Michal Vajdička se po necelých třech letech vrátil do Divadla v Dlouhé. Tehdy tam režíroval Konec rudého člověka, volnou adaptaci proslulé knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky; inscenace je dosud na repertoáru. Nyní do něj přibyla hra Istvána Tasnádiho Kartonový taťka. A dá se říct, že to sice není setkání tak společensky, potažmo umělecky intenzivní jako v případě předešlého titulu, který nebývale rezonoval i vzhledem k ruské agresi na Ukrajině, ale nejnovější pražská práce slovenského režiséra určitě přináší ostřejší a šťastnější výsledek, než byly dvě loňské Vajdičkovy režie v české metropoli – Ztratili jsme Stalina v Dejvickém divadle a Bílá Voda v Národním divadle.
Maďarský dramatik, scenárista a divadelní i filmový režisér István Tasnádi (*1970) napsal Kartonového taťku v minulém desetiletí. V anotaci na autorových internetových stránkách se o ní píše: „Příběh se odehrává několik let po změně režimu. Eva nedávno přišla o manžela, vysoce postaveného velitele dělnické stráže. Absencí milované a obávané hlavy rodiny trpí natolik, že ho nahrazuje kartonovým výřezem v životní velikosti. Příbuzní se dohodnou, že se taktně nebudou zmiňovat o Evině podivném smutečním procesu a kvůli ní budou předstírat, že kartonový otec opravdu žije.“ V pražské inscenaci, v dramaturgii Terezy Marečkové, je dobový aspekt („několik let po změně režimu“) potlačen a není řečeno, že „taťka“ byl velitelem stráže. Děj je situován do „teď“ a ničemu to nepřekáží, naopak. A křestní jména postav inscenátoři zvolili česká. Zesnulý manžel dostal jméno Miloš, vdova po něm je Eva, mají syna Huga; bratr vdovy obdržel jméno Karel, za manželku má Jitku, jejich dcera se jmenuje Magda.
Na tomto rodinném půdorysu Tasnádi rozehrává černou komedii. Eva (Klára Oltová) s dospělým Hugem (Miroslav Zavičár) a kartonovou figurou Miloše přicházejí na návštěvu spojenou s obědem za Karlem (Jan Sklenář), Jitkou (Magdalena Zimová) a dospívající Magdou (Štěpánka Fingerhutová / Kristýna Jedličková). Dramatik se rafinovaně i lehkonoze pohybuje mezi rodinným realismem, nadsazenou ztřeštěností a společenskou metaforou o autoritě, která zanechává na lidech hlubinné vrypy, i když mezi živými již není. Co chvíli se situace zvrátí, protože někdo z aktérů na moment „zešílí“, neboť je toho na něj příliš – pořád jen předstírat, že se nic neděje, ačkoli celková situace je absolutně nenormální, nemocná. A tento mix graduje. V závěru Vajdičkova uchopení bohužel až do zahlušující křiklavosti. Není divu, vždyť režie od prvních minut tlačí na komediálnost (zbytnělý motiv ze stěny padajícího obrazu s rodinným portrétem), a protože Tasnádi se nebojí vyhrocení situací do krajnosti a překvapivých zvratů, musel Vajdička nakonec přejít až do inscenačního „řevu“. Jenže v něm se ztrácejí nuance, s nimiž přitom text pořád pracuje.
Současně je však třeba Vajdičkovi přiznat, že společně s herci nalezl pro jednotlivé figury vějíře poloh, v nichž se mohou jejich (a to nejen komediální) talenty projevit. Například kreace Kláry Oltové jsou v některých okamžicích uhrančivé svou nuancovanou kombinací pruderie a animality; Magdalena Zimová se sytou lapidárností ztělesňuje rodinným provozem a ne zrovna naplňujícím manželstvím unavenou ženu středních let. Jan Sklenář věrohodně ztvárňuje nerozhodného, vyměklého muže, jenž nesnáší konflikty, každému ustoupí, ale nikomu se nezavděčí. S figurou Miroslava Zavičára mám trochu problém, neboť její přitroublost se ke konci překlopí v rozhodnost, jíž těžko věřit, protože se dostavuje jako fátum. Vulgarismy se v replikách vyskytují v množství větším než malém, ale nevadily mi, mám za to, že jsou funkční. Inscenace se valí bez přestávky sto minut, což je vzhledem ke gradaci dění adekvátní řešení.
Michal Vajdička se scénografem Pavolem Andraškem koncentrovali dění do poměrně stísněné kuchyně. Další místnosti kvartýru můžeme jen tušit ze dveří, které do nich vedou a jimiž postavy mizejí a zase se vracejí. Kuchyň přitom na jevišti zabírá pouze jeho střední část, instalována je ve velké a mírně vyvýšené kostce, jejíž účel se naplno projeví v efektním a hlasitém finále. Daní za tuhle striktní prostorovou vsazenost je nedobrá srozumitelnost mluvy v okamžicích, kdy se herec či herečka natočí určitým směrem, natož když – vzhledem k divokosti dění – postavy mluví a křičí přes sebe. To se asi dá vyladit, pokud k tomu bude vůle. Celkově by během repríz stálo za to mírně ubrat plyn. Lze doufat, že v Dlouhé jsou natolik zkušení, že si podání Kartonového taťky s postupujícím časem sedne, optimalizuje se, abych použil ekonomický výraz, a ono o ekonomiku, respektive o efektivitu svým způsobem skutečně také jde.
Kartonový taťka se vás bez uzardění snaží pobavit, ale také vás při jeho sledování mrazí, a to především v závěru, kdy nejmladší z postav, Magda, učiní obrat, který pro společenskou budoucnost nevěstí nic dobrého (více tu spojlerovat nebudu). Autor se při psaní této pasáže prý inspiroval neblahými tendencemi mezi maďarskými mladými lidmi. Na Kartonovém taťkovi je vůbec znát, že István Tasnádi pracuje v zemi s autoritářskými tendencemi, že reaguje na vývoj ve své vlasti; jeho pohled sice není zuřivý, ale nabroušený a sarkastický ano. A lze jen doufat, že pražská inscenace zůstane „pouhým“ varováním dovezeným k nám z jednoho koutu dnešní střední Evropy, a nikoli předzvěstí příští tuzemské reality.
Divadlo v Dlouhé, Praha – István Tasnádi: Kartonový taťka. Překlad Tatiana Notinová, režie Michal Vajdička, dramaturgie Tereza Marečková, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski, spoluautor hudby Ľubomír Gašpar, pohybová spolupráce Denny Ratajský. Premiéra 25. ledna 2025.
