Začátek války na Ukrajině byl pro mnoho Čechů spojený s pocitem bezmoci pro nemožnost účinně Ukrajině pomoct. Finanční podpora tento pocit u mnoha lidí nevyvážila. Vyjadřuje totiž privilegované postavení a navíc si ji mnoho umělců ani nemůže dovolit.

Všichni jsme z města, které není
Skupina převážně pražských profesionálních divadelních herců a kulturních profesionálů – Lucie Ingrová, Sarah Haváčová, Marie Jansová, František Čachotský a bývalý ministr kultury České republiky Daniel Herman – se tak hned po vypuknutí války spojila pod myšlenkou pomoci kulturní: nazkoušet na dobrovolnické bázi inscenaci vycházející z nejsoučasnějších textů ukrajinských básnířek a básníků, jejichž autory a autorky by inscenace v ČR zviditelnila. Někteří z nich přitom při uvedení inscenace bojovali na frontě. Jeden z autorů, Serhij Žadan, jehož verš je v názvu inscenace Jsme z toho města, které není, byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu za rok 2022.
Pod vedením režisérky a herečky Lucie Ingrové, která se později stala uměleckou šéfkou tímto projektem iniciovaného Divadla Láska, nazkoušeli scénickou kompozici současné ukrajinské poezie. K projektu se přidali umělci ze zemí, kterých se válka bezprostředně dotýká: alternovaly v ní ukrajinské herečky Yuliia Yabletska a Kapitolina Kolobova, živou hudbu hrál kromě českého skladatele Matěje Kotoučka i běloruský hudebník Aliaksander Yasinski, technicky projekt zajišťoval budoucí technik Divadla Láska Marian Schüller. Výsledný tvar nemá jasně definované postavy. Performativní recitace textů se propojuje s obrazy uprchlíků utíkajících před válkou, kteří se setkávají na jakémsi nádraží dějin, kde spolu jedí, spí, vyprávějí si příběhy z války, a zpřítomňují nám tak nejen současnou situaci na Ukrajině. Veškerý výtěžek ze vstupného byl posílán ukrajinské ambasádě v Praze.
Premiéra se konala v Klubovně pražského Divadla v Celetné v březnu 2022, tři týdny po začátku války. Emoce byly tedy velmi čerstvé. Když Yuliia Yabletska v průběhu představení začala zpívat ukrajinskou hymnu, ukrajinští i čeští diváci se spontánně přidávali. Inscenace dosud měla jedenáct repríz. Hrála se ve Skautském institutu v Praze, v Olomouci či v Letovicích u Brna. Po každé repríze byla uspořádána diskuse na téma „Ne kolektivní vině“. Soubor si byl totiž vědom toho, že v emocemi nabitých okamžicích je jednoduché propadat prvoplánovému modu černobílého vidění světa nepřipouštějícího pochyby. Diskutovat byli pokaždé pozváni různorodí hosté a hostky z Ukrajiny, Ruska a Běloruska. Mluvili o válce a odsuzování jedinců pro jejich národnost.
První výjezd na Ukrajinu
Iniciativa Kulturu nezastavíš, která vznikla za pandemie covid-19, přišla s nápadem kulturní podpory Ukrajiny, v rámci níž měli čeští divadelníci a hudebníci možnost přicestovat na Ukrajinu a hrát na předem domluvených místech mimo válečnou zónu. Hraní divadla přímo na Ukrajině tak mělo místním obyvatelům dodat energii a odvahu.

Jedním z prvních uměleckých kolektivů, který na Ukrajinu jel, byli herci a herečky budoucího Divadla Láska s pásmem ukrajinských pohádek pro děti stižené válkou. Inscenační tým první inscenace se rozšířil o další umělce, hudebníka Johana Kolínského, produkčního Františka Širůčka a fotografa Jana Hromádka, kteří v inscenaci figurovali i jako herci.
