Novozélandská Beyoncé, i tak se říká cirkusové umělkyni, režisérce a spoluzakladatelce jednoho z nejprogresivnějších souborů The Dust Palace ze souostroví Aotearoa. Producentka i experimentální filmařka, kostýmní výtvarnice a lektorka cirkusových disciplín Eve Gordon (*1982) vystudovala herectví, záhy však propadla vášni vyprávět příběhy fyzickým divadlem, především prostřednictvím cirkusu. V posledních letech se hluboce noří do historie a tradic Maorů, k nimž skrze své aktivity uvědoměle hledá cestu a veřejně otevírá dialog.
Jak je Nový Zéland spjat s cirkusem?
Naše komunita není rozsáhlá, ale máme zde tradici rodinných cirkusů, které jezdily od města k městu, na začátku 20. století byl například oblíbený Charles Cabot a jeho cirkusová družina, dodnes existuje rodinný Cirkus Aotearoa, anebo od devadesátých let kočoval Cirkus Weber Bros. Charakteristické bylo jejich zaměření na zábavu a výkon. Ukazovaly disciplíny, jakými jsou objektová manipulace, balanční techniky jako stojky, vzdušná akrobacie na neobvyklých závěsných konstrukcích nebo na vícero lanech a někdy také nad vodní plochou, obrazně mokřady. Ostatně my naplno využíváme oblý objekt s výstupky, který se nazývá „Rau“ a znamená větev. Z minulosti se v místních novinách psaných v maorštině dochovaly jednak upoutávky na vystoupení, jednak „něco jako kritiky“, které dnes umožňují představit si, jak některé tyto události vypadaly. Rozhodně se lišily od kultury evropských kolonialistů a západní kultury obecně. A pak je tu nový cirkus, jehož tvorba je od tradičního odlišná. Soubor The Dust Palace jsem založila s Mikem Edwardem v roce 2009. V rámci své činnosti vedeme i kurzy. Obecně již ve větších městech fungují zavedená tréninková centra, ale vše je v mnohem menším rozsahu než například v Austrálii.

Vzpomenete si, zda jste některou z místních tradičních cirkusových společností viděla?
Když jsem byla malá, maminka mě vzala do cirkusu. A viděla jsem i vystoupení se zvířaty. Pak ale přišlo období, kdy zvířata z cirkusů postupně mizela, až byla jejich drezura zcela pozastavena.
ČERVENÝ KRTEK
Co vás tedy inspirovalo?
Na Novém Zélandu v sedmdesátých letech vznikla avantgardní divadelní skupina Red Mole. Založili ji Alan Brunton a Sally Rodwell a brzy se stali nejúspěšnějším alternativním divadlem souostroví. Ve světě se proslavili v osmdesátých letech díky mezinárodnímu turné po Evropě a Spojených státech, kde všude uplatňovali svůj nevybíravý politický humor a hodně divoce experimentovali. O jejich tvorbě existují dva skvělé dokumenty Red Mole On the Road a Radio with Pictures – Red Mole (Life is a Zoo). Byli to prostě punkoví umělci, kteří neváhali čerpat z jakékoli umělecké formy včetně cirkusu a pouličního divadla. Myslím si, že u nás měli opravdu výrazný vliv na vývoj fyzického divadla.
Ve své umělecké praxi přirozeně propojujete cirkus i divadlo. Začala jste ale studiem herectví, co vás svedlo k cirkusu?
Ano, na Novém Zélandu máme dvě hlavní herecké školy nebo možnost profesionálního uměleckého vzdělání, jedna je v Aucklandu a druhá ve Wellingtonu. Ve městě Christchurch se cirkusové vzdělávání také rozvíjelo, ale budovu někdy okolo roku 2011 poničilo zemětřesení. V letech 2000–2002 jsem tedy studovala herectví na Unitec v Aucklandu. Součástí byla i bloková výuka, například s bývalými členy Red Mole jsme zkoušeli nonverbální divadlo a herectví s maskou. Takto jsem se také seznámila s Beth Kayes, jednou ze zakládajících členek renomovaného souboru fyzického divadla Legs on the Wall z Austrálie. Předávala nám tehdy základy balančních technik. Byla jsem naprosto nadšená z mnohosti způsobů fyzického divadla, kterými je možné vyprávět příběh. Od té doby jsem začala vyhledávat nejrůznější cirkusové tréninky. Zajímalo mě, jak se díky až nadlidským schopnostem a dovednostem autenticky dotknout diváků, aby opravdu procítili a prožili naše vyprávění.

Jakou cestou jste se vydala po absolutoriu?
