V polovině května se na Azurovém pobřeží konal už 78. ročník největší filmové přehlídky – Festival v Cannes. Vítězný snímek natočil íránský režisér Džafar Panahí a kritizuje v něm současný íránský režim a jeho tyranské praktiky. Za kritiku vlády byl několikrát vězněn. Vítězný snímek Yek tasadef sadeh (Byla to jen nehoda) natočil kompletně v utajení.
Dvaadvacet snímků v hlavní soutěži a další desítky ve vedlejších sekcích, ve speciálních uvedeních nebo i na pláži u slavné promenády La Croisette. Festival v Cannes není jen přehlídka luxusu a celebrit. Už nějakou dobu se snaží být (po vzoru Berlinale) i politickou přehlídkou kinematografie a přinášet nová témata nejen prostřednictvím filmů. Soutěžní přehlídka, ač složená z matadorek a matadorů festivalu i nových tváří, vykazovala známky jisté homogenity. Všeho jako by bylo tak akorát. Ani málo, ani moc nudy, ani málo, ani moc excesů. Zde představujeme výběr některých uvedených snímků.
Ženy vpřed
Staronovým (snad konečně naplněným) krédem se v Cannes stává ženská kinematografie. Ač se to stále zcela nezdá (z 22 snímků v hlavní soutěži jich bylo pouze sedm natočených ženami), ženy mají v Cannes výsadní postavení. A zcela otevřeně se již mluví o podfinancování jejich projektů. Ženy jsou také zásadním tématem uvedených snímků. Hned druhou filmovou premiérou byl silný melodramatický snímek Sound of Falling německé režisérky Maschy Schilinski. Příběh čtyř žen ve čtyřech různých epochách, které žijí v jednom domě. A jeho zdi skrývají nevyřčená tajemství psychického i fyzického zneužívání v průběhu více než století. Snímek si odnesl ex eaquo Cenu poroty letošního ročníku.
Francouzské zastoupení snímků s ženskou tematikou hrdě představila režisérka (známá též jako herečka) Hafsia Herzi. Uvedla film La petite dernière (Malá poslední), jenž přesně koresponduje se současným stavem francouzské mladé generace. Ukázala tak, že je i skvělá pozorovatelka. Snímek vypráví příběh mladé dívky Fatimy, praktikující muslimky, která se připravuje k maturitě a následně nastupuje na univerzitu, kde studuje mimo jiné filozofii. Dívka z předměstí, která hledá svobodu nejen názorovou, ale i sexuální, se snaží svým stylem vymanit z přednastavených, „zajetých“ tradičních zvyků a standardů. Překvapivě to není její rodina, kdo ji svazuje, ale společnost, v níž žije. Film získal zaslouženě cenu za ženský herecký výkon pro Nadiu Melliti, pro kterou je to první herecká zkušenost. Film navíc získal i neoficiální cenu festivalu Queer Palm.
To, co by bylo ještě před dvěma lety téměř nebývalé, se dnes jeví jako striktní požadavek. V roce 2023 byl totiž zahajovacím snímkem film Jeanne du Barry – Králova milenka režisérky Maïwen v hlavní roli s Johnnym Deppem. Premiéře snímku na Festivalu v Cannes nevadilo ani to, že Johnny Depp tehdy čelil soudní kauze kvůli sexuálnímu zneužívání. To už by teď nešlo. Festival v Cannes nyní striktně požaduje, aby se všechny produkce premiérovaných snímků zaručily, že po dobu jejich vzniku nikdo netrpěl zneužíváním, ať už psychickým, fyzickým, nebo sexuálním. Francouzský film Dossier 137 (Složka číslo 137) režiséra německého původu Dominika Molla tak na své premiéře neměl jednoho ze svých herců, který čelí obvinění ze sexuálního násilí. Nikdo takový se po červeném koberci prostě projít nesmí. Snímek sleduje vyšetřování policejní inspekce při zásahu policie v době demonstrací hnutí žlutých vest. Fikce, ale téměř jako dokument. V hlavní roli září herečka Léa Drucker.
Gaza v Cannes
Začalo to už 15. dubna, kdy paralelní sekce ACiD oznámila svůj letošní program vybraných snímků. Mezi nimi byl i dokument íránsko-francouzské režisérky Sepideh Farsi nazvaný Put Your Soul on Your Hand and Walk. Natočila ho převážně v roce 2024 na svůj mobil a skládá se výhradně z výpovědí a videohovorů palestinské fotografky a básnířky Fatimy Hassouna. Nabízí v něm přesné, konkrétní sdělení a svědectví o současné situaci v Gaze, o uvěznění civilního obyvatelstva, které nemůže odejít a absolutně strádá. Lidí, kterým nezbylo nic. Film zachycuje neustálé bombardování, přemísťování Fatimy a její rodiny, nedostatek jídla, vody a přerušování dodávek elektřiny. Civilní obyvatelé jsou vydáni napospas izraelské zlovůli a mstě. Jednoduše genocida, slovy režisérky Sepideh Farsi. To všechno zachytila Fatima Hassouna i na svých fotografiích, které se jí dařilo zasílat přes režisérku do Evropy. Den po zveřejnění programu (16. dubna 2025) byla Fatima s částí své rodiny zavražděna jednou z přesně mířených izraelských střel. Režisérka Sepideh Farsi jednoznačně nesoudí, že se jednalo o reakci na zveřejněný program, jasné ale podle ní je, že v Palestině se cílem stávají místní žurnalistky a žurnalisté. A tou byla i Fatima Hassouna. Její slávě vzdala poctu i předsedkyně letošní poroty soutěže Festivalu v Cannes, francouzská herečka Juliette Binoche.
