Ve středu 10. září v Plzni započal 33. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo. Do Čech jako každý rok dovezl několik exkluzivních počinů významných zahraničních režisérů, ale také výrazné domácí inscenace, jak z divadelních center, tak z regionů. Jelikož český výběr se letos dost trefoval do titulů, které jsem už viděla, přijela jsem jen na začátek (středa, čtvrtek) a konec (neděle) festivalu. Má reportáž se proto na divadelním.netu objeví ve dvou dílech, spolu s reflexí od Kateřiny Kykalové, která v Plzni setrvala celou dobu.
Festival jsem stejně jako v minulých letech zahájila v Moving Station, domovské scéně zapsaného ústavu Johan a jeho programové sekce Johan uvádí, která každoročně obohacuje převážně činoherní dramaturgii přehlídky o alternativní multižánrové divadlo. Už na peroně zastávky Plzeň – Jižní předměstí naši výpravu srdečně přivítal dramaturg scény Roman Černík a zavedl nás do útrob multifunkčního kulturního centra, které vzniklo v roce 2015 po rekonstrukci západní budovy vlakového nádraží. Z nástupiště rovnou do divadla – nejpříznivěji umístěná regionální scéna v zemi!
Moving Station funguje také jako rezidenční prostor otevřený především výrazným osobnostem české, ale i zahraniční tanečně-alternativní scény. Letos to byli například slovenská tanečnice a choreografka Soňa Ferienčíková a její krajan, tanečník a choreograf Peter Šavel. Nechali nás nahlédnout do procesu vzniku inscenace What The Folk?, která by měla mít na festivalu premiéru příští rok. Jak Šavel prozradil ve svém průvodním komentáři, tvůrčí tým, doplněný ještě o tanečníky Andreje Štepitu a Daniela Račka, chce v projektu reagovat na současnou politickou situaci na Slovensku, zejména na vládními špičkami pěstovanou rétoriku podněcující lid k nenávisti vůči názorovým oponentům a marginalizovaným skupinám, jako jsou ženy anebo příslušníci LGBTQ komunity. Svou zkušenost s tím má sama Ferienčíková, která byla coby partnerka předsedy strany Progresívne Slovensko Michala Šimečky hanebně napadána představiteli a sympatizanty současné slovenské vlády v čele s premiérem Ficem. Do úst si přitom brali její tvorbu, přičemž nespravedlivě a nepoučeně překrucovali její smysl.
Tvůrčí tým se však rozhodl neoplácet slovní útoky stejnou mincí, naopak chce svým nejnovějším projektem stmelovat a probouzet pocity sounáležitosti. Prostředkem jim má být výzkum lidových tanců po celém světě, především hodlají pátrat po jejich společné podstatě. Na work-in-progress seanci pracovali s hypotézou, že takovým základním spojujícím prvkem by mohl být jednoduchý krok sun krok do strany. Tanečníci během veřejné zkoušky tento pohyb improvizovaně variovali, až se dostali ke složitějším figurám, jež místy vyjadřovaly dokonce i elementární dramatickou situaci. Uvidíme, jak hluboko se slovenští tvůrci za rok doberou, jaké všechny lidové tance z kolika různých světadílů dekonstruují a jak se jim podaří propojit formální výzkum s dramaturgickým záměrem sjednocovat a inspirovat k toleranci. Čeká je dlouhá cesta a já doufám, že jim politici budou v jejím průběhu šlapat na paty co nejméně. I když… příslušníci Ficovy strany SMER Tibor Gašpar s Richardem Glückem, jehož hláška, že „největší Slovenské národní povstání v Evropě proběhlo na Slovensku“, mezitím zlidověla, už v reakci na působení Ferienčíkové v Moving Station stihli natočit video nadepsané otázkou „Kto všetko platí príživnícky život rodiny Šimečkovcov?“, v němž se s panoramatem Prahy v pozadí jalově pokoušejí apelovat na české daňové poplatníky, aby si prověřili, do jakých kulturních projektů jsou investovány jejich peníze. A to video platil kdo, smím-li se zeptat?
Následovalo uvedení česko-norského projektu Pomáhat a chránit, jejž připravila platforma pro aktivistické umění Direct Action Theatre, spjatá s performerkou, režisérkou a choreografkou Nelou H. Kornetovou a jejím manželem Janem Hustákem. Skupina na základě množství svých aktivistických intervencí do veřejného prostoru v různých evropských městech vytvořila inscenaci zabývající se policejním násilím či obecněji zpochybňující roli policejních složek jako neoddiskutovatelné autority. Ústředním prvkem všech akcí i následné inscenace se staly těžkooděnecké uniformy, které performeři do nich odění vsazují do překvapivých kontextů. Během představení, jež se odehrává divákům na dosah ruky či je místy přímo vyzývá k participaci, se tak ocitnete v pozici demonstrantů, na něž se valí kordon hrozivě vyhlížejících „příslušníků“ s průhlednými štíty, ale také si s těmito na první pohled děsivými bytostmi připomínajícími stormtroopery z Hvězdných válek můžete zatančit anebo si s nimi zacvičit jógu. Ovšem kdo si s touto aktivitou spojuje výhradně mírumilovnou atmosféru, tak ten by narazil – byť instruktorka promlouvala typickým „vyzenovaným“ hlasem jogínů, pózy, které cvičenci pod jejím vedením vykonávali, sloužily k nácviku pacifikování demonstrantů.
