Zveřejnění výsledků podpory klíčových divadelních grantů – grantů Ministerstva kultury – pro tuzemské žadatele provází každoročně spousta emocí. Tichá radost vyvolených, méně či více hlasitě projevovaná frustrace odmítnutých. Za více než dvacet let, co se ucházím se svým týmem o podporu projektu Tvůrčí Afrika (do loňského roku též šestnáct let i o podporu orientálního festivalu Nad Prahou půlměsíc), znám důvěrně všechny tyto stavy. Od opatrného zadostiučinění po naprostou beznaděj.

V tomto textu nemám v úmyslu analyzovat letošní výsledky grantů MK, natož vášně, které vyvolávají, útočit na jakákoli rozhodnutí, zpochybňovat kompetence. Chci upozornit na dlouhodobou nebezpečně vzrůstající tendenci, která nesemílá jen náš projekt (Tvůrčí Afrika se letos – a nebylo to poprvé – v ministerském klání ocitla s bodovým skóre 6,93 první pod čarou vymezenou sedmi body; tudíž na podporu pro letošní rok nedosáhla), ale má dopad na nás na všechny.
Mámivá hra čísel
Ve svém závěrečném verdiktu hovoří ministerstvo řečí tabulek, přehledů a čísel. Sugeruje tím navenek nezpochybnitelnou objektivitu, objektivní úhel pohledu, vůči němuž v podstatě není odvolání. Je to sice účinný způsob, jak čtenáře závěrečného rozhodnutí přesvědčit, ale je to také způsob, jak mít pravdu a oprávnění jenom částečné. Je totiž třeba ptát se po smyslu.
Co se za těmi čísly skrývá? Jak interpretovat na webových stránkách MK zveřejněnou tabulku podpor a nepodpor? Co výsledným bodováním vzkazuje ministerstvo a grantová komise tvůrcům? Jakou zprávu o české kultuře tím vysílá do světa náš stát?
Domnívám se, že vzhledem k tomu, že naprostá většina žadatelů je na schválení grantu existenčně závislá a že v případě Ministerstva kultury jde o nejvyšší orgán, který by měl bdít nad stavem české kultury a jejím přesahem do světového kontextu, jde v podstatě o obrázek toho, jaké divadlo, či dokonce možná kulturu si v naší zemi představujeme a chceme mít a jaké ne.

Nahlédněme tímto prizmatem do činoherní tabulky prvního grantového okruhu věnovaného festivalům a přehlídkám:
Divadlo pro děti? Ano, to chceme především, investujeme přece do naší budoucnosti. Divadlo loutkové? Vždyť je to česká chlouba, samozřejmě. Divadlo regionální? Rozhodně, nelze přemýšlet prago-, brno- či ostravocentristicky. A co divadlo mezinárodní? Jistě, i to je důležité. Rozdíl je jen v tom, jak kdo podstatu toho slova vnímá. A to je myslím kámen úrazu hodnocení těchto projektů, festivalů a akcí.
Bližší košile než kabát?
Říká se, že je bližší košile než kabát. A podle toho, zdá se, také žijeme. Celkem čile pěstujeme příhraniční výměny se sousedními státy, spolupracujeme s bývalými socialistickými zeměmi. Ať už nás s nimi pojí upřímná snaha po skutečném bližším poznání, společná minulost či resentiment, snazší geografická a finanční dostupnost, kulturní příbuznost, nebo možnost bezprostředně projevit angažovaný postoj a solidaritu, pohybujeme se stále v pro nás víceméně známém, bezpečném hájemství. Pětatřicet let po sametové revoluci spojované s bouráním hranic a otevřením se světu tak setrváváme – nyní již dobrovolně – v myšlenkovém a kulturním prostoru vymezeném někdejší východoevropskou RVHP či novodobou Visegrádskou čtyřkou. Dokážu si představit, kolik úsilí a odhodlání vytvářet projekty a zvát soubory z těchto zemí stojí, kolik je třeba vydat energie a přesvědčit ostatní o důležitosti všelijakých cest a spoluprací. Před všemi takovými projekty a iniciativami smekám. Zároveň jsem přesvědčena, že dohlédnout jen za ploty blízkých sousedů nestačí. Rozhled upřený ke geograficky vzdálenějším destinacím nám však zoufale chybí.
A je otázka, zda je to spojeno jen s vnímáním geografické vzdálenosti. Stačí v této souvislosti připomenout romské divadlo a vůbec kulturu, nakolik je skutečnou součástí té „naší“, „české“ kultury. Ačkoli jde o naše spoluobčany, jejich kulturní aktivity vnímáme stále jako něco cizorodého, v lepším případě exotického, čemu alibisticky vykazujeme zvláštní pozornost kdesi v ústraní.