Na jaře 2022 se soubor domluvil s iniciativou Kulturu nezastavíš na vytvoření inscenace vhodné pro ukrajinský výjezd. Režisérka Lucie Ingrová společně s překladatelkou Marií Dubanevičovou vybraly tři ukrajinské pohádky: Kolobok je o přechytralém koblížku, který se nechce nechat sníst, Koza Děreza o namyšlené koze, která ukradne domek zajíčkovi, a Telesik o milovaném synovi starých rodičů a o jeho dobrodružné cestě domů. Čeští herci se pohádku naučili v ukrajinštině. V pátek 1. července 2022 vyjeli do ukrajinského Mukačeva a odtud do okolních vesnic v Zakarpatské oblasti, kde pohádky tři dny hráli. Každý den to byla tři představení: dvě v dětských domovech a jedno v uprchlickém středisku, kde byli čeští divadelníci a divadelnice ubytovaní. Diváky byly převážně děti pocházející z dětských domovů na východě Ukrajiny, odkud byly kvůli válce převezeny na bezpečnější západ Ukrajiny.
Další rok na jaře byla inscenace kompletně přezkoušena s ukrajinskými herečkami-uprchlicemi. Zatím poslední repríza se odehrála 4. června 2023 v brněnském Divadle Husa na provázku.
Vznik Divadla Láska
V červnu 2022, kdy probíhaly přípravy pohádky, jsem se stal členem souboru. Tehdy se v Praze konalo první oficiální setkání kolektivu, v němž jsme s režisérkou formulovali směřování a dramaturgii nového divadla, které si při následujícím výjezdu na Ukrajinu začalo říkat Divadlo Láska. Já se však červencového výjezdu na Ukrajinu již zúčastnit nestihl. Zároveň se ale konalo další jednání všech zúčastněných, jehož výsledek byl pro naplnění dramaturgického plánu první sezony 2022/2023 divadla zásadní. Šlo o spolupráci s dobrovolnickou humanitární organizací Koridor UA, která od začátku války dováží na Ukrajinu materiální pomoc z ČR a se kterou nás propojil Vít Neznal z iniciativy Kulturu nezastavíš. Začali jsme společně s Koridorem plánovat ne pouze další výjezd na Ukrajinu, ale i divadelní festival, kterého by se měli možnost zúčastnit čeští i ukrajinští divadelní tvůrci.
Zde žijí lidé – workshop s ukrajinskými herečkami
Před festivalem vznikl ještě jeden projekt, který výrazně ovlivnil jeho podobu. Chtěli jsme totiž pracovat přímo s Ukrajinci. V pondělí 5. prosince 2022 jsme v pražském Studiu Paměť veřejně prezentovali výstup z pětidenního workshopu s osmi ukrajinskými divadelními herečkami vybranými na základě open callu, které přicestovaly do ČR po začátku války na Ukrajině. Jednalo se o scénickou výpověď osmi ukrajinských umělkyň, jejichž životy zasáhla válka. Výchozím materiálem tohoto scénického čtení byly tři ukrajinské divadelní hry reflektující válku. Divadlo Láska navázalo spolupráci s ukrajinskou dramatičkou Tetianou Kytsenko, která nám poskytla několik současných ukrajinských divadelních her. Šlo o její drama Zde žijí lidé (2022) a texty Syndrom přeživších (2022) Andrije Bondarenka a Tunelovací stroj (2021) Iriny Harets, které reflektují válečnou situaci na Ukrajině a jsou autentickým, odvážným i bolestným svědectvím o jejím průběhu. České překlady, s nimiž se na workshopu pracovalo, vznikly speciálně pro účely Divadla Láska.

