Divadlo NIE, uskupení, které je mezinárodní stálicí alternativní scény a mísí v tvorbě žánry i jazyky, uvedlo v Paláci Akropolis hříčku, jež je úsporným a rychlým vhledem do velkého a komplikovaného tématu. Takové poetické cosi, vzpomínka v dýmce po dědečkovi, vojenská truhla, ve které u kamen na chalupě skladujeme dřevo a brikety na přiložení.
Crooners pracují s tématem vztahu otců a synů, jejich mizení ze světa i z životů rodin, mlčení, které může být úlevným odpočinkem i voláním o pomoc. Ústřední příběh vzbuzuje dojem autenticity, i když je zřejmě fiktivní. Nebo není? „V naší autorské tvorbě často pracujeme s příběhy obyčejných lidí, kteří se dostávají do neobyčejných situací, protože se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Vedle historických událostí čerpáme i z příběhů lidí okolo nás, zejména mladých lidí,“ říká v jednom promo rozhovoru o Divadle NIE jeho dramaturgyně Iva Moberg. Hranice mezi realitou a fikcí je v divadle beztak už dávno smazána, stejně jako v literatuře. Připadá mi trochu odvážné zmiňovat se v anotaci o Ibsenovi a Homérovi, ti snad mohou být jedině referencí pro žánr storytellingu a místo děje, neboť s tímto absurdním divadelním kusem mají společného asi tolik, že Homér vyprávěl příběhy a Ibsen byl Seveřan. Spíš je to celé „šmrncnuté“ magickým realismem a kabaretní atmosférou divadel malých forem. Letmý přelet nad velkým námětem. Poeticky nedotaženo. A s otevřeným koncem. Téma podle mne vyloženě volá po zpracování do rozsáhlejšího dramatického textu, jemuž by takovéto odlehčené dílo mohlo sloužit jako „prequel“.

Inscenace začíná v předsálí, kdy tři hlavní protagonisté Nils Oortwijn, Helder Deploige a Václav Kalivoda procházejí mezi publikem s hudebními nástroji a jako krysaři je vedou do hlediště, za zvuků stále téže zacyklené melodie, která ostatně bude diváky provázet po celý večer, takže je šance, že ji další půlrok nedostanou z hlavy. Připomíná křížence mezi romantickou písní z padesátých let a večerníčkovým motivem od Jaroslava Celby. „Crooner“ je ostatně typ zpěváka, především jazzových písní nebo intimních balad, jako byl například Dean Martin. Herci Divadla NIE vypadají ve svých oblecích jako novodobí trubadúři, jejich dychtivost po muzicírování je možná větší než touha vyprávět.
Na scéně je postaveno obrovské pískoviště, naplněné imitací z korku, z něhož občas cosi zableskne jako konfeta nebo stříbro z vánočního stromečku. Performeři, herci i hudebníci v jednom, občas do ohrádky vstupují s hráběmi a snaží se povrch uhlazovat, jako kdyby šlo o japonskou zenovou zahradu. V závěru přicházejí s kbelíky, aby se jim písek či zem patrně v rukou proměnily na onen pověstný prach, ve který se obrátí lidé i vzpomínky, a oni se jím tak symbolicky zasypávají. O mizejících vzpomínkách také inscenace pojednává. Zánik je nevyhnutelný, lidé však udržují mrtvou minulost při životě, ačkoli je to život paralelní a nehmotný, zkreslený obraz reprodukovaný nedokonalými mozky a plný různých „co když“, „proč“ a „kéž by bylo“. Když zemře poslední pamětník, zaniká živá stopa. Zůstane deník, k němuž už nikdo nepřiřadí tvář a hlas… Ale říká se, že člověk dál žije v někom jiném, má-li potomky. Jaké dědictví jim předává?
