Pro mnohé byl autor těchto slov inspirativní bytostí. Pro některé zjevením. Třeba pro mě. A pro některé démonickým nepřítelem. V životě jsem nezažil k osobě v tomto úřadu tolik otevřené nenávisti. A to i po jeho smrti.
Kdo byl papež František? Kdo byl sám ve svých očích? To samozřejmě neumím říct. Ale vím, že dokázal spoustě lidí srozumitelným jazykem uvěřitelně sdělit, že láska, odpuštění, důvěra, naděje nejsou jen pojmy z kazatelny, ale že je lze žít velmi konkrétní a přitom spirituální hloubkou, že dokonce ani nelze jinak. Sděloval to slovy, ale zejména tím, jak sám žil.
„Bratři a sestry, dobrý večer. Víte, že povinností konkláve bylo dát Římu biskupa. Zdá se, že mí bratři kardinálové pro něj šli až na konec světa.“ Nenucený vtip prvních slov nově zvoleného papeže Františka z balkonu svatopetrské baziliky dával tušit, že mnohé bude odteď jinak. A bylo. Po celých dalších dvanáct let.
Papež je nejvyšší představený katolíků, přesto tento papež zcela zjevně zasáhl mnohem širší spektrum lidí. Jak to dokázal? Lidskostí, autenticitou, blízkostí? Jistě nezasahovalo to, že byl papež, ale že to byl zrovna on, člověk František. Otevíral i lidem nevěřícím duchovní rozměr bytí, což se zdá být téměř neuvěřitelné.
Teprve nedávno jsem se dověděl, jak se při své cestě na Slovensko před třemi lety sblížil s prezidentkou Zuzanou Čaputovou. V té době jí totiž umíral otec a na konci papežské návštěvy se loučila už v černém. František se pro ni stal oporou. Doprovázel ji jako kněz, osobně, v blízkosti, ne jako hlava státu a církevní představený víc než miliardy lidí. Nikdo o tom tehdy moc nevěděl.
Právě František mě naučil srovnat se s oslovováním kněze jako otce. Jakýpak já jsem otec? On jím dokázal být, za jakýchkoli okolností, osobně. Vůbec ne jako výraz nějaké klerikální odtažitosti. Jsou chvíle, kdy toužím a potřebuji mít v blízkosti duchovní matku či otce, o které se můžu opřít. Takže ano, otec podle Františkova vzoru, přesně tak mi to dává smysl.
Tento papež nevládl, ale sloužil. Nebo vládl tím, že sloužil. A nedělal si nic z toho, když se třeba i zmýlil. Neměl potíž přiznat chybu. Pokora, tedy ochota nehledět příliš na sebe a svou pečlivě budovanou důstojnost, je pro roli autority, nota bene tak významné autority nezbytná. Pokora, která se snoubí s velkorysostí. Protože jinak by se z takového člověka stal jen nebezpečný šašek.
Podobně jako František z Assisi, od něhož si půjčil jméno, byl i on moudrým bláznem, protože věřil Bohu i lidem, i když se mohlo zdát, že je to víra marná. Věřil ve štěstí, i když se zdálo neviditelné. Pro sebestředné šašky jsou takoví moudří blázni odmítaným druhem, protože už jen svou existencí odhalují jejich ubohost. Tito blázni ale věří i jim, že se nakonec dokážou vymanit z pout marnosti moci. Možná to zní neskutečně, nemožně, ale právě toto dává životu smysl. Tak tomu věřím. I díky Františkovi.
Sdilej
Další čtení