Tyto divadelní hry sloužily primárně jako materiál pro divadelní práci s ukrajinskými herečkami – Innou Bovkun-Mishakinou, Sofiií Brahinou, Kapitolinou Kolobovou, Olenou Lebabinou, Dariou Novikovou, Yuliiou Pershutou, Mariou Tatarynovou a Verou Timofeevou. Inscenace vycházela z individuálních výpovědí každé z nich. Herečky měly v průběhu workshopu napsat vlastní texty – své zážitky z doby předcházející válce a vize světa po jejím konci. Ty byly následně zapracovány do rámce původních textů ukrajinských dramatiků a dramatiček. Ukrajinské hry i režijní a dramaturgická spolupráce se staly nástroji k dosažení osobních výpovědí ukrajinských hereček. Účelem bylo také poskytnout jim pracovní příležitost a možnost navázat kontakt s českým kulturním prostředím. Během workshopu hledaly režisérky Lucie Ingrová a Marika Smreková formou diskusí, textových výpovědí a hereckých a pohybových cvičení cestu ke scénickému vyjádření osobních témat ukrajinských umělkyň. Výstup z workshopu pojmenovával i způsoby zneužívání tragédií či dokonce vykořisťování samotných osudů, kterým jsou ukrajinské umělkyně v cizině vystaveny.
Výsledný scénický tvar pojmenovaný Zde žijí lidé plně využíval prostory Studia Paměť. Představení začalo situací fiktivního castingu v horní části s barem, kde se herečky hrající samy sebe připravovaly za citací úryvků textů výše zmíněných ukrajinských autorů a autorek. Postupně byly volány k účasti na castingu ve sklepním prostoru, kam je následovali i diváci. Tam byly herečky nuceny říkat tyto monology v různých emocích, byly foceny s pořadovým číslem, postava režisérky castingu s nimi zacházela jako s objekty. Herečky se postupně vzepřely, posadily se k dlouhému stolu, u kterého seděli diváci, a vyprávěly jim svoje osobní příběhy, které reálně zažily.
Výstup proběhl v ukrajinštině, češtině a angličtině. Obsahoval také několik ukrajinských písní. Tento work-in-progress byl dopracován do podoby plnohodnotné inscenace s premiérou 22. dubna 2023 na Mezinárodním festivalu svobody v ukrajinském Užhorodu.
Festival svobody

Ve dnech 21. – 23. dubna 2023 zorganizovaly Divadlo Láska a Koridor UA Mezinárodní divadelní festival svobody v Užhorodu. Divadlo Láska bylo zodpovědné za koncepci a dramaturgii festivalu, zejména za divadelní část (byl jsem jeho dramaturgem), a za komunikaci s hostujícími umělci. Koridor UA navázal kontakty s ukrajinskými institucemi, divadly a oblastní samosprávou a zajistil dopravu a ubytování hostujících umělců. Dále měl na starosti hudební část festivalu.
Chtěli jsme, aby akce byla oázou štěstí a naděje, kterou mohou vytvořit pouze divadelní umělci. Chtěli jsme obyvatelům Užhorodu a celé Ukrajiny vyjádřit podporu a alespoň na několik dní jim pomoci uniknout z krutého bezčasí, do kterého byli válkou vrženi. Festival nebyl prvoplánově politický, ale téma individuální odpovědnosti tváří v tvář událostem, které ovlivňují celou společnost, jako je válka, bylo nevyhnutelně přítomné. Všechny dovezené inscenace byly vybrány s ohledem na toto téma. Divadelní program se odehrával v prostorách Zakarpatského činoherního divadla a Zakarpatského loutkového divadla Bavka v Užhorodu. Loutkové divadlo pojalo maximálně sto diváků, Zakarpatské sedm set až osm set diváků. Hudební program se konal na venkovní stage před Divadlem Bavka.

Pozvání přijalo Ivano-Frankivské národní činoherní divadlo, Mariupolské akademické divadlo, Ivano-Frankivské nové divadlo, Zakarpatské akademické hudební & činoherní divadlo a Zakarpatské akademické regionální loutkové divadlo Bavka. Z českých souborů se účastnilo Divadlo Láska, divadlo Teď, nádech a leť, režisér Jan Mocek a Bazmek Entertainment. Hostem bylo i Teatro Asterlizze z Itálie.