Když se na to zpětně dívám, dělala jsem opravdu divné věci, ale potřebovala jsem hodně experimentovat a hledat své limity. Také jsem se věnovala experimentálnímu filmu, a to nejen na Novém Zélandu, ale i v Austrálii nebo ve Státech. Natáčela jsem i pro televizi. Stále jsem trénovala a budovala portfolio svých dovedností jak ve fyzickém divadle, tak pro cirkus. V Aucklandu byl v mých začátcích otevřený jediný cirkusový kurz, a to pouze šest měsíců v roce, protože druhou polovinu roku lektoři působili v Americe. Pak přišla nečekaná nabídka, abych šla učit já, jenže jsem pocitově byla stále úplným nováčkem. Neuklidnilo mě ani ujištění, že je to v pořádku. Nikde nikdo jiný prostě nebyl. Tehdy v Aucklandu totiž cirkus nebyl příliš rozvinutý, menší komunita působila pouze v Christchurch a Wellingtonu. Byla jsem tak ve svých lektorských počátcích upřímně vyděšená, pořád jsem ale měla vůli na sobě pracovat.
PALÁC PRACHU – NEBO PÍSKU?
A pak přišla myšlenka založit soubor?
Ano, stalo se tak v roce 2009. Soubor vznikl z tvůrců naší první inscenace, kterou jsme vytvořili pro první ročník festivalu Auckland Fringe. Byla to Burleska Jak se vám líbí: To není rodinná show a dotazovala se, jaké v současném světě burleska zaujímá místo a v čem tkví její popularita. Mě v té době také hluboce zajímaly dlouhodobé vztahy a jejich konce a také historie erotické poezie. Už ani nevím proč mě fascinovala tato oblast, a k tomu i James Joyce a další obdobní autoři. Na pozvání slavnostního otevření Q Theatre’s Loft v roce 2011 proto na tyto motivy vznikla další naše inscenace Venus Is… Byla to skvělá zkušenost, už bych však na scénu nikdy nenavezla písek, ať už by důvody pro jeho použití byly jakkoli vznešené. Ještě roky poté nám někdo připomínal, odkud ho muselivymetávat…
Stanovili jste si i dlouhodobější vizi?
Když jsme s kolegou Mikem Edwardem soubor zakládali, chtěli jsme cirkusem a divadlem vyprávět také maorské příběhy a celkově se svým přístupem otevřít Maorům. Současně jsme chtěli propojit cirkusové umělce a trenéry různého původu v Tāmaki Makaurau (v moderní maorštině název pro město Auckland) a šířeji napříč souostrovím Aotearoa (v maorštině označení pro Nový Zéland).
Za posledních patnáct let jste vytvořili mnoho produkcí. Jak na projektech pracujete?
Vymýšlíme témata za pochodu a pokaždé se inspirujeme různými uměleckými formami, čerpáme i z tance nebo klasického činoherního divadla. Díky tomu každá inscenace vypadá jinak. Pro naši práci však stále platí, že dodržuje postup neustálé evaluace projektu díky workshopům, veřejným ukázkám fáze své tvorby, diskusím s diváky a odborníky. Naše procesy proto trvají dlouho, ne čtyři týdny. Strávíme i rok a půl vyvíjením a pak kultivací gestického jazyka a obecně fyzického projevu, ale vnímáme to jako investici do budoucna. Současně nikdy nepovažujeme dílo za dokončené, toužíme pořád se zdokonalovat a tím i udržujeme energii nás všech a chuť na sobě pracovat.

The Dust Palace je dnes jednou z předních, rozhodně zásadních novozélandských cirkusových společností. Který další projekt považujete za milník?
Překvapilo nás, když jsme dostali zakázku vytvořit show pro stadion v Palmerston North (Te Ika-a-Māui) – byli jsme menší soubor a ani jsme neměli dost peněz, ale na nabídku jsme kývli. Dění jsme soustředili na centrální pódium a naplánovali jednoduchý rigging (závěsný systém). Vytvořili jsme inscenaci, ve které sice příběh byl, ale bylo na každém, zda ho chce sledovat, nebylo to bezpodmínečně nutné. Tematicky jsme se točili v mezilidských vztazích. Byl to ohromný projekt a současně šílený zážitek, který nás ale opět posunul k novým spolupracím, ještě větším projektům a touringu.
JAK TO CÍTÍ MAOROVÉ
A jak se formovala dramaturgie zaměřená k původnímu polynéskému obyvatelstvu?
