového řešení.
Že byl žákem Františka Tröstra, se teď často cituje. Také na něj často vzpomínal. Byl pokračovatelem jeho školy. Co si pod tím ale představit? Řekl bych, že je to způsob přemýšlení, ve kterém jde o to, vytvořit jevištní obraz s důrazem na adekvátní prostorové řešení. Scénografický návrh je tvořen s vědomím, že přijdou herci s režisérem a budou se v tomto prostorovém řešení pohybovat. V návrhu jsou už obsaženy všechny možnosti mizanscén a je jen na režisérovi, jestli je uvidí a využije.
Možná že to, co jsem teď napsal, je jen obecný popis něčeho, co ví každý dobrý scénograf a režisér, ale jisté je, že Jan Dušek v tom byl skvělý. Byl to scénograf, který svým návrhem významně ovlivnil celkovou koncepci inscenace. V mnoha případech byl v podstatě jejím tvůrcem. Uměl řešit prostor, což je schopnost nezbytná zejména na velkých scénách.
Udělali jsme spolu několik inscenací a naše cesty se na čas rozešly. Ale po nějaké době jsem v Divadle pod Palmovkou přemýšlel nad tím, kdo mi udělá scénu k Laskavým bohyním Jonathana Littella. Téma holokaustu nahlíženého očima přesvědčeného nacisty a důstojníka SS. To mělo jen jedno řešení. Spolupráce s Janem Duškem na téhle inscenaci si považuji nejvíc. Udělali jsme spolu ještě další inscenace, Dona Juana jsem měl taky moc rád, ale přišel covid, který přerušil všude všechno, a my jsme se už na jevišti nepotkali.
Honzo, bylo mi ctí i radostí s tebou spolupracovat.