Do Užhorodu jsme přijeli o několik dní dříve, abychom dokončili inscenaci Zde žijí lidé, která měla na festivalu premiéru. Veškerý divadelní program byl divácky úspěšný. Při diskusích s diváky jsme slýchali, že kontrast mezi formálně spíše tradičními ukrajinskými inscenacemi a – v ukrajinském kontextu – alternativními českými inscenacemi funguje, a to proto, že se všechna témata vztahovala k současné válečné situaci. Tento symbiotický paradox nastolil samotný kontext festivalu: když na něm diváci zažijí letecký poplach, budou samozřejmě všechny inscenace číst určitým způsobem. I když jsme se tedy na festivalu setkali s odlišnostmi od naší divadelní kultury, které se nám mohou zdát až komické (například důraz ukrajinských divadel na „merity“, ať už v podobě dbaní na dodržování téměř desetislovných názvů divadel, nebo potřeba obdržet za účast na festivalu diplom), setkali jsme se zároveň s nevyslovitelnou lidskou obětavostí a silou ducha (herci, z nichž se mnoho zúčastnilo bojů na frontě, nebo technik, který během dvaceti minut z ničeho vyrobil italskému souboru chybějící konektor). Jazyková bariéra – i díky blízkým slovenským hranicím – nebyla velký problém, protože mnoho místních Ukrajinců slovenštinu (ergo češtinu) alespoň částečně ovládalo. Všechna česká představení včetně italského byla navíc opatřena ukrajinskými titulky. Festival byl z velké míry financován z grantu MKČR, byl benefiční a vstupné na veškerý program bylo dobrovolné.
Konec první sezony. Ale válce konec není…
Na konci první sezony jsem pro Divadlo Láska napsal text Přehlídka krutosti, který byl inspirován experimentální povídkou anglického spisovatele J. G. Ballarda The Atrocity Exhibition (1970, do češtiny nepřeloženo) zaobírající se neschopností lidského mozku zpracovat zrůdnosti spáchané lidstvem během dvacátého století. Hlavní postava vědce se jimi stává tak posedlou, že začne vytvářet jakési historické rekonstrukce například výbuchu atomové bomby v Hirošimě či napalmového bombardování ve Vietnamu. V době, kdy je kvůli situaci na Ukrajině válka znovu součástí našich každodenních životů, jsme si začali všímat tendencí, kdy přestáváme být citliví k problematice zbraňového průmyslu a začínáme vnímat využívání zbraní jako něco běžného. Například v roce 2017, kdy Amnesty International věnovala tématu podrobný průzkum, vyvezla ČR vojenský materiál do třiceti sedmi zemí světa (včetně Ruska), kde jsou vážně porušována lidská práva a chybí v nich standardy kontroly pohybu zbraní. Čísla a fakta dokládají, že politika vývozu zbraní deklarovaná vládou ČR není dodržována. Nejnovější modely zbraňových systémů nejen českých výrobců jsou každé tři roky prezentovány na mezinárodním veletrhu obranné a bezpečnostní techniky IDET v Brně (letošní ročník se bude konat 28. – 30. května), což přispívá ke vnímání zbraní jako něčeho podobně všedního, jako je zemědělská technika, automobily nebo vzdělání.
Text inspirovaný Ballardovou novelou jsem propojil s propagačními texty českých výrobců zbraní a s rozhovory s účastníky přehlídek zbraní. Datum brněnské premiéry nebylo vybráno náhodně: o den předcházela začátku veletrhu. Scénické čtení jsme původně chtěli hrát přímo na Brněnském výstavišti v průběhu IDETu v prostorách Divadla na výstavišti, což nám nebylo provozovateli z důvodu tématu inscenace povoleno. Kvůli zásahu developera selhala i možnost hrát na indoorovém paintballovém hřiště na tzv. Malé Americe. Nakonec jsme nalezli útočiště v nově zprovozněném kulturním prostoru Distillery u Mendlova náměstí.
