V anotaci na svých webových stránkách píše Divadlo X10, že inscenace 120 volů vznikla v kooperaci s lipským nezávislým divadlem Schaubühne Lindenfels. Německá tvůrkyně Evy Schubert napsala a v Praze režírovala zmíněný titul, zatímco Ondřej Štefaňák v Lipsku nastudoval text Ondřeje Novotného 120 Ochsen. Tento inscenační diptych, píše X10, je inspirován svatováclavskou legendou o 120 volech vypravených sv. Václavem do Němec, „která stojí u zrodu české státnosti a různě interpretovaných česko-německých vztahů“, přičemž „dávná historická kapitola o jednom regionálním konfliktu se stala inspirativním obrazem širších procesů a myšlení v současné Evropě“. Nevím, jak Štefaňákova a Novotného lipská část diptychu, ale ta pražská od Evy Schubert se od svatováclavské legendy natolik odpoutala, že kdybyste o inscenaci předem nic nevěděli, skoro jistě by vás nad ní „dávná historická kapitola“ nenapadla.
Poetikou 120 volů zapadá do inscenačních postupů, které v X10 převažují. Berlínská režisérka a multimediální umělkyně Evy Schubert (*1981) sebevědomě, jako kdyby v něm nepracovala poprvé, využívá specifický vybydlený podzemní prostor této scény – jak co do hloubky a šířky, tak co do výšky. Projekce se sice žádné nekonají, ale celkové pojetí působí multimediálně nebo řekněme rozmáchle i díky scénografii Petra Vítka: čtyři mohutné pohyblivé bílé kovové hranoly se zabudovanými reproduktory a jakoby anténami na příjem signálů (z vesmíru?); osmero mocných žlutých lan zavěšených od stropu nabývá různých významů a funkcí; ke konci je do akce zapojen také výkonný fukar, jenž roztáhne a zvedne červený padák. K tomu připočtěme promyšlenou práci se světly, výrazné kostýmy, akrobatický prvek… Úhrnem: působivé, efektní jednotlivosti.
„Fasáda“ 120 volů tedy zapadá do řádu věcí v X10. Rovněž herecké obsazení stojí na jménech, která jsou s tímto divadlem spjata: Lucie Roznětínská, Václav Marhold, Hynek Chmelař a Antonie Rašilovová, k nim nyní přibyla Tereza Hof. Potíž, a to zásadní, je však s textem. Voly jsou v něm lidé, kteří se rozhodnou pro exodus z tohoto světa, chtějí odletět pryč a tímto idealistickým aktem zachránit Zemi, v níž vybuchují válečné konflikty, planeta je všemožnými způsoby vytěžována a zatěžována. Co s tímhle stavem, jak na něj reagovat? Změna je možná jen (sebe)obětí! V pětici, která toto společenství na jevišti reprezentuje, se pochopitelně projevuje skupinová dynamika. Zatímco třeba Tereza Hof hraje vůdkyni, jejíž energie je cele napřena k vytyčené cestě, Václav Marhold se nedůvěřivě a skoro poraženecky ptá, co „tam“ budeme dělat, pochybuje, zda se na cestu pryč od pozemšťanů musí vydávat právě i on.
Text s podtitulem „Nezištná oběť. Pro lepší svět“ tedy tematizuje změnu a nové paradigma, avšak vnitřně je statický, o spásném úkolu hlavně mluví, vede k deklamacím. Herecké akce se tu snaží rozhýbat a zastřít zatuhlost slovního materiálu. Voicebandově provedená báseň Všichni s apelujícím refrénem „Nemusíš nic“, která deklaruje, že jedinec není povinen akceptovat očekávání kladená na něho společností, institucemi či technologiemi, tak tahle partie je jedna z mála, možná i jediná, jež má švih, netone v úmornosti. Tu nemá šanci prorazit ani vehementní a věci oddaný projev Terezy Hof a přirozená jevištní energie Lucie Roznětínské, kterou už roky soustavně projevuje (pro mě je jednou z nedoceněných hereckých osobností). A propos nabyl jsem z představení, které jsem viděl, dojem, že mužská část sestavy s textem hry ne úplně souzní: jako kdyby Marholdem hraný pochybovač nepřímo vyjadřoval i hercův postoj k prováděnému kusu. Téměř přemáhání, hraní silou vůle jsem pak pozoroval u Hynka Chmelaře. Soudím tak z mimoděčných pohledů a pohybů, z intenzity emočního zapojení se do situací a kreací. Evy Schubert se velmi chce vyjádřit k přítomnému stavu lidské civilizace a má ambici demonstrovat, jak těžké je udělat s tím něco, co by dávalo smysl. Ale dobře míněná idea ještě netvoří dílo. Přešlapujících 120 volů nepřekračuje ohrádku estétského soft-aktivismu.
Nevěštím inscenaci v repertoáru X10 dlouhý život; myslím, že to bude obdobná vydatnost jako u titulu Člověk se objevuje v holocénu (premiéra 18. října 2024; derniéra 17. června 2025), myšlenkově bezradného uchopení a aktualizování stejnojmenné prózy Maxe Frische. Co se týče pomyslné historie ohlasu jednotlivých titulů v tomto divadle, prokazuje se, že do Charvátovy č. 39/10 v Praze 1 se chodí především a právem za tituly, které se k současné civilizační situaci staví bez přešlapování a bez velkých opisů.
Divadlo X10, Praha – Evy Schubert: 120 volů. Překlad Martina Lisa, Tereza Semotamová, režie Evy Schubert, dramaturgie Emil Rothermel, scéna Petr Vítek, kostýmy Tereza Kopecká, světelný design Anastasiya Vasylyeva, zvuk Magdalena Kiselá, akrobatická spolupráce Ludmila Ješutová. Premiéra 23. května 2025 (psáno z uvedení 28. května).
