DSB jako střed tvůrčí gravitace IV: Dvakrát Jakub Šmíd

Sdilej

Hned pod dvěma inscenacemi zařazenými do programu letošního Divadelního světa je podepsán režisér Jakub Šmíd. Festivalové obecenstvo mohlo vidět jeho Vlastence, které připravil v Národním divadle Brno, a Médeu vytvořenou v Národním divadle moravskoslezském. Ačkoli první Šmídovy počiny byly spojeny spíše s komornějšími scénami – zejména pražským Divadlem D21, jemuž několik let umělecky šéfoval –, po Valérii a týdnu divů (Laterna magika) se nyní opět vydává do prostorů mnohonásobně větších. Jako klíčová se tu ukazuje spolupráce se dvěma dalšími umělci: scénografem Petrem Vítkem a hudebníkem Davidem Hlaváčem.

Vlastenci a jejich uvozovky

Jen pár let stará hra Petera Morgana Vlastenci je z dramaturgického hlediska logickou volbou. Text se zaobírá působením Vladimira Putina, nevěnuje se však rozboru jeho současných činů, nýbrž ho zajímá, jakými cestami se současný diktátor do své pozice propracoval. Ovšem zároveň se nejedná o životopisné drama, v němž by Putin byl hlavní postavou. Jeho vzestup totiž sleduje očima člověka s daleko méně zvučným, ale o to důležitějším jménem – matematika a podnikatele Borise Berezovského.

Právě on je totiž v Morganově optice hlavním činitelem, který zařídil, aby do pozice prezidenta Ruské federace dosedl člověk, jenž se v ní drží už pětadvacet let jen se čtyřletou přestávkou kosmetického charakteru. Šmíd do klíčové role chytrého polomafiána Berezovského obsadil Tomáše Šulaje a byla to dobrá volba.

Šulaj totiž své postavě vtiskl jeden důležitý rys: životnost. Jeho Berezovskij je rtuťovitý chlapík se smyslem pro drsný humor, vyznačuje se silným charismatem a jasnou cílevědomostí. Když se cesta jeho vlasti začne stáčet jiným směrem, než původně plánoval, uvědomuje si najednou, že takhle to rozhodně jít nemělo, a snaží se urputně hájit křehkou ruskou demokracii. I když – skutečně? Nejednoznačnost, to je další zásadní přednost Šulajova výkonu. Vlastně až do konce těžko s určitostí říct, jestli Berezovskij postupně opravdu prozře a uvědomí si, že je potřeba nenechat Rusko spadnout zpět do tmářských autokratických časů, anebo jestli to všechno jeho dojímání nad krásami vlasti a důležitostí svobody není jenom rádoby vznešená zástěrka pro strach, že s nástupem nepřátelské garnitury – lhostejno, zda demokratické, nebo autoritativní – skončí jeho exkluzivní přístup ke kšeftům všeho druhu.

Závěrečná scéna Berezovského sebevraždy. Foto archiv DSB

Kromě občas trochu úmorně repetitivního gangsterského soupeření nabízí Morganova hra několik silných dialogů, které rozvíjejí právě toto téma. Vrcholem inscenace se tak pro mne v tomto smyslu stal dialog mezi Berezovským a jeho matematickým guruem, Profesorem Perelmanem v podání Bedřicha Výtiska. Z učitele čiší skepse a zároveň i trocha idealismu: domnívá se, že Rusko nelze změnit k lepšímu a je tak potřeba uzavřít se do svobody své hlavy, kde se dá volně a šťastně bádat. Žák se naproti tomu pragmaticky domnívá, že mihotavá příležitost přetvořit svou vlast k lepšímu se musí chytit za pačesy, ovšem s důrazem spíš na dravý kapitalismus než lidská práva. Do té doby nevýrazný Výtisk v tomto rozhovoru jakoby ožije, pustí do svého výkonu více energie a dialog obou mužů se tak stává strhujícím.

Vladimir Putin v podání Viktora Kuzníka sice vlastně nemá tolik prostoru, herec však prokazuje schopnost vyjádřit oslizlou chladnokrevnost své postavy dobře maskovanou za zdánlivou lhostejnost a poddajnost. Ostatní účinkující dotvářejí okolí obou mocných mužů, v čemž ostatně neselhává ani Šmídova režie. Zejména když se odhodlá vykročit z textových mantinelů a vytvoří silný obraz, jakým je například závěrečná scéna Berezovského sebevraždy s pomocí vysokozdvižné plošiny nebo metaforický výstup vodění si prezidenta Jelcina (Roman Nevěčný) s choreografií ruské věrchušky v saunových úborech. Také díky dunivé Hlaváčově elektronické hudbě přinášejí tyto scény vítané oživení zručně napsaného, ale místy přeci jen trochu zdlouhavého inscenovaného dramatu. Aktuální téma a výkon Tomáše Šulaje v hlavní roli však za projevení divácké trpělivosti rozhodně stojí.