Prostoru vévodila konstrukce ze zářivek světelného designéra Jakuba Julínka. Hrálo se uprostřed bíle vykachlíkovaného, laboratorně působícího prostoru, v němž herci ve vojenských uniformách s věrnými replikami zbraní regulovali pohyb publika. Další dva herci v laboratorních pláštích kostýmově dotvářeli atmosféru Institutu behaviorálních studií, ve kterém – možná simulovaně, možná reálně – probíhal válečný konflikt. Hráli tři brněnští herci a herečky Kateřina Jebavá, Šárka Šildová a Adam Mašura a herec Divadla Láska Daniel Možnar, režírovala Lucie Ingrová.
Čtyři dny blízkosti

Po ukrajinské sezoně jsme se chtěli začít věnovat naší environmentálně-feministické dramaturgické lince, kterou jsme započali v roce 2024 naší rezidencí v prostoru Venuše ve Švehlovce. Téma jsme otevřeli třífázovým workshopovým formátem nazvaným How to Deal with Otherness, který probíhal v červnu, na přelomu července a srpna a v prosinci 2024. Účastnící se herci a herečky se pod vedením zahraničního lektora a lektorky (amerického režiséra Johna Blondella a německé performerky a teoretičky Lei Spahn) věnovali posthumanismu na praktické i teoretické úrovni a vyzkoušeli si například, jak vytvářet pohyb na základě vztahu k okolnímu prostředí. John Blondell je kalifornský režisér, profesor divadelních studií na Westmont College v Santa Barbaře, zakladatel a umělecký vedoucí tamní Lit Moon Theatre Company a spoluzakladatel místního festivalu Verona Shakespeare Festival Fringe, se kterým jsme se seznámili na podzim 2022 na Georgian Theatre Showcase v Tbilisi. Lea Spahn je teoretička, performerka a tanečnice s doktorátem v sociologii pohybu na univerzitě v domovském Marburgu v Hesensku na západě Německa. Jde o moji kolegyni z umělecké skupiny Agronauts*Collective.
Výstupem z cyklu workshopů je inscenace Čtyři dny blízkosti, která měla premiéru 21. prosince loňského roku ve Venuši ve Švehlovce. Jejím tématem je setkávání s jinakostí, konkrétně s mimo-lidskými druhy.
V době, kdy na sobě pociťujeme důsledky klimatické krize, je lásku třeba vnímat také jako cestu ke znovunavazování vztahu k mimo-lidským bytostem a druhům, které s námi sdílejí planetu. Láska v tomto pojetí překračuje antropocentrický přístup k životnímu prostředí. Mluvit například o „lásce k vodě“ dává v kontextu posthumanismu mnohem větší smysl než třeba o „lásce ke psům“, protože „voda cirkulující v ekosystému cirkuluje i našimi těly, sdílíme ji tedy se všemi planetárními druhy“ (Astrida Neimanis – kanadská kulturní teoretička zabývající se feminismem a změnou životního prostředí; její výzkum se zaměřuje na těla, vodu a počasí a na to, jak nám mohou pomoci znovu definovat spravedlnost, péči o druhé, odpovědnost a vztahy v době klimatické katastrofy).

V inscenaci je aplikován koncept posthumanistického myšlení a kritika antropocentrického pohledu na svět. Práce na tomto konceptu začala již výběrem a překladem předlohy, jíž je stejnojmenný text současné finské dramatičky Pipsy Lonka (nar. 1977) z roku 2020. Ohledává setkávání návštěvníků turistického rezortu s jeho mimo-lidskými obyvateli. Radikálně se vymezuje vůči lidské tendenci využívat mimo-lidské druhy v narativech symboličnosti nebo jim dávat lidské charakteristiky. V předloze je to patrné již na tom, že posledních devět stran textu obsahuje pouze graficky zpracované racčí hlasy, které nenesou jinou informaci než přítomnost samotných racků. V obdobné paralele jsou lidské hlasy v textu ztvárněny jako lidské zvuky ztrácející informační rovinu. Text tedy tematizuje hierarchii vztahu lidí a racků skrz lidský koncept řeči a fakt, že právo na řeč (ve smyslu schopnosti inteligentní komunikace) si nárokuje výhradně člověk.
