(Poznámky inspirované Vlastenci Petera Morgana v Brně)
V programu k inscenaci hry Vlastenci (režie Jakub Šmíd) píše dramaturg Vít Kořínek velmi zasvěceně o fenoménu ruských oligarchů, těch novodobých, řekněme, „bojarů“ či „opričniků“, kteří spoluvytvářeli dnešní ruský imperiální systém (Smolenskij, Potanin, Chodorkovskij, Berezovskij aj.). Píše o jejich spoluvině, která trvá, i když se mnozí z nich dnes na Západě, pokud nebyli zavražděni, nově profilují jako demokraté a oponenti Vladimira Putina.

V jednom pytli
Problém je, že takový způsob uvažování má tendenci házet všechny oligarchy (i oponenty) do jednoho pytle. A tento nevábný pytel nás zbavuje povinnosti kriticky rozlišovat. Předem dvakrát podtrhuji, že to nepostihuje ani zdaleka jen jednu brněnskou inscenaci, její dramaturgii a divadelní program, ani jen jednu hru britského dramatika. Jde o všeobecně rozšířený, v intelektuálních kruzích na Západě i u nás oblíbený postoj. V pytli podobných odsudků se totiž snadno mohou ocitnout viníci i jejich oběti. Vyslovení zločinci, ale i ti, kteří se sice v gangsterském systému nadlouho zabydleli, nemravně z něj profitovali a „vezli“ se, v určité chvíli se však přece jen vzepřeli a mnozí z nich to odnesli smrtí či žalářem. V lepším případě emigrací…
Prozření, byť pozdní
Ale ani emigrace na Západ, jak znovu a znovu vidíme v reálu, je od smrti neuchránila a nadále nechrání. V tomhle bodě jsou si putinismus, stalinismus a hitlerismus podobné jako vejce vejci. Přesto spravedlivě zaznamenejme, že někteří z oponentů Putina svá pozdní prozření – ovšem tím i pravděpodobný rozsudek smrti – stačili vyslovit ještě v Rusku: Gusinskij, Litviněnko, Chodorkovskij, Navalnyj a koneckonců, byť trestuhodně pozdě, i samotný Berezovskij, spoluzakladatel celého toxického systému. Právě ten vynesl pro dnešní svět nebezpečného diktátora Vladimira P. k moci.
Přesto hlavní hrdina Morganovy hry není diktátor, ale někdo jiný – již zmíněný Boris Berezovskij (v Brně ve vynikajícím podání Tomáše Šulaje, jehož rozporuplný – a o to věrohodnější – oligarcha a matematik, který se přepočítal, byl pro mne výkonem večera).
Viny
Jistě, i všichni jmenovaní mají svůj nepopiratelný podíl viny na současném stavu. Přesto je vždy – a je to v tištěném programu i v inscenaci – nebezpečí ošidného falešného rovnítka mezi viníky a oběťmi. Řečeno přesnými slovy filozofa Carla Jasperse, nerozlišuje se mezi vinou morální a politickou a vinou kriminální.

