VOVZDULÁSLU x DESVOSU

Sdilej

V pátek zemřel divadelník Ludvík Kavín. Spolupracoval jsem s ním v rámci Divadelních novin posledních sedm let. Napsal pro ně své paměti Příliš krátké životy, jež vycházely v první polovině roku 2019. Od té doby psal a přispíval jak do tištěných, tak do internetových Divadelních novin. Poslední text-dramolet, co mi loni koncem roku poslal, jsme už ale v Divadelních novinách vydat nestačili. Připravovali jsme jej až nyní do Divadelního.netu. Velmi stál o jeho uveřejnění.

Proč, poznáte z textu sami. Jde vlastně – ač mi to tak nikdy neřekl – tak trochu o jeho epitaf…

Vladimír Hulec

…

Ludvík Kavín, 2024. Foto soukromý archiv Ludvíka Kavína
Ludvík Kavín, 2024. Foto soukromý archiv Ludvíka Kavína

Ludvík Kavín: VOVZDULÁSLU x DESVOSU

Odehrává se na lavičce v parku.

A: Dny, týdny, měsíce, roky, už více než pětatřicet let.

B: Ano, ano, jdeš se vztyčenou hlavou.

A: Mluvím přece o tobě, že blouzníš, kráčíš a myslíš, že víš naprosto přesně kam.

B: A jak je to s tebou? Nevšiml sis, že tě celé hejno fialových ptáků posralo, ty sračky ti stékají obličejem a ty přes ně nevidíš, vdechuješ je a polykáš.

A: Dusím se. Máš tu kýbl, už je to tady… Ale… když… on ten trus… tak voněl! Brrř…ch.

Pauza.

B: Nééé! Cosi ve mně klokotá. A cpe se to jako zašpuntovaný, krkem do pusy, do nosu.

A: Mně už je trochu líp. Musím se vysprchovat.

B: To nemá chybu. Už se taky vyzvracím a navíc… poseru.

A: Nebudu ti při tom asistovat.

Pauza

B (jako by vzýval božstvo): VOVZDULÁSLU.

A: Co to blábolíš?

B: Nepamatuješ si ho?

A: Byl to ten, co hlásal konec dějin?

B: Ne ne, byl to ten, co žil už před více než pětatřiceti lety. A chodil po vídeňských ulicích oblečen v antické tóze.

A: Měl jméno?… Říkalo se mu aspoň nějak?… A neobtěžoval lidi?

B: Sám byl člověk. A než začal s těmi procházkami, byl ministerským radou, zaměstnávala ho vláda Země Bohorovna.

A: Mluvil někdy?

B: Ani mluvit nemusel. Jen občas připomínal lidem to základní.

A: Recitoval to, kázal, referoval, přednášel, nebo jak to zkoušel lidem přednést? To, co podle něj bylo základní, ta fysis, na kterou se podle Markéty nabaluje to thésis?

B: Ani ne, on to měl namalováno na různých stuhách, někdy i transparentech a občas to vyzpěvoval.

A: Tak už mně konečně řekni, o co šlo.

B: No, trochu mě to zahanbuje, protože si myslím, že on vlastně nade mnou vyhrál.

A: To mě podrž! Ty jsi tam lítal po ulicích s ním? Nebo jste dokonce soutěžili, kterej z vás je větší blázen?

B: Seš pošuk?

A (se dost rozdivočele směje a mezitím zajíkavě): No, asi ti opravdu přeskočilo.

B: Nesejři mě!

(Začnou do sebe strkat, vypadá to na bitku, ale B se v jednom okamžiku stáhne.)

Klid, pauza

B: Hele, ona je to podle mě dost vážná věc.

A: No, asi máš pravdu, asi je, když jsme se kvůli tomu málem porvali.

B: Já ti to teda řeknu. Napřed to, s čím jsem vlastně prohrál. No, relativně, ale každopádně nemám jasnej pocit, že bych vyhrál.

A: Ježíšmarjá, z tebe to leze jak z chlupatý deky.

B: Protože je to vážný. Já jsem si taky vymyslel takový trochu zakódování. Ne kvůli nějakýmu utajování, ale trochu to byla protihra k tomu VOVZDULÁSLU.

A: Myslíš tu tvoji čeřánecárbo, se kterou jsi oslňoval rodiče a některý kamarády už jako malej kluk?

B: Ne, řeč obráceně to nebyla, to už jsem tehdy měl pár desetiletí za sebou. Bylo to DESVOSU. Ale hra to nebyla. Myslel jsem to smrtelně vážně: DEmokracie, SVOboda a SUverenita. No, on propagoval, hlásal, nebo snad se dá říct, upozorňoval na to nejdůležitější. Na tu danost, která udržuje lidský bytí: VOda, VZDUch, LÁSka a SLUnce.

A: No člověče, vy jste vlastně byli oba hlasatelé toho, co lidstvo potřebuje.

B: Jenomže já jsem si tenkrát myslel, že on je vlastně dost naivní, že VOVZDULÁSLU je danost a že je vlastně naivní o ni usilovat. A ona to danost skutečně je, jenže se člověk musí snažit o udržitelnost této, nebo vlastně těchto daností. A mám pocit, že se to Člověku s velkým Č daří, že si za tím stojí a dovede se o to taky pobít, a ještě k tomu docela mírově.

Pauza

A: Tebe nezajímalo bít se o vodu, lásku, slunce, neřkuli o vzduch?

B: Vlastně jsem to považoval za vyřešené. Tyto čtyři entity, nebo podstaty, jak chceš, tu prostě jsou a basta, ale za demokracii, svobodu a suverenitu je potřeba bojovat. Žádnými zbraněmi, ale po gándhíovsku nebo nehruovsku, tak jsme to vlastně dělali v Chartě 77.

A: Nebyl jsi trochu jednostrannej v těch svých představách? 

B: Asi jo. Ale VOVZDULÁSLU mně připadalo jako něco jistého, mě prostě zajímalo DESVOSU. DEmokracie, SVOboda, SUverenita. A před těma pětatřiceti rokama jsem věděl, že to stojí za kus námahy. Ale víš, pořád se zjevovaly nějaký zákruty a já si po celou dobu myslím, že je to boj bez konce, se zákrutama, a já a ti, kteří DESVOSU chtějí taky realizovat, už ten boj nejsme schopni dovést na úroveň, kde by mě ty výsledky nějak opravdu uspokojovaly. Už jsem na to zřejmě příliš starej.

A: No a co? Vstanou noví bojovníci, tobě to pak už může být jedno. Dokonce bude muset.

B: Ne! Mě to prostě štve nechat za sebou svět v takovým stavu nejistoty a nerozumu, jako to je dnes.

A: Kámošu, nech toho brekotu a pojď se trochu projít. Třeba nás zase poserou nějací rychlí ptáci. A tentokrát možná pestrobarevní. Aspoň bude sranda.

A i B se zvedají z lavičky a odcházejí napříč scénou za stmívajícího se světla. 

Vídeň, 11. listopadu 2024

///

Více na Divadelním.netu: Vymazán… /Zemřel Ludvík Kavín/

Další čtení

Další čtení