Také další části volného pásma poukazovaly na paradox spjatý s působením policejních složek – jejich heslem je sice „Pomáhat a chránit“, ovšem svou nadřazenou mocenskou pozici mohou snadno zneužít. Vždyť ani v demokratických zemích nemůžeme garantovat, že k tomuto zaměstnání nebudou tíhnout lidé se sklony k páchání násilí. To dosvědčil například monolog Jany Zoubkové vzpomínající na to, jak se 16. května 1998 omylem připletla k pražské demonstraci známé jako Global Street Party 98, během níž došlo k násilným střetům demonstrujících s policií, přičemž byli zraněni i lidé, kteří se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Stejně jako ona žena, která se dokonce zkoušela soudně bránit, ale marně. Její výstup vygradoval v živý obraz, kdy v mase těžkooděnců nejprve zpomaleně levitovala nad zemí a nakonec skončila v jejich náručí na způsob piety.
Inscenace je silná právě v tomto prolínání slova, stylizovaných tanečně-pohybových pasáží a realistických akcí ukazujících násilí ve veřejném prostoru. Například hned po příchodu diváků do sálu stál v jeho středu jediný těžkooděnec coby exponát, který si přítomní mohli „osahat“. Nevinná zvědavost se ovšem brzy zvrhla v šikanu a pak dokonce v brutální útok. Ze začátku, kdy mělo počínání agresorů ještě podobu vcelku neškodného oťukávání či poplácávání, jsem si přitom vůbec nebyla jistá, kdo z nich je herec a kdo ne, jelikož jsme do sálu vcházeli jako jedna skupina. Právě z takových scén mrazí, protože nám ukazují, jak snadno se můžeme nechat strhnout k páchání násilí. Několik diváků ostatně v jistých momentech nedokázalo odhadnout hranici mezi kýženou participací a překážením, ale i s nimi si performeři dokázali poradit (zdůrazňuji, že bez použití násilí!).
Stejně jako mnoho jevištních pásem i toto sice místy trpělo neochotou tvůrčího týmu zbavit se některých nápadů ve prospěch únosnější délky a koncentrovanějšího tvaru, celkově se však jedná o podstatný příspěvek k tématu policejního násilí v demokratickém i totalitním světě. Jak ukázala závěrečná část představení, dirigovaná obludnou pětihlavou bytostí s identitou diktátorů Putina a Kim Čong Una, ale také státníků demokratického světa Macrona, Pavla a v současnosti kontroverzního izraelského lídra Benjamina Netanjahua, může jít o dvě strany téže mince.
Reflexi projektu Avignonského festivalu Vzdálenost, který festival slavnostně zahájil, přenechám své frankofonní kolegyni Kateřině Kykalové a přesunu se k inscenaci Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha, již uvedlo Slovácké divadlo z Uherského Hradiště na Malé scéně Divadla J. K. Tyla. Režírovala Anna Davidová, jejíž poetiku mám spojenou s výrazně stylizovanými jevištními tvary a hereckou expresí (v Uherském Hradišti tak předloni uchopila Vyrypajevovy Opilé). S klasickým titulem amerického psychologického dramatu mi to nešlo moc dohromady, už první polovina takřka tříhodinové inscenace mě však rychle vyvedla z omylu. Davidové smysl pro jevištní zkratku a razantní výklad situací zostřil dramatické kontury Williamsova textu z roku 1947, který se z dnešního pohledu už může zdát přeci jen dosti rozvláčný, možná i emočně přeexponovaný, což jevištní drobnokresba většinou ještě podtrhne. Jistě pomohl též současný překlad Ester Žantovské, který vyjadřování postav zbavil dobové patiny.
Davidová ve spolupráci s představiteli ústředního tria Pavlínou Hejcmanovou (Blanche), Jitkou Hlaváčovou (její sestra Stella) a Jiřím Hejcmanem (Stellin manžel Stanley) srozumitelně, ale neprvoplánově odhaluje vědomé motivace postav i podvědomá hnutí mysli, jejichž kombinace posléze vede k excesivnímu jednání i závěrečné tragické pointě. Z dramatu křehkých duší se stává takřka psychologický thriller vyjevující každého z protagonistů coby svého druhu patologickou osobnost, v níž nakonec vždycky převáží pudová stránka. A tak Hlaváčové Stella slabošsky zjihne, kdykoli ji Stanley žádostivě sevře v náručí, ať už jí, nebo sestře předtím sebevíc ublížil, a když se na konci má rozhodnout mezi Blanche a rodinným štěstím, neváhá sestru pragmaticky hodit přes palubu. Macho Stanley neunese svůj pocit méněcennosti, kterým kvůli Stellině lepšímu původu sice trpěl už dávno, ale přítomnost její sestry ho ještě zhoršila, a znásilnění Blanche tak působí výhradně jako odporný akt pomsty. Tím spíš, že „předehra“ k němu je rozehrávaná až k nesnesení dlouho, takže jednání Stanleyho vyznívá jako chladnokrevné mučení, nikoli jako exces člověka v záchvatu vzteku.
