V rámci festivalu Jižní spojka vyrazilo do Prahy vedle českobudějovické činohry (o jejím hostování psal v úterý Vladimír Hulec) a opery také Malé divadlo, soubor Jihočeského divadla hrající primárně pro děti a dospívající. V divadle Komedie uvedlo dvě své inscenace z loňské sezony: Verneovku pro diváky od šesti let a Jak vytáhnout kořeny, která je učena věkové kategorii 14+. A v obou případech vzalo diváky na dobrodružnou výpravu do krajin, kam jen tak někdo nevkročí. Tak tedy vzhůru na výlet!
Pět neděl v baloně, Cesta do středu Země, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Dva roky prázdnin, Tajemný hrad v Karpatech – to je jen pár příkladů dobrodružných románů Julese Verna z přibližně šedesátisvazkového cyklu Podivuhodné cesty. Všech vyjmenovaných děl se inscenace Verneovka s podtitulem Souborné dílo Julesa Verna v 60 minutách dotýká, ovšem trochu jinak, než bychom očekávali. Ve středu zájmu režiséra Jiřího Jelínka a dramaturgyně Terezy Lexové, kteří jsou zároveň autory scénáře, je totiž vztah otce Julese se synem Michelem. Nejde přitom o žádnou biografii, tvůrčí tým prostřednictvím postav inspirovaných reálnými osobnostmi vypovídá o tématech a pocitech, s nimiž se dokáže ztotožnit snad každý rodič a každý potomek: dojem, že světy dospělých a dětí jsou natolik vzdálené, že si neumíme porozumět a otevřeně spolu komunikovat, či oboustranná frustrace, když rodiče celé dny pracují a nedokážou (nebo nemohou) si na děti lačnící po pozornosti udělat čas.
Právě takový je na začátku představení vztah Julese, který se ještě nestal tím slavným spisovatelem, ale živí se zřejmě nějakou stereotypní úřednickou prací, a jeho syna Michela. Zvídavý chlapec by si s tátou rád zablbnul, jenže pan Verne je neskutečný suchar – v prvním výstupu pedantsky natahuje rozličné hodiny na scéně (ostatní herci „dabují“ jejich tikot), aby měl jistotu, že mu budík zazvoní přesně v 6:59, že v 8:00 vyrazí do práce, aby se s úderem 18. hodiny zase vrátil domů… Ve ztvárnění vysokého, hubeného Jiřího Brnuly s mohutným naježeným plnovousem, v třídílném obleku a s postojem jako pravítko působí věru jako ten nejkonzervativnější člověk pod sluncem. Michela hraje chlapecky vyhlížející Václav Hoskovec (za roli získal Jihočeskou Thálii) zprvu převážně s pomocí loutky-manekýna ve velikosti malého dítěte. Toto řešení postavě dovoluje vyvádět všelijaké psí kusy – třeba i létat jako Superman. Nejprve ale s otcem spořádaně zasedne k večeři (kam zmizela matka, se v inscenaci neřeší). Když se syn zeptá, jak bylo v práci, začne Jules vykládat cosi neskutečně nudného o formulářích a paragrafech. Pochopí, že Michela nudí, rád by ho potěšil, a tak se s ním pokusí blbnout, jenže marná sláva, kde není fantazie, tam není zábava.
Jiřího Jelínka a Terezu Lexovou ovšem z nedostatku fantazie podezírat rozhodně nemůžeme, a tak se na jevišti tato klíčová lidská dovednost náhle zjeví v mnohačetné personifikované podobě, v čele s Nadějí ztvárněnou jiskřivě přirozenou Eliškou Mesfin Bouškovou. Bizarní postavičky jako z panoptika vnuknou Verneovi inspiraci a on začíná vymýšlet a vyprávět, hrát si… A před očima otce se synem se rodí první dobrodružné a vědeckofantastické náměty, které, jak víme, proslulý autor přetavil do svých románů, jež dodnes čtou lidé po celém světě. Každá z napínavých epizod, které Jules s Michelem díky kouzlu fantazie prožívají jakoby na vlastní kůži, je ztvárněna trochu jiným způsobem, ale vždy v jelínkovské humorné zkratce. Tvůrčí tým vynalézavě kombinuje tradiční loutkářské postupy jako marionetové či stínové divadlo, ale vyhraje si i s nejrůznější veteší (tyranosaurus rex ztvárněný z plechové roury a maket kostí či – můj oblíbený – krabicosaurus z plastových přepravek).
Perfektně sehraný soubor (kromě zmíněných ještě Ondřej Běhan, Martin Dobíšek, Petr Hubík a Vlastimil Žwak) s přehledem střídá různé typy hereckých dovedností a výraziva plus živě zahraje a zazpívá několik písniček. Průběžně jsou do hry bráni také malí diváci, kteří se na pražské repríze téměř prali o slovo, například nedůvtipnému Verneovi ochotně nahazovali rýmy. Společně jsme tak absolvovali napínavou cestu kolem světa, pod mořem či do středu Země a ještě jsme se dozvěděli mnohé o vztazích rodičů a dětí, možná i získali motivaci k prohloubení vzájemného kontaktu. Tomu říkám vydařený výlet!
