V pátek zemřel divadelník Ludvík Kavín. Spolupracoval jsem s ním v rámci Divadelních novin posledních sedm let. Napsal pro ně své paměti Příliš krátké životy, jež vycházely v první polovině roku 2019. Od té doby psal a přispíval jak do tištěných, tak do internetových Divadelních novin. Poslední text-dramolet, co mi loni koncem roku poslal, jsme už ale v Divadelních novinách vydat nestačili. Připravovali jsme jej až nyní do Divadelního.netu. Velmi stál o jeho uveřejnění.
Proč, poznáte z textu sami. Jde vlastně – ač mi to tak nikdy neřekl – tak trochu o jeho epitaf…
Vladimír Hulec
…

Ludvík Kavín: VOVZDULÁSLU x DESVOSU
Odehrává se na lavičce v parku.
A: Dny, týdny, měsíce, roky, už více než pětatřicet let.
B: Ano, ano, jdeš se vztyčenou hlavou.
A: Mluvím přece o tobě, že blouzníš, kráčíš a myslíš, že víš naprosto přesně kam.
B: A jak je to s tebou? Nevšiml sis, že tě celé hejno fialových ptáků posralo, ty sračky ti stékají obličejem a ty přes ně nevidíš, vdechuješ je a polykáš.
A: Dusím se. Máš tu kýbl, už je to tady… Ale… když… on ten trus… tak voněl! Brrř…ch.
Pauza.
B: Nééé! Cosi ve mně klokotá. A cpe se to jako zašpuntovaný, krkem do pusy, do nosu.
A: Mně už je trochu líp. Musím se vysprchovat.
B: To nemá chybu. Už se taky vyzvracím a navíc… poseru.
A: Nebudu ti při tom asistovat.
Pauza
B (jako by vzýval božstvo): VOVZDULÁSLU.
A: Co to blábolíš?
B: Nepamatuješ si ho?
A: Byl to ten, co hlásal konec dějin?
B: Ne ne, byl to ten, co žil už před více než pětatřiceti lety. A chodil po vídeňských ulicích oblečen v antické tóze.
A: Měl jméno?… Říkalo se mu aspoň nějak?… A neobtěžoval lidi?
B: Sám byl člověk. A než začal s těmi procházkami, byl ministerským radou, zaměstnávala ho vláda Země Bohorovna.
A: Mluvil někdy?
B: Ani mluvit nemusel. Jen občas připomínal lidem to základní.
A: Recitoval to, kázal, referoval, přednášel, nebo jak to zkoušel lidem přednést? To, co podle něj bylo základní, ta fysis, na kterou se podle Markéty nabaluje to thésis?
B: Ani ne, on to měl namalováno na různých stuhách, někdy i transparentech a občas to vyzpěvoval.
A: Tak už mně konečně řekni, o co šlo.
B: No, trochu mě to zahanbuje, protože si myslím, že on vlastně nade mnou vyhrál.
A: To mě podrž! Ty jsi tam lítal po ulicích s ním? Nebo jste dokonce soutěžili, kterej z vás je větší blázen?
B: Seš pošuk?
A (se dost rozdivočele směje a mezitím zajíkavě): No, asi ti opravdu přeskočilo.
B: Nesejři mě!
(Začnou do sebe strkat, vypadá to na bitku, ale B se v jednom okamžiku stáhne.)
Klid, pauza
B: Hele, ona je to podle mě dost vážná věc.
A: No, asi máš pravdu, asi je, když jsme se kvůli tomu málem porvali.
B: Já ti to teda řeknu. Napřed to, s čím jsem vlastně prohrál. No, relativně, ale každopádně nemám jasnej pocit, že bych vyhrál.
A: Ježíšmarjá, z tebe to leze jak z chlupatý deky.
B: Protože je to vážný. Já jsem si taky vymyslel takový trochu zakódování. Ne kvůli nějakýmu utajování, ale trochu to byla protihra k tomu VOVZDULÁSLU.
A: Myslíš tu tvoji čeřánecárbo, se kterou jsi oslňoval rodiče a některý kamarády už jako malej kluk?
B: Ne, řeč obráceně to nebyla, to už jsem tehdy měl pár desetiletí za sebou. Bylo to DESVOSU. Ale hra to nebyla. Myslel jsem to smrtelně vážně: DEmokracie, SVOboda a SUverenita. No, on propagoval, hlásal, nebo snad se dá říct, upozorňoval na to nejdůležitější. Na tu danost, která udržuje lidský bytí: VOda, VZDUch, LÁSka a SLUnce.
A: No člověče, vy jste vlastně byli oba hlasatelé toho, co lidstvo potřebuje.
B: Jenomže já jsem si tenkrát myslel, že on je vlastně dost naivní, že VOVZDULÁSLU je danost a že je vlastně naivní o ni usilovat. A ona to danost skutečně je, jenže se člověk musí snažit o udržitelnost této, nebo vlastně těchto daností. A mám pocit, že se to Člověku s velkým Č daří, že si za tím stojí a dovede se o to taky pobít, a ještě k tomu docela mírově.
Pauza
A: Tebe nezajímalo bít se o vodu, lásku, slunce, neřkuli o vzduch?
B: Vlastně jsem to považoval za vyřešené. Tyto čtyři entity, nebo podstaty, jak chceš, tu prostě jsou a basta, ale za demokracii, svobodu a suverenitu je potřeba bojovat. Žádnými zbraněmi, ale po gándhíovsku nebo nehruovsku, tak jsme to vlastně dělali v Chartě 77.
A: Nebyl jsi trochu jednostrannej v těch svých představách?
B: Asi jo. Ale VOVZDULÁSLU mně připadalo jako něco jistého, mě prostě zajímalo DESVOSU. DEmokracie, SVOboda, SUverenita. A před těma pětatřiceti rokama jsem věděl, že to stojí za kus námahy. Ale víš, pořád se zjevovaly nějaký zákruty a já si po celou dobu myslím, že je to boj bez konce, se zákrutama, a já a ti, kteří DESVOSU chtějí taky realizovat, už ten boj nejsme schopni dovést na úroveň, kde by mě ty výsledky nějak opravdu uspokojovaly. Už jsem na to zřejmě příliš starej.
A: No a co? Vstanou noví bojovníci, tobě to pak už může být jedno. Dokonce bude muset.
B: Ne! Mě to prostě štve nechat za sebou svět v takovým stavu nejistoty a nerozumu, jako to je dnes.
A: Kámošu, nech toho brekotu a pojď se trochu projít. Třeba nás zase poserou nějací rychlí ptáci. A tentokrát možná pestrobarevní. Aspoň bude sranda.
A i B se zvedají z lavičky a odcházejí napříč scénou za stmívajícího se světla.
Vídeň, 11. listopadu 2024
///
Více na Divadelním.netu: Vymazán… /Zemřel Ludvík Kavín/