Mimoevropské souřadnice pak vnímáme jako něco nám nepřístupného, nesrozumitelného, nezajímavého. Ba co víc, jako něco nám nebezpečného. Současná tendence uzavření se do sebe, obrnění se proti všemu, co přichází – především z nejvíce pro nás podezřelých kontinentů, z Afriky, arabských zemí či Jižní Ameriky –, vévodí nejen politice, ale zabydlela se i v kultuře. A to i v hlavách nás, divadelníků, lidí, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že jsou otevření, tolerantní, bez předsudků, mají humanistické ideály. Tyto předsudky nejsou jen v hlavách „těch druhých“, voličů politiků a stran s hůře či lépe maskovanou xenofobií, kulturní nesnášenlivostí, které tak často a rádi kritizujeme, aniž bychom si uvědomili, že často v podstatě používáme jejich argumenty, rétoriku, nahlížíme náš společný svět jejich optikou. Úsudek je to ode mne možná příkrý, ale nikoli přehnaný.

Ti, kdo vystoupili z řady
Už před pěti lety jsem svou obavu o osud světových divadelních projektů v naší zemi vyjádřila v dopise někdejšímu ministrovi kultury Lubomíru Zaorálkovi. Přiměly mě k tomu bezútěšné výsledky tehdejšího grantového řízení. Mimo jiné jsem napsala:
„Nejde tak ani o to, že ona magická hranice mezi podporou a nepodporou se vyhoupla oproti minulým letům z šesti bodů na skoro sedm, přesně 6,80, jako spíš o to, že ze hry o svou existenci či neexistenci tím pádem vypadly projekty, které mají jedno společné, takzvaně vystupují z řady. Jsou v české kultuře nezastupitelné, unikátní, šíří dobré jméno české kultury ve světě. Je to náhoda?!
Mám na mysli například mezinárodní festival dokumentárního divadla Akcent, interkulturní Liv’in festival či festivaly, které pořádá náš spolek Komba, tedy Tvůrčí Afriku a orientální Nad Prahou půlměsíc… A k tomu si dovolím připojit též hispanoamerickou iniciativu Tres Deseos, která se též ucházela – byť nikoli v rámci festivalů, nýbrž inscenací – o podporu.“
Stejně jako tenkrát nechci ani nyní v žádném případě zpochybňovat kvalitu a oprávněnost dotací podpořených projektů. Ale bohužel mezi nimi, aspoň v činoherní sekci festivalů a přehlídek, nenacházím jediný, který by se cíleně, soustředěně, dlouhodobě, soustavně a usilovně zajímal o ty nejpalčivější otázky naší současnosti, jako jsou vzájemné porozumění se vzdálenými a neznámými kulturami, občanská tolerance, náboženská snášenlivost, jinakost všeho druhu, migrace a uprchlictví, xenofobie a rasismus, a byl jejich účinnou prevencí. V tom jsou ony světové projekty jedinečné a nenahraditelné. Jejich vymizení z našeho kulturního prostoru bohužel nezastoupí jedna či dvě náhodně vybrané, ze vzdálených destinací dovezené inscenace v programu větších mezinárodních festivalů, pokud je vůbec do své dramaturgie zařadí.

Projekty, které dlouhodobě a soustavně vystupují z řady a pěstují vztahy se širším světem, s mimoevropskými kulturami jsou originální a potřebné často i v tom, že vytrvale spolupracují s cizinci a menšinami žijícími v naší zemi, odvážně se pouštějí na teritorium nám neznámých kultur a pro naše tvůrce a diváky je objevují. A to navzdory době, kdy českou společnost svírá strach ze všeho neznámého, vzdáleného, jiného. Kdy svůj vlastní nezájem a ignoranci ke vzdáleným kulturám, státům, národům a společnostem ospravedlňujeme nekoloniálním historickým vývojem naší země. Krčíme se v koutě Evropy, a přitom sníme sen o vlastní výjimečnosti a zároveň podléháme dojmu, že nám vlastně nikdo nerozumí. Ale copak se snažíme porozumět my jiným? Možná máme odlišnou historii, ale to, co nás spojuje, je naše budoucnost.
Peter Brook, slavný a uznávaný britský divadelník, kdysi vyslovil myšlenku, že na světě neexistuje důležitější otázka, než je sžívání různých kultur. A nemyslel tím samozřejmě kultury, které máme poblíž, nýbrž ty, za nimiž je třeba se vypravit… Do Afriky, do Persie, do Indie… My zde sice obdivujeme tvorbu a myšlenky Petera Brooka, v jeho stopách jít ale odmítáme. A je nám to i ze strany slabé podpory institucí znemožňováno.