Vraždy v hotelu

Na druhou Šmídovu inscenaci, Médeu Národního divadla moravskoslezského, jsem se těšil snad ještě více. Obeznámen s režisérovými pracemi v Divadle D21 jsem podvědomě očekával svěží, odlehčenou interpretaci klasiky, která se zároveň nezříká témat a základní kostry inscenovaného textu. Možná přesun z komorní, lehce punkové scény na velké jeviště oficiální instituce tomu chtěl, že se Šmíd tentokrát vydal poněkud jinou cestou.

Médea (Petra Kocmanová) chystá pomstu na Glauké. Foto archiv DSB

Eurípidovu tragédii tvůrčí tým zasadil do působivé, pohlcující Vítkovy scénografie. Znázorňuje dlouhou, postupně se zužující chodbu hotelu, který má svá nejlepší léta dávno za sebou a teď v něm vládne všeobecná olezlost a zašlost – stěny jsou špinavé a děravý strop je pro jistotu vyztužen kovovými tyčemi.

V tomto efektním prostoru se pak odehrává děj předlohy, jíž Šmíd zůstává docela věrný a téměř nikdy se nepouští do rozverného vtipkování známého z D21. Hraje se ostře navážno a různí účinkující se s tím vyrovnávají odlišně. Nejlépe určitě Petra Kocmanová v hlavní roli, která i na spíše kratší devadesátiminutové ploše zvládá vyjádřit širokou škálu emocí a tváří hlavní hrdinky, a přitom stále vyznívá věrohodně. V prologu je vyhroceně expresivní; posléze svůj temperament zbrzdí; pak se ukáže v nebezpečně cynické poloze, když téměř s rozkoší plánuje svou pomstu; a až do posledních chvil o svém rozhodnutí pochybuje. Přestože realizuje všechny vraždy, nedokáže v interakci se svými dětmi zakrýt pohnutou rozněžnělost.

Iáson ve ztvárnění Roberta Finty při hře s dětmi. Foto archiv DSB

Velmi solidnímu výkonu Kocmanové bohužel místy příliš nestačí Robert Finta coby Iáson. V nonverbální rovině je herec rozhodně přesvědčivý, nenápadně silným obrazem se ostatně blýskne krátce po svém příchodu na scénu, když svým dětem přináší tříkolky, jako by si chtěl koupit jejich náklonnost. Zrazuje ho však mluvený projev, který svou divokou intonací připomíná agresivní televizní reklamy a zjevně nechtěně tak narušuje hutnou atmosféru brutálního okolního dění.  

Mluvím-li o atmosféře, nelze nezmínit už v úvodu naznačenou efektnost, již kromě zmíněné Vítkovy scénografie zajišťují ještě kostýmy Martina Chocholouška, oblékající třeba vražděnou Glauké (Julie Svitičová) do oslnivě zlatého overalu. Scéna, kdy Chůva (Alena Sasínová-Polarczyk) popisuje Médee její smrt, zatímco Glauké se v zadní části jeviště zmítá ve strhujícím pohybovém čísle a zní hlasitá hudba, si přesně hlídá hranici nepřípadného patosu a může tak být jedním z nejsugestivnějších momentů inscenace. V tomto směru dobře vycházejí také někdy české, jindy cizojazyčné výstupy skvěle sezpívaného sboru korintských žen (Ivana Ambrúsová, Veronika Andrašková, Marcela Gurbaľová, Lucie Hubená, Marie Logojdová, Sabina Muchová) provázejících Médeiny činy vyčítavými komentáři.

Obě inscenace Jakuba Šmída tak vykazují podobný znak: interpretaci pevného textu, která nejde proti němu, ale nepostrádá jasné a srozumitelné režijní gesto projevující se především ve vizuální a zvukové působivosti. Na takto vykolíkovaném hřišti pak režisér nechává vyniknout herce a herečky, a má-li ten který soubor účinkující formátu Tomáše Šulaje či Petry Kocmanové, může být takový prostor dobře využitý. A hlavní potěšující zjištění: i přes jisté výhrady se tvorbu režiséra Šmída nadále vyplatí sledovat. Ani v obřích divadelních svatostáncích se neztrácí.

Národní divadlo Brno – Peter Morgan: Vlastenci. Překlad Michael Žantovský, režie Jakub Šmíd, dramaturgie Vít Kořínek, scéna Petr Vítek, kostýmy Vladimíra Fomínová, hudba David Hlaváč, hudební spolupráce Petr Svozílek, světelný design Karel Šimek, rigging Romana Stachovičová. Premiéra 10. ledna 2025 v Mahenově divadle (psáno z představení 22. května 2025, uvedeného v rámci festivalu Divadelní svět Brno).

Národní divadlo moravskoslezské – Eurípidés: Médea. Překlad Matyáš Havrda a Petr Borkovec, režie Jakub Šmíd, dramaturgie Norbert Závodský, scéna Petr Vítek, kostýmy Martin Chocholoušek, hudba David Hlaváč, korepetice Vlastimil Ondruška. Premiéra 27. dubna 2024 v Divadle Antonína Dvořáka (psáno z představení 26. května 2025 v Mahenově divadle, uvedeného v rámci festivalu Divadelní svět Brno).

Další čtení

Další čtení