Na pozvání tvůrců jsem se za divadelní.net vypravila do Eliadovy knihovny Divadla Na zábradlí na reprízu inscenace „nezávislého divadla od Vltavy po Dunaj“ pojmenovaného Henrik Ibsen leží ve vaně (a vzlyká). Za počinem Dies Irae stojí duo tvořené slovenským dramaturgem, dramatikem, v tomto případě i režisérem Tomášem Hájkem a českým hercem, zde též spolurežisérem Janem Jančou. Ač se u nás nejedná o zavedené uskupení, oba názvy prodchnuté kulturními odkazy budily zvědavost. Stejně jako touha tvůrců po zpětné vazbě.
Dies Irae, v překladu Den hněvu, je latinský hymnus ze 13. století popisující den posledního soudu. Cituje z něj třeba i Goethe ve Faustovi. Tomáš Hájek tak pojmenoval své monodrama, v němž se bezejmenný muž zpovídá ze svého úpadku do stavu totálního, všeobjímajícího vyhoření a mizantropie. Situace, která nejdříve ze všeho nejvíc připomíná terapeutické sezení, nakonec eskaluje v barvité líčení vypravěčovy surreální cesty městem domů. V pokřiveném vidění psychicky zdecimovaného člověka získává běžný městský ruch dekadentní rysy výjevů z biblické apokalypsy, ale skutečné peklo na hrdinu číhá až doma a vyhřezne v podobě násilného činu upomínajícího na Dostojevského Zločin a trest. Anebo to všechno byl jen výplod choré mysli, která se opájí tím, že jí konečně někdo naslouchá – i když tvrdí, že největší tragédie je, že lidé neumějí mlčet?
Ačkoli se inscenace nyní hraje v Eliadově knihovně, vznikla v koprodukci s pražskou MeetFactory a člověk se při sledování představení neubrání vzpomínce na zdejší tituly Serotonin, adaptaci Houellebecqova románu v režii Natálie Deákové s Janem Hájkem v hlavní roli, anebo Dech, divadelní hru Matěje Samce, kterou zde nastudovala rovněž Deáková se stejným hercem. Obě díla byla autopsií mužského nitra, v obou se vypravěč zpovídal ze svého vyhoření, z jakési všeobjímající otupělosti, která mu zabraňuje navazovat plnohodnotné vztahy, v obou byla silně přítomna smrt. A obě kladla ze všech jevištních komponentů největší důraz na slovo a jeho hereckou interpretaci, přičemž šlo v podstatě o monodramata, ačkoli na jevišti byli přítomni i další herci a herečky. K tomu všemu spěje také Dies Irae Tomáše Hájka a Jana Janči, ovšem postrádá razanci, emoční impakt zmíněných počinů Deákové, obzvláště ve všech aspektech zdařilého Serotoninu. Alespoň na červnovém uvedení tomu tak bylo.
Problematická je především zastřešující situace terapeutického sezení, nastolená na začátku, jejíž realismus ovšem v průběhu představení stále více naráží na symbolické kvality scénického řešení. Hrdina přichází do abstraktního prostoru s pár kusy nábytku překrytými bílou plachtou (ta tvoří i zadní průsvitný horizont, za nímž se rovněž místy hraje), myje si ruce v lavoru na zemi a obrací se k publiku, jako by bylo jakýmsi kolektivním psychologem. Verbálně nás provokuje, abychom mu položili nějakou otázku, ale z projevu Jana Janči je jasné, že tvůrčí tým o diváckou aktivitu nestojí, nepočítá s ní. Tedy dále mlčíme a necháváme protagonistu, aby se vypovídal. Ovšem pocit falše nastolené situace přetrvává. Několik symbolických předmětů a akcí – lišaj smrtihlav zavěšený v rámečku vzadu na „stěně“ z plachty, očista rukou a tváře, přítomnost dvou lidských lebek na scéně – lehce, ale nikoli zcela průkazně sugeruje, že se protagonista nachází v jakési přestupní stanici mezi životem a smrtí à la Sartrovo S vyloučením veřejnosti. Kdo jsou pak diváci? Ostatní čekatelé na poslední soud? Božská autorita? Až do konce produkce jsem se nezbavila pocitu, že tvůrci mě v tomto ohledu nechávají až příliš tápat.
Výkonu Jana Janči v ústřední a jediné roli se přitom nedá nic vytknout, existuje na jevišti zcela přirozeně, bez přílišného patosu či exhibování, k nimž mají herci vystupující v monodramatech někdy tendenci sklouzávat. Žádné „hleďte, já hraju“, ale spíše „ve vší skromnosti na sebe beru danou postavu“. Dočetla jsem se, že Janča studoval metodické herectví na The Lee Strasberg Theatre and Film Institute v New Yorku, přičemž tato herecká škola si zakládá na umu úplně splynout s postavou, a toho jsme v Dies Irae svědky. Žádné u nás tak oblíbené zcizovací efekty, více či méně znatelný odstup herce od postavy. Přesto jsem si paradoxně nejvíce užívala momenty, které vybočovaly z Jančova jinak disciplinovaně realistického projevu a staly se nositeli oněch symbolických kvalit inscenace. Především šlo o divoký tanec protagonisty na píseň Ça plane pour moi či o scény, v nichž pomocí lebek a modulace hlasu předváděl ostatní postavy, jmenovitě mužovu matku a protivného souseda-dezoláta. Jinak se však inscenace nesla spíše na stereotypní vlně výrazově umírněné, byť autenticky vyznívající terapeutické zpovědi.
S mnohými adresovanými problémy se nicméně dnešní člověk může velmi dobře ztotožnit, svým způsobem lze inscenaci vnímat i jako pokus o generační zpověď. Vyhoření v práci i obecně v životě, emočně i fyzicky nenaplněné milostné vztahy, environmentální žal, narušené vztahy v rodině, deziluze ze společnosti naslouchající dezinformacím a postrádající empatii – s tím vším se protagonista potýká a to vše nakonec vyústí v jeho excesivní jednání. Škoda jen, že tvůrci pro své sdělení nenašli ještě trochu razantnější, pod kůži se vrývající výrazové prostředky. Takové, které by Ibsena donutily vyskočit z vany a zařvat.
Henrik Ibsen leží ve vaně (a vzlyká) – Tomáš Hájek: Dies Irae. Režie Jan Janča a Tomáš Hájek, scéna, kostýmy a světelný design Dominika Katonová, hudba Matej Zhviezd. Inscenace vznikla v koprodukci s MeetFactory. Premiéra 13. září 2023, MeetFactory, Praha (psáno z uvedení 12. června 2025 v Divadle Na zábradlí, Praha).