Koncept brněnské inscenace jde v radikálních odsudcích oligarchů ještě dál než dramatik Morgan. Čtu-li v programu o jednom ze zmíněných oligarchů – a zároveň ovšem tragických Putinových obětí – Alexandru Litviněnkovi, že „Morganův Litviněnko sice odmítá bez soudu střílet občany Ruska, se střílením občanů Ukrajiny nebo Gruzie by ale takový problém neměl“, pak je pro mne takový zjednodušující a nedoložený soud nejen sporný, ale i nepřijatelný. Je totiž urážlivý k oběti, která už podobná hypotetická nařčení nemůže vyvrátit.
Horší je, když se sporný dramaturgický koncept občas promítá i do inscenace. Ta po hrdinově zhroucení, prohře u londýnského soudu a následné sebevraždě vyznívá až fatalisticky. Paradoxní přitom je – a patří to v Brně k vrcholům inscenace –, že Berezovskij se nakonec nejvíc hroutí z toho, že už sériovému vrahovi z Kremlu nestojí ani za atentát. To bylo pro jeho ego největší ponížení: že ho nechal žít!
Skvělý matematik se osudově přepočítal, když se ješitně domníval, že z Putina učiní svou loutku. Jako se ne nepodobně – a pro svět opět osudově – před sto lety zmýlil po Leninovi nejvlivnější straník Lev Trockij v případě bezvýznamného, primitivního, stranického sekretáře jménem Josef Vissarionovič. Ze sekretáře, tedy úředníčka, se vyklubal mocný generální tajemník.
Právě Berezovskij prosadil Putina do čela státu a velmi pozdě toho litoval. Dodejme však, že v inscenaci je mu přisuzován i slouhovsky servilní, „dolézací“ dopis diktátorovi, který je dodnes nedoložený. Inscenace tak po sebevraždě Berezovského vyznívá v závěru stejně bezvýchodně jako některá tvrzení v programu.

Závěr výše zmíněné stati totiž tvrdí, že kdokoli se v Rusku chopí moci, aniž by přesvědčil většinu Rusů o morální obrodě (jak to má v totalitním režimu udělat, stať netuší), každý budoucí ruský vůdce „skončí jako další Putin nehledě na to, že původně pocházel z opozičního tábora“.
A jsme opět u toho pochybného rovnítka: jistě, Chruščov, Černěnko, Gorbačov či Jelcin, a před nimi mnozí další, měli svá másla na hlavě, byli to partajní byrokraté a spoluviníci nemravného systému, ale žádný z nich se, když byl v nejvyšší státní funkci, nepodílel na vraždách a agresích vůči sousedním státům, Evropě a světu tou měrou jako Putin.
Pravda není jenom to, co se říká
Závěr těchto poznámek se sám nabízí. Byť je v tvrzení o každém ruském vládci, který nutně musí skončit jako Putin, nemalé zrnko hořké pravdy (a nepopírám, že tam je), tanou mi na mysli úplně jiná slova. Totiž slova Václava Havla o tom, že pravda není jenom to, co se říká, ale i to, kdo, kdy, komu a v jaké situaci to říká.
Například písně Vladimira Vysockého, jež v inscenaci bravurně, se šarmem francouzských šansoniérů, zpívá Šulaj (Berezovskij). Ty antiautoritářské songy měly své výbušné, subverzivní jádro v temných brežněvovských dobách a autor si za ně užil své. Ve chvíli, kdy se z nich pro generaci Berezovského stal povolený mainstream a národní klasika (Umberto Eco by je zařadil mezi „midcult“), Vysockého poselství klidně může zpívat i autoritář Berezovskij. A přitom se jejich pravdivé jádro nezměnilo.

Do Brna volám: Díky!
Z některých polemických výhrad těchto glos rozhodně nevyplývá, že brněnský inscenační počin s Morganovými Vlastenci jakkoli znevažuju. Naopak! Jejich uvedení je dnes u nás událost prvního řádu! Přinejmenším proto, že jejich dějové, myšlenkové a mravní jádro nebylo snad nikdy aktuálnější. Příběh o lidské nepoučitelnosti dějinami a vytěsnění svědomí, morálky a osobní odpovědnosti za cokoli, čemu pomáháme na svět (ať je to diktátor, systém, nebo jakýkoli budoucí zázračný algoritmus, cokoli, co nepočítá, respektive co deleguje a tím i vylučuje naši osobní odpovědnost), takový příběh je věčný.
A proto – i při dílčích výhradách – volám do Brna: Díky!
Národní divadlo Brno – Peter Morgan: Vlastenci. Překlad Michael Žantovský, režie Jakub Šmíd, dramaturgie Vít Kořínek, scéna Petr Vítek, kostýmy Vladimíra Fomínová, hudba David Hlaváč, hudební spolupráce Petr Svozílek, světelný design Karel Šimek. Premiéra 10. ledna 2025 v Mahenově divadlo, Brno.