Davidová ve spolupráci s představiteli ústředního tria Pavlínou Hejcmanovou (Blanche), Jitkou Hlaváčovou (její sestra Stella) a Jiřím Hejcmanem (Stellin manžel Stanley) srozumitelně, ale neprvoplánově odhaluje vědomé motivace postav i podvědomá hnutí mysli, jejichž kombinace posléze vede k excesivnímu jednání i závěrečné tragické pointě. Z dramatu křehkých duší se stává takřka psychologický thriller vyjevující každého z protagonistů coby svého druhu patologickou osobnost, v níž nakonec vždycky převáží pudová stránka. A tak Hlaváčové Stella slabošsky zjihne, kdykoli ji Stanley žádostivě sevře v náručí, ať už jí, nebo sestře předtím sebevíc ublížil, a když se na konci má rozhodnout mezi Blanche a rodinným štěstím, neváhá sestru pragmaticky hodit přes palubu. Macho Stanley neunese svůj pocit méněcennosti, kterým kvůli Stellině lepšímu původu sice trpěl už dávno, ale přítomnost její sestry ho ještě zhoršila, a znásilnění Blanche tak působí výhradně jako odporný akt pomsty. Tím spíš, že „předehra“ k němu je rozehrávaná až k nesnesení dlouho, takže jednání Stanleyho vyznívá jako chladnokrevné mučení, nikoli jako exces člověka v záchvatu vzteku.
Blanche Pavlíny Hejcmanové je pak přímo bojištěm protikladů, inteligentní a sarkastická femme fatale i vulgární koketa, lítá saň i zranitelné zvířátko. Že není psychicky úplně v pořádku, tušíme prakticky od začátku díky krátkým hororově pojednaným sekvencím, v nichž zaujme postoj a výraz evokující bytost na Munchově obrazu Výkřik. Právě z těchto psychotických výjevů, které gradují spolu s tím, jak Blanche stále víc propadá šílenství, lze nejlépe vytušit, kdo inscenaci režíroval. Nápovědou může být i scéna Evy Zezula (Jiřikovské), která má pro obě tvůrkyně typickou podobu několika malých pokojíčků, tentokrát nejvíce připomínajících stavební buňky, v nichž přespávají dělníci. Ostatně Stanley i jeho přátelé se na scéně několikrát objeví právě v dělnických mundúrech.
I řešení scény nakonec podtrhuje hlavní téma postavy Blanche, jímž je střet vytoužené iluze a nesnesitelné, nízké reality. Když ji Stanley donutí odhodit úzkostlivě pěstěnou masku dokonalé ženy a přiznat si všechna svá předchozí traumata a selhání, je pro ni šílenství jedinou možností úniku – protože kam jinam utéct před sebou samou než mimo svou mysl? Tím spíš, že Stanleymu nestačí ponížit ji duševně, ale nakonec musí svou převahu demonstrovat i fyzicky. Byla to nejdrastičtější Tramvaj do stanice Touha, kterou jsem kdy viděla.
Pokračování brzy!
Hlavní programová část 33. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo se uskutečnila v Plzni od 10. do 14. září 2025.
BOD.Y – Kolektiv: What The Folk? (work in progress). Koncept Soňa Ferienčíková, choreografie Peter Šavel, účinkují Soňa Ferienčíková, Peter Šavel, Andrej Štepita a Daniel Raček. Uvedeno coby work in progress 10. září 2025 v plzeňské Moving Station v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.
Direct Action Theatre – Kolektiv: Pomáhat a chránit. Tvůrčí tým Jan Husták, Nela H. Kornetová, Øystein Elle, Ellen Røhr-Staff, Björn Honsson, Arnt Christian Hellum Teigen, Per Magnus Barlaug, Guillermo John Magno, Mohammed Ellyas Lehry, Daniel Halvoník, Annalisa Dal Pra, Henrik Olsson, Kristin Honsson, Trym Grønner Flikke, Matthew Rogers, Serafina Wexels-Moore, Felix Noslier, Lukáš Kubičina, Tomáš Florea, Tomáš Janypka, Johana Schmidtmajerová, Jana Zoubková. Premiéra 20. dubna 2024, Østfold Internasjonale Teater, Norsko (psáno z uvedení 10. září 2025 v plzeňské Moving Station v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo).
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha. Překlad Ester Žantovská, režie Anna Davidová, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Eva Zezula, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Linda Caridad Fernandez Saez. Premiéra 25. ledna 2025 (psáno z uvedení 11. září na Malé scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo).