Jak jsme tahali řepu v Etiopii
Ani ne hodinu poté následovala v dolním foyer divadla Komedie tzv. classroom play Jak vytáhnout kořeny. Inscenace Elišky Mesfin Bouškové na autobiografický námět, který jí pomohl zpracovat nový umělecký šéf Malého divadla, dramatik a dramaturg David Košťák, se totiž obyčejně uvádí přímo ve školní třídě a počítá se vcelku aktivním zapojením diváků – žáků převážně středních škol. Na večerním festivalovém uvedení bohužel chybělo jak prostředí třídy, tak žáci, kteří kvůli nemoci nakonec nemohli dorazit. Přítomné publikum tvořené převážně pražským kritictvem a divadelnictvem se však srdnatě zapojovalo do všech výzev. Veskrze sympatická, přirozeně vystupující aktérka je koneckonců formulovala spíše jako jemnou prosbu o pomoc, a to tak, aby bylo patrné, že kdokoli může kdykoli odmítnout a zůstat „pouhým“ divákem. Postupovalo se od nejlehčích úkolů – vybrání předmětu ze vzpomínkové krabičky, četba krátkých replik z kartiček – po nejnáročnější, kdy několik vybraných diváků muselo ztvárnit přímo určité postavy klíčové pro příběh.
Už v samotném úvodu se herečce povedlo nastolit atmosféru neformálního, přátelského setkání. Divákům usazeným po dvou delších stranách běhounu se vzorem evokujícím africké prostředí představila jak sebe, tak v Česku spíše nový formát classroom play a všem nabídla tykání. Ostych byl rychle prolomen, z cizinců jsme se stali společenstvím, v němž není vůbec nepřípadné sdílet intimní příběhy. Ten Eliščin pojednával o hledání vlastních kořenů a také o jinakosti, která ji coby dceru Etiopana a Češky žijící v naší etnicky pořád ještě velice homogenní společnosti provází celý život. Zejména ji však trápila v období dětství a dospívání. Vypovídající byla krátká scéna, v níž si zhrozeně vybalila z krabičky banán, který jí otec připravil ke svačině. Dobře věděla, že nejapným pubescentním poznámkám se nevyhne… O to úlevnější pro ni bylo, když se přestěhovali do Francie. Co na tom, že nejdřív neuměla ani slovo francouzsky, i tak mezi své etnicky různorodé spolužáky výborně zapadla.
Co pro ni však až do třicítky nepřestalo být tématem, byly její kořeny, respektive jejich neznalost – nikdy neměla možnost poznat svou rodinu z otcovy strany, žijící v Etiopii. A tak se vydala na dalekou cestu do tatínkova afrického rodiště, aby tyto kořeny pracně vytáhla ze země. Jak popisuje, byl to náročný proces, který přirovnává k pohádce O veliké řepě. Ostatně i poučení je podobné jako ve známé vyprávěnce – sama by to nikdy nezvládla. Naštěstí na cestě potkala pár lidí, kteří jí neváhali pomoci. Já jsem měla tu čest zahrát sklerotického úředníka, který na všechny její dotazy odpovídá „bohužel“ (pro mě velká úleva!), ale přesto si nakonec vzpomene na jednu zásadní informaci. Vrcholná role však připadla kolegyni Janě Soprové, která s espritem sobě vlastním ztvárnila přímo Eliščinu babičku. Dokonce přidala k dobru pár historek o svém synátorovi, kterého ztělesnil další kolega, Jan Grulich – prý jako malý strašně zlobil, dokonce rozbil míčem okno… I bez profesionálních hereckých výkonů se na konci dostavilo dojetí ze šťastného shledání. Nešlo si v tu chvíli nevzpomenout na vlastní babičky a dědečky, kteří už třeba ani nežijí, ale přesto jsou naší součástí. Tak dbejme na to, aby tyto naše kořeny nezarostly hluboko do země, opečovávejme je ve svých vzpomínkách!
I druhý výlet s Malým divadlem měl nezpochybnitelný smysl. Vedl nás k přijetí vlastní jinakosti (protože každý si, obzvláště v období dospívání, přijde něčím jiný, „divný“) a k uvědomění, že na této planetě nestojíme jako solitéři, ale jako jeden článek dlouhého řetězce vazeb.
Kam asi vyrazíme příště? Už teď se těším!
Malé divadlo, České Budějovice – Jiří Jelínek a Tereza Lexová: Verneovka. Režie Jiří Jelínek, dramaturgie Tereza Lexová, scénografie Barbora Čechová, hudba Petr Hubík. Premiéra 4. listopadu 2023 v Malém divadle (psáno z pražského uvedení 13. února 2025 v divadle Komedie v rámci festivalu Jižní spojka).
Malé divadlo, České Budějovice – Eliška Mesfin Boušková, David Košťák: Jak vytáhnout kořeny. Režie Eliška Mesfin Boušková a David Košťák. Premiéra 15. března 2024 v Malém divadle (psáno z uvedení 13. února 2025 v divadle Komedie v rámci festivalu Jižní spojka).