Sčítání ztrát
Situace za minulých pět let, zdá se, ještě přitvrdila. Letos v ministerském hodnocení dokonce propadl i festival ukrajinského divadla Měsíc Ukrajiny. O festivalu Fringe, který každoročně vozí do Prahy inspirativní inscenace z širšího anglofonního světa, včetně třeba Indie nebo Tchaj-wanu, nemluvě.
Ono je to vůbec s emancipací jinojazyčných tvůrců a kulturních manažerů a subjektů na našem území, v rámci české kultury zlé. A začíná to zřejmě už ve školách. Zahraniční program DAMU si žije svým vlastním životem, kontakty s běžnou výukou v češtině a mezi studentstvem v podstatě neexistují. Není se pak čemu divit, že národ, který se světu chlubí Kafkou, nevnímá jako součást své kultury třeba takovou Prague Shakespeare Company. Vzpomene si ještě někdo, že v Čechách v devadesátých letech minulého a na přelomu tohoto století působilo frankofonní Divadlo na voru? Z existenčních důvodů bylo nakonec nuceno emigrovat do Francie. Kam se poděly festivaly Transteatral či Tres Deseos usilující o propagaci hispanofonní dramatiky? Kam zmizelo Sněz tu žábu orientující se na moderní francouzské divadlo? Nevydržely tíhu podfinancování a přebujelé grantové byrokracie, staly se jejich oběťmi. Nebo můžeme taky říct: My, divadelníci, jsme přispěli k jejich zániku. Nevšímavostí, nezájmem, nepodporou.

Možná si to ti, kdo na sebe vzali nevděčnou a nesmírně zodpovědnou úlohu členství v grantových komisích, ani neuvědomují, ale akt nepodpory ze strany takových institucí, jakými jsou Ministerstvo kultury či Hlavní město Praha, většinou znemožní získat podporu jinde, na mezinárodní úrovni. První otázka potenciálního zahraničního partnera či donátora totiž zní: A jak vás podporují u vás doma?Každá nepodpora ze strany státu či města vrhá na projekt či subjekt podezřelý stín. Z vlastní zkušenosti vím, jak je nesmírně těžké se z tohoto stínu vymanit.
Kulturní diverzita, dramaturgická jedinečnost, širší společenský význam a světový rozměr, to jsou hodnoty, které v zásadě vypadly z našeho přemýšlení o současném českém divadle, potažmo o celé české kultuře. Kolik překladů z mimoevropských literatur vychází, aniž by předtím jejich kvalitu neprověřila cena typu Booker Prize či Prix Goncourt? Kolik prostoru věnují česká média kulturním událostem mimo Evropu? Či hostování umělců z mimoevropských území u nás? Proč se z odlišných kulturních horizontů u nás o poznání lépe daří hudbě? Máme skvělé a výjimečné filmové festivaly zaměřené na perské nebo indické filmy, sály plní mimoevropské dokumenty Jednoho světa… Jak to, že stejnou vstřícnost a zvídavost k odlišným kulturám neprojevujeme také v oblasti živého performativního umění?

Nač si vyskakovat!
Možná si myslíte, že to je nepodstatné, že se bez bližších kulturních vztahů třeba zrovna s Afrikou obejdeme. To je ale velký omyl. V dnešním propojeném světě znamená uzavření se do sebe v podstatě sebevraždu. Nelze tvrdit, že se nás problém někoho na druhém konci zeměkoule netýká. Nelze se schovávat za své předsudky, ohánět se nadřazenými eurocentristickými soudy estetické kvality ani se zaklínat ekologickými či ekonomickými hledisky. Jindy aplikujeme na umění – už zase – požadavek masovosti, když tvrdíme, že hry a inscenace mimoevropských autorů a autorek zajímají jen úzkou skupinu nadšenců, nemají dostatečnou návštěvnost nebo mediální reflexi. Ano, zajímat se například o africké dramaturgie a divadla se u nás nepovažuje za seriózní profesionální zájem, nýbrž za nadšené amatérství. A má se za to, že už to, že ho člověk může s laskavým svolením a omezenými prostředky provozovat, by mělo být od něj vnímáno s vděčností. Nač by si měl ještě vyskakovat?
Proč?! Protože rasismus, xenofobie, nenávist a netolerance nejsou jenom slova. Zhmotňují se ve veřejném prostoru čím dál víc a rafinovaněji. Jejich projevem už dávno není jen zdvižená pravice a známý pokřik. Ale taky lhostejnost, nezájem, rozmnožování a živení předsudků a klišé vůči všemu jinému, odlišnému a odjinud.
Podceňování těchto trendů na našem vlastním divadelním hřišti je víc než krátkozraké a může se nám velmi brzy vymstít. Pokud už se tak neděje.
…
Titulek článku jsem si vypůjčila z textu jednoho z nejikoničtějších západoafrických románů šedesátých let minulého století o afro-evropském porozumění L’Aventure Ambiguë od senegalského spisovatele Cheikha Hamidoua Kanea.

