Platforma pro queer umění PiNKBUS se během pěti let fungování zapsala do povědomí veřejnosti především svými kabaretními večery se silným prvkem drag show a burlesky. Plejáda peprných tanečních i stand-up výstupů spoře oděných queer osob diváctvo nejen svádí, ale také provokuje svou svobodomyslností. S otevřenou náručí jsou zde přijímány všechny bytosti bez rozdílu a oslavována bujnost sexuálních orientací a genderových identit pod sice nikoli explicitně vyvolávaným, avšak v podtextu nepopiratelně přítomným heslem „svoboda pro všechny bez rozdílu“. Na sklonku prázdnin platforma oslavila pět let od svého založení premiérou projektu Fallen Olymp, s nímž se odklonila od žánru rozvolněného kabaretního pásma a směle vstoupila na pole formálně sevřenějšího a tematicky ucelenějšího divadelního tvaru.
V čele tvůrčího týmu coby režijně-choreograficko-dramaturgický tandem stanuli Martin Talaga a Tomáš Procházka, výrazné osobnosti česko-slovenské queer umělecké scény dlouhodobě spjaté s PiNKBUSem. Talaga, který se v oblasti divadelní alternativy pohybuje především jako tanečník a choreograf, pod hlavičkou platformy v roce 2024 vytvořil politický kabaret PiNKBUS slovenský a žiadny iný, v němž v převleku inspirovaném slovenskou ministryní kultury Martinou Šimkovičovou svérázně podvratným způsobem komentoval aktuální degenerativní tendence ve slovenské kulturní politice. Inscenaci, o které jsem psala v reportáži z letošního ročníku festivalu Malá inventura, řadím mezi své největší divadelní zážitky uplynulé sezony.
Ve Fallen Olymp, Padlém Olympu, se Talaga odklonil od aktuální politiky ke starořecké mytologii. Ne úplně překvapivě, protože některá jeho starší choreografická díla jako Faunus či Soma byla prodchnutá étosem antiky, který se projevoval zejména v touze oslavit obnažené lidské tělo či určité spirituálně laděné rituálnosti. Tentokrát však tato inspirace získala mnohem konkrétnější obrysy. Sál Venuše ve Švehlovce se stává Olympem a tvůrčí tým se ptá, co se stalo z jeho božských rezidentů poté, co v ně lidé přestali věřit. Inscenaci tak lze číst i jako reakci na duchovní vyprázdněnost dnešní doby.
Héra, Áres, Afrodita, Éros a Dionýsos znuděně polehávají na stupňovité elevaci v božsky symetrické formaci jako na nějakém renesančním obraze a nechávají se obskakovat asistenty – dvojčaty Ganym a Medem (původní Olympané si vystačili jen s jedním číšníkem Ganymedem). Línou, byť stále spirituálně vznešenou atmosféru rozvíří až Dionýsos, kterého tvůrčí kolektiv z pozice nejambivalentnějšího z řeckých božstev sesadil do role rodinného šaška čili stand-up komika. Ve ztvárnění Karla Vladyky se mu daří rozproudit publikum sérií ironických glos a poťouchlých vtípků na téma život na Olympu, pointy pomáhá zvýraznit obrázková prezentace promítaná na televizní obrazovku (mihne se tu i Jeff Goldblum, představitel Dia z britského seriálu Kaos, který nepochopitelně zapadl, byť se mu smysluplným a vtipným způsobem dařilo vsazovat antickou látku do současných kontextů).
Standupová kanonáda (hlavním jazykem je tu mimochodem angličtina) je prokládána nonverbálními tanečně-pohybovým scénami, které nesou Talagův choreografický rukopis vyznačující se minimalismem, citem pro metaforu a smyslem pro harmonii. Z mořské pěny (tj. bublin ironicky vystřelovaných ze dvou strojků připomínajících dětské vodní pistole) se vynořuje spoře oděná bytost lepých tvarů s dlouhými blond vlasy – zrození Venuše 2025. Ztělesňuje ji burlesque performer Chlorophyll von Needle. Jeho/její tanec slouží k jedinému účelu, a sice přimět přihlížející k bezmeznému obdivu. Tvůrčí tým však vzápětí neváhá ten překrásný výjev shodit – Afrodita si k sobě netrpělivě přivolá Ganyho s Medem, kteří jí asistují při natáčení videa. Koneckonců žijeme ve světě, v němž krása a svůdnost byly degradovány na komoditu prodávanou přes sociální sítě. A tak se i bohyně lásky musela přizpůsobit. Je to taková olympská Kim Kardashian.
Prostřídání stand-upu s pohybovým číslem funguje i podruhé, byť Dionýsovy průpovídky tentokrát působí už trochu nuceně. Z úkrytu velkých péřových vějířů se noří drobný tanečník Jaro Viňarský coby Éros, oděný pouze do lesklých slipů. Tulí se k matce Afroditě a posléze svede souboj tělo na tělo s otcem Áreem, jenž je v podání Michala Frerikse stylizován do zádumčivého potetovaného zápasníka s rudými boxerskými rukavicemi. Duet dvou mužů stále více připomíná sexuální akt. V okamžiku vyvrcholení Áres přišpendlí groteskně vousatého diblíka Érota ke stěně tak, aby nedosáhl na zem, a naléhá na něj, což partner doprovází extatickými výkřiky (Éros ztělesňoval princip lásky v jakékoli podobě, tedy jak heterosexuální, tak homosexuální).