Na střední škole jsem se zamilovala do mladíka maorského původu. Byli jsme spolu zhruba tři roky. A moje máma kdysi četla starý deník a tento v podstatě historický příběh mě později jako tvůrkyni s osobní zkušeností velmi oslovil. A tak v době nejtužšího lockdownu v roce 2020 začala vznikat pro mě zásadní inscenace Te Tangi a te Tūī, úzce provázaná s maorským příběhem. Vím, že jsme nebyli první ani jediní, kteří kdy vytvořili cirkusově-divadelní projekt navázaný na maorské tradice, ale na rozdíl od ostatních jsme se věnovali poctivé rešerši jak formy, tak obsahu, abychom neinterpretovali, ale byli autentičtí. V rámci možností jsme diskutovali, pořádali workshopy a stále hledali. Přece jen je svět Maorů specifický. Aktuálně tvoří zhruba 18 procent populace, ovšem v naší cirkusové komunitě jsou zastoupeni zhruba čtyřmi procenty. To nám vnuklo také otázky, jak jim zpřístupnit cirkus a celkově umění, jak otevřít i možnost profesionalizace v oblasti tance, cirkusu, divadla. A našli jsme také podpůrné finanční fondy, napsali metodiku a nabídli ucelený vzdělávací systém, v němž vycházíme i z poznatků, jak to vnímají a cítí Maorové.
Povedlo se vám tedy položit základy maorské cirkusové školy, nabízející kurzy od úplně nejmladších zájemců po dospělé?
Ano, Kura Maninirau je novozélandská cirkusová škola, která nabízí volnočasové kurzy a kurzy profesního rozvoje pro všechny, zejména právě pro Maory, v kulturně bezpečném prostředí. U výuky provádím s Tainuim Tukiwahem supervizi a je navržena tak, aby byla pro Maory prostředkem nejen k osvojení fyzických dovedností, ale také cestou k sebedůvěře a obecně k umění. Je totiž zjevné – a omlouvám se za svou otevřenost –, že Maorové mají pro cirkus svou stavbou těla velké předpoklady. Díky své geneticky dané fyzické konstituci mají sílu a tím i velké možnosti.

Vybudovat cirkusovou platformu je běh na dlouhou trať…
Víme, že zpřístupnit vzdělávání, vybudovat platformu pro růst a následně si osvojit dovednosti, naučit se podpůrné techniky pro uměleckou tvorbu, to vše trvá roky. A proto učíme i učitele a trenéry, a to formou dlouhodobých kurzů, ale i jednorázových seminářů. Díky našemu programu, který zahrnoval čtyřhodinový workshop základních podpůrných nástrojů, se nám například podařilo motivovat k účasti 253 lektorů. Od tohoto kroku si slibujeme vytvoření sítě kontaktů a vzájemných podpor a samozřejmě je to začátek něčeho většího, protože na projekt máme pozitivní ohlasy. I tak trvalo několik let vyvinout tento základní program a získat dostatečnou podporu i na úrovni veřejných dotací. Takové doplňující vzdělání u profesionálů totiž vnímáme jako práci, a proto jsme zajistili, aby i všichni účastníci workshopu byli honorováni. Poukazujeme tím i na hodnotu jak našeho oboru, tak kvality vzdělávacího projektu a zároveň vyjadřujeme uznání všem, kdo se věnují lektorské činnosti v oblasti nového cirkusu.
Co na své práci považujete za jedinečné?
Od časů, kdy jsem začínala jako divadelní herečka a tvůrkyně, až po současnost každý projekt, na kterém jsem pracovala, systematicky hledal svou specifickou cestu, aby se neopakoval s žádným z předchozích. V zásadě šlo vždy o rešerši, jak zkombinovat cirkus a příběh. Myslím si totiž, že hluboká záliba v příbězích je lidem společná. V mnoha ohledech jsou pro nás tak důležité, že jsou častěji výchozím bodem zamýšlené práce než cirkusové číslo nebo choreografie. Příběh zakládá prostředí a tím ovlivňuje i volbu disciplín. A za již samozřejmé považuji, že náš soubor je sestaven z mnoha příslušníků původního obyvatelstva, oborově mají divadelní nebo taneční vzdělání anebo opustili sportovní kariéru.
Jak se daří tak zavedenému souboru, jakým je The Dust Palace, prezentovat svou tvorbu a vyjíždět na turné?
Za dobu své existence jsme vytvořili 22 celovečerních inscenací, i přesto je uvádění a cestování stále poměrně nelehké. Důvody jsou zřejmé: souostroví není velké a ani divácká obec tím pádem není početná. I proto jsme nuceni tvořit nové a nové věci. A dostat se například do Austrálie je ještě složitější, protože jejich cirkus je odlišný a na opravdu vysoké technické úrovni. Proto mám nyní plán vytvořit komorní dílo a procestovat Nový Zéland z perspektivy malých scén.
Jak vnímáte divadlo a cirkus?
Domnívám se, že cirkusu je vlastní napojení na publikum a risk. U divadla vnímám jako risk riziko, zda bude mít příběh emocionální dopad. V cirkusu je risk naprosto bezprostřední, svým způsobem i velmi niterný. V obou případech je důležité diváky všemi možnými prostředky přimět, aby rozpustili svou případnou počáteční nedůvěru, a to například i s otázkou, co bude následovat dál. Zkrátka aby předkládaný příběh postupně rozkrývali.