Druhým snímkem, který na sebe výrazně upozornil, byl film Once upon a Time in Gaza palestinského dua bratrů-dvojčat Araba a Tarzana Nasserových. Není to poprvé, co se v Cannes představili, jejich tvorba je na Azurovém pobřeží obecně dobře přijímána. Svůj nejnovější film, jenž hájí práva a postavení lidí v Gaze, uvedli ve druhé nejprestižnější soutěži Un Certain Regard. Premiéra se uskutečnila, jak jinak, v sále Dubussy (jak známo nejoblíbenějším canneském sále Jeana-Luca Godarda). Arab Nasser popsal snímek jako novodobý western (inspirací byly třeba snímky Sergia Leoneho), ovšem z Gazy. Nutno však vědět, že film začal vznikat už v roce 2007, teď je teritorium zcela zničené a točit se tam samozřejmě nedá. I to ale paradoxně režiséři hodnotí jako pozitivum. Díky tomu totiž vidíme, jak místo vypadalo před mnoha lety a nyní, v době genocidy. Gaza je temné místo na světě a jako temný popisují i svůj film. Hlavní postavy splňují rámec westernu: dobrák (student a prodavač kebabu), darebák (dealer) a šeredný zlosyn (zkorumpovaný policista). Ten ve filmu symbolizuje celý politický systém. Bratři Nasserové za své politické postoje museli ze své země původu uprchnout, v Gaze je pronásledovalo hnutí Hamás. Dnes žijí v exilu ve francouzském městě Marseille. Jejich snímek Once Upon a Time in Gaza byl v Cannes vřele přijat a v soutěži Un Certain Regard získal cenu za režii.
Premiéry – soutěž i mimo soutěž
Festival v Cannes je ve svém programu mnohdy nepředvídatelný. Některé snímky uvedené v hlavním výběru působily překvapivě, jako třeba snímek Romería španělské režisérky Carly Simón. Jiné se zase v Cannes hned na začátku staly absolutní vzpruhou. Jedním z nich byl film sice ryze francouzsko-francouzský, ale natočený Američanem. Nová vlna ukazuje, jak Jean-Luc Godard natáčel svůj eponymní snímek U konce s dechem. Riskantní krok zařadit tento film do soutěže. Ale proč ne. Mistrná režie i jedinečný casting.
Největší rozruch hned zkraje festivalu vzbudil film Sirat španělsko-francouzského režiséra Olivera Laxe. Jeho čtvrtý dlouhometrážní film byl bombou. A to doslova. Snímek začíná velkou utajenou techno party v marocké poušti. Desetiminutové záběry vlnících se těl jsou téměř dokumentární. Film nabušený decibely představuje vizuální zážitek a probouzí sílu zvukem. Příběh o hledání ztracené dcery, road movie přes marockou poušť, se z idyly a naděje mění v apokalypsu. Je to příběh o cestě, o hledání. Putování je až biblickou metaforou bezvýznamnosti člověka. Unikátní filmový zážitek se z první harmonické poloviny mění v šok a cestu do pekla. Měsíční krajina nás vtahuje do filmu, v němž si nejsme jistí, zda je to sci-fi. Pořadí událostí je tak nepravděpodobné, ale v zásadě zcela určitě možné. Takže o sci-fi nakonec tak úplně nejde. Vše se splní, jak má. Odvážným tahem režiséra bylo i to, že obsadil neherce. Jediným profesionálem byl Sergi Lopéz.
Festival v Cannes před několika lety zavedl vedlejší sekci Cannes Premières. Ta je sice nesoutěžní, ale uvádí filmy již zavedených tvůrců a tvůrkyň ve světových premiérách. Stále totiž platí, že premiéra v Cannes pro film znamená to nejlepší, ať už je v soutěži, nebo ne. Za zmínku v této sekci stojí jistě nejnovější film Rusa Kirilla Serebrennikova. La Disparition de Josef Mengele (Zmizení Josefa Mengeleho) je sondou do uvažování, manipulace, moci v době druhé světové války. Mengele a jeho sadistická obsese a nerespekt k lidskému jedinci. Serebrennikov se tentokrát vyvaroval divadelních pasáží a černobíle ukazuje absolutní podlehnutí nacistickému režimu. Jediné barevné záběry jsou při jeho nelidském zacházení s vězni v koncentračním táboře v Osvětimi. Režisér předkládá poválečné Mengeleho zmizení a skrývání v Brazílii, kde dožívá jako frustrovaný stařec.
Ve stejné sekci byl představen i film Ostrov Amrum německého režiséra Fatiha Akina. A jak uvedl před projekcí v sále Debussy prezident Festivalu v Cannes Thierry Frémaux, jedná se o jiný pohled na Německo konce druhé světové války a jeho obyvatelstvo, přesvědčené o síle Třetí říše.
Festival v Cannes letos více zastával postoje politické angažovanosti – nejen proti genocidě v Gaze, potlačování svobod v Íránu nebo válce na Ukrajině. Zlatá palma za film Yek tasadef sadeh pro Džafara Panahího je spravedlivým vyjádřením postoje poroty v čele s Juliette Binoche, která se dlouhodobě staví na obranu utlačovaného obyvatelstva v Íránu, především práv žen.