Oba tanečně-pohybové výstupy představují vrcholy představení. V jeho druhé půli tvůrčí tým bohužel rezignuje na strukturu střídající standupové číslo s výrazným metaforicky pojatým nonverbálním výjevem. Stále více se mluví, a pokud je proud slov konečně utnut, tak je to ve prospěch výplňkových obrazů, které nudu Olympanů nejen zobrazují, ale také přenášejí na publikum. Tempo se zpomaluje, drajv se vytrácí a jevištní tvar nikam negraduje. Plně se vyjevuje slabina inscenace – výchozí nápad zobrazit uhnívání bohů postrádajících náplň života se nepodařilo adekvátně rozpracovat do dramatické struktury. Skrze punkově pojatou postavu vládkyně podsvětí Persefony (Helena Araújo), která si přichází pro matku rodu Héru, se tvůrci sice snaží vyklenout příběhový oblouk a posléze jej uzavřít Héřinou zpovědí na rozloučenou, ale celé to vyznívá jako nedostatečně motivovaný konstrukt.
Interpretace postavy Diovy ženy jde překvapivě proti oblíbenému výkladu, který ji zobrazuje jako mocnou divu a žárlivou intrikánku – její představitelka, jednaosmdesátiletá slovenská herečka Viera Pavlíková, už svou drobnou konstitucí a celkově křehkým vzezřením vzbuzuje spíše ochranitelské pocity. Z pohledů, které vysílá na své potomky, je jasné, že nesouhlasí s jejich způsobem života, ale zkrotit už je nedokáže. Rezignovaná matka rodu se vyznává ze své žárlivosti, která ji donutila mstít se svým sokyním, ale především konstatuje, že ve světě, v němž ji – ani ostatní Olympany – nikdo nepotřebuje, nemá smysl žít. Tím spíš že i poslední hrstka věřících se obrací k bohu novému, křesťanskému.
V reakci na Héřiny výčitky se „shůry“ občas ozývá mužský hlas, jenž snad patří Diovi, byť ve scénáři je postava pojmenována jako Chorégos. Protože obyčejný smrtelník by při pohledu na vládce bohů v jeho přirozené podobě zemřel, je zpodoben provazci zlatavého světla visícími od stropu (evokují pro něj charakteristické blesky i zlatý déšť, ve který se přeměnil, aby svedl – rozuměj znásilnil – Danaé).
Právě až v Héřině závěrečném výstupu dochází ke konkrétnějšímu pojmenování důvodů, které ono božské vyhnívání zapříčinily. Stejně tak jsou teprve tady do slov zhmotněny pocity, s nimiž se zapomenutí bohové potýkají. Je to spíše expozice volající po rozpracování než epilog, kterým by měl celý ten božský jarmark marnosti vyvrcholit. Na premiéře navíc výstup vyzněl do ztracena vlivem stagnujícího tempa i kvůli ztišenému a poněkud zatěžkanému podání Pavlíkové, které nepřípadně kontrastovalo s uvolněnějším kabaretiérským projevem ostatních mluvčích. Ostatně v porovnání s rozevlátými, prý improvizovanými výstupy Persefony a Dionýsa působil jako z jiného světa i sám text, který Talaga s Procházkou pojednali ve vysokém stylu starořecké tragédie (prezentován je tentokrát ve slovenštině). Nad jeho literárními kvalitami nelze než smeknout, ovšem výstup celkově působí jako z jiné inscenace.
Je logické, že odchodem bohyně pečující o rodinné hodnoty do podsvětí se hroutí i rodina nejvyšší a s ní celý Olymp. Co si počne druhá generace Olympanů a zda bez matky rodu vůbec přežije, jasné není. Konec vyzívá do ztracena. Škoda, že se námět nepodařilo rozpracovat do myšlenkově vytříbenější a v druhé půli režijně přesvědčivější struktury. Pak by queer platforma ve Venuši ve Švehlovce jistě mohla navázat na éru Jakuba Čermáka a jeho Depresivních dětí, pro jejichž počiny bylo rovněž charakteristické rozkročení mezi slovem a pohybem i tíhnutí k artistní vizualitě na pomezí divadla a výtvarné instalace. Nezbývá než netrpělivě vyhlížet věci příští!
PiNKBUS – Kolektiv: Fallen Olymp. Choreografie a režie Martin Talaga, dramaturgicko-režijní spolupráce Tomáš Procházka, scéna a kostýmy Kateřina Jirmanová, světelný design Karlos Šimek, hudební mix a úprava Monika Kováčová, produkce Adriána Spišáková. Premiéra 29. srpna 2025, Venuše ve Švehlovce, Praha.
///
Reportáž z festivalu Malá inventura, v níž píšu o projektu PiNKBUS slovenský a žiadny iný, zde.