Základní idea koncepce naší inscenace vychází z napětí mezi slovem, které je vyřčeno, a mocí, která jeho vyřčením implikuje. Posthumánní bytosti odkrývají stopy vyhynulého druhu – člověka v ruinách hotelového komplexu na břehu moře. Skrze svoji zvýšenou citlivost dokážou vidět střípky příběhů z minulosti a re-enaktují je pro účely studia člověka. Rozehrávají tím jakési posthumanistické divadlo na divadle.
Pipsa Lonka je dvojnásobnou držitelkou prestižní finské ceny Lea za nejlepší finskou hru. Letos bylo její dílo prezentováno na divadelních událostech Autorentheatertag a Theatre Übersetzen v Berlíně organizovaných divadlem Deutsches Theater, což se v rámci finské dramatiky stalo vůbec poprvé.
Přehlídka krutosti podruhé

Po tři roky své dosavadní existence se Divadlo Láska snaží reflektovat téma války na Ukrajině. Podporovali jsme humanitární pomoc Ukrajině, organizovali kulturní události, diskuse, benefiční akce, koncerty… Zároveň jsme scénickým čtením Přehlídka krutosti upozorňovali na fakt, že kvůli legitimizaci vývozu zbraní na Ukrajinu se odhlíží od skutečnosti, že Česká republika dlouhodobě vyváží zbraně do mnoha zemí světa, kde se porušují lidská práva.
Stejnojmenná inscenace, která bude mít premiéru příští sobotu 22. března v prostoru Venuše ve Švehlovce, z něj vychází. Za dva roky od čtení se však geopolitická situace proměnila. Amerika se podpory Ukrajiny vzdává a za udržování statu quo pro jednání o míru s Ruskem vyžaduje budoucí platby formou pro Ukrajinu nevýhodné těžby jejího nerostného bohatství. Nejde tedy již jen o dovoz zbraní, těmi nejmocnějšími zbraněmi na světě se ukazují být velmocenská politika, jí podřízená média, cenzura a dezinformace. Síť satelitů umožňující kdekoli na světě zapnout nebo vypnout připojení k internetu je dnes zbraní hromadného ničení. Tato moc koncentrovaná v rukou jedinců z nich dělá téměř bohy. Jejich ideologií je ekonomický růst. Kvůli němu jsou schopni obětovat zemi, rozpoltit společnost, kontinent nebo si rovnou rozparcelovat svět.
Text tedy byl aktualizován tak, aby odpovídal současné situaci. Jsou v něm jasněji patrné paralely se současnou politickou situací kolem ruské invaze na Ukrajinu a s aktuálními změnami v americké zahraniční politice vůči Ukrajině. Inscenace je věnována budoucnosti Ukrajiny v dobré víře, že se podaří najít mírové řešení, které bude respektovat její územní celistvost a umožní Ukrajině vymanit se po válce z pozice oběti. Zároveň chceme varovat před nebezpečím techno-populismu, který chce ovládnout právo na svobodný tok informací a budoucnost planety.
Plány

V příští sezoně se zaměříme na feministický koncept lásky a výrazné ženské osobnosti, které se snaží „odkonzumerizovat“ lásku ve společenském vědomí, v mezilidských vztazích a v církvi. Jedním z plánovaných titulů je drama Kristova nevěsta současné finské autorky Heini Junkkaaly (nar. 1975), které Divadlo Láska uvede jako českou premiéru. Vedle toho plánujeme autorské monodrama Lucie Ingrové vycházející ze současné feministické literatury, na němž s námi budou spolupracovat studentky režie a dramaturgie na DF JAMU.
/Více o Divadle Láska na Divadelnim.netu zde./