Vraťme se však na začátek. Muži se na jevišti představují jako synové (či otcové), vysvítá tedy, že mají zastupovat tři generace, ale rozhodně to není pochopitelné okamžitě. Hovoří v několika různých jazycích, břímě vypravěče pak padá na Nilse Oortwijna, který se přidržuje angličtiny, nad scénou navíc poblikávají titulky, takže si naštěstí nikdo nemůže stěžovat na jazykovou bariéru. Storytelling funguje dobře, roste napětí a vzpomínky, cizí vzpomínky, získávají na konkrétních obrysech v představivosti. Postupně se ponoříme do příběhu syna, jehož otec ze dne na den opustil rodinu. Jako dítě nerozumí a nedostává odpovědi na otázky, tudíž jeho myšlenky směřují k sebeobviňování. Jako teenager pátrá po stopách otce a získává indicie, ale stále není úspěšný a dospělý svět ho znovu a znovu odbývá. Téma se pak stáčí k rodové historii, která se opakuje – a k otázce, jak takové opakování přetnout, když se vzorce neúprosně replikují a s nimi neschopnost komunikovat a vést zdravé vztahy.

Z dramaturgického hlediska inscenace postupuje jako filmovým střihem, po každém okénku vzpomínek, pátrání či úvaze následuje hudební předěl, který ovšem vážný tón vyprávění shazuje, zřejmě proto, že titul je určen také teenagerům, kteří se chtějí spíš bavit a drama by je snad nudilo (?). Parodie na populární hudbu funguje jako odlehčení a performeři si nepochybně dělají legraci z konkrétních zpěváků a jejich projevu. Přitom ve vyprávění samotném padají poměrně zásadní a těžká slova – o opuštění, bezmoci, zapomenutí, bezvýznamnosti jednotlivého lidského života. Když člověk nabude dojmu, že jeho existence nemá smysl a význam, je to to nejhorší, co se může stát: a v této rovině je také největší potenciál rozvíjet drama někam hlouběji. Samozřejmě spojení těžkého tématu a kabaretní atmosféry může fungovat, dokonale je třeba skloubeno u inscenace Iris od Tantehorse. Ale Crooners působí příliš nahodile, hudba a herecká akce se spíš střídají, než propojují, jakkoli je celek mile poetický a ukazuje mužský svět, v němž nechybí zranitelnost či pochybnosti.
Možná že mladé publikum bude bavit otevřený konec poslední části, v níž se s vypravěčem dostáváme až do jakéhosi detektivního příběhu. Pátráme ve starém dědečkově domě, kde nechybějí ani zamčené dveře, které nikam nevedou, a především stohy popsaných deníků a sešitů – po čem vlastně? Nestal se žádný zločin, ale minulost provokuje svým mlčením, hrdina se tedy pídí po příčinách toho, proč je jeho otec tím, kým je, a proč i on sám je tím, kým je a kým se může stát, když bude chtít. Rodové dědictví máme každý za krkem a dohání nás, pronásleduje – v každé rodině je mezi předky někdo, na koho jsme hrdí, a někdo, o kom se možná i mluví, ale spíš zamlouvá, jako kdyby to byl omyl přírody, jenže i jeho krev někde koluje. V každé evropské rodině také pravděpodobně někdo z předků či jejich sourozenců padl, minimálně za první světové války. A vzpomínky se dědí a přetrvávají v epigenetické paměti našich těl, aby nás doběhly v podobě neočekávaných neuróz a zlozvyků bez příčiny.
Působivé vyprávění končí vzpomínkou na setkání s otcem, které je snad pro oba šancí na nový život a nové porozumění. Nakonec by do sebe všechno zapadlo i s kýbly korku a znovu nasazenou notou vlezlé odrhovačky, jen je škoda závěru s otřepanou a tisíckrát omletou frází, která už degradovala na citát pro ty, kdo se cítí filozofy po přečtení několika facebookových statusů. Je pravda, že ani Šimek a Grossmann se v Pánském večírku v touze přijít na myšlenku, která se bude citovat ještě v roce 2015, nedobrali dále než ke světové větě „Ne“, ale oni se u toho aspoň netvářili, že to myslí vážně…
Divadlo NIE: Crooners. Režie Kjell Moberg, scénografie Katja Ebbel, světelný design Christian Paulsen, produkce Iva Moberg. Premiéra 26. ledna 2025, Palác Akropolis.

