(Na pana profesora Vostrého na výzvu redakce zavzpomínal jeho někdejší student, umělecký šéf Činohry Národního divadla Brno Milan Šotek.)
Jaroslavu Vostrému bylo 74 let, když jsem nastoupil na DAMU. V takovém věku už si klidně mohl dopřávat zasloužený odpočinek. Ale on místo toho stačil přímo ovlivnit ještě další dvě generace divadelníků a publikovat tolik časopiseckých studií a knižních monografií, že by uznání vzbuzovaly i jako dílo celoživotní. Jaroslav Vostrý se zaslouženému odpočinku evidentně oddat nechtěl. Zasloužený odpočinek se mu vnutil až minulé úterý nad ránem…
Pro mě, který režii-dramaturgii začal studovat roku 2005, byla Činoherním klubem spíše Sokolova režie McDonaghova Osiřelého západu než Vostrého režie Pinterových Narozenin. Svůj tehdejší chabý divadelní rozhled zde zmiňuji především proto, abych přiblížil startovní linii našeho vztahu učitel–žák. K profesoru Vostrému jsem po prvním ročníku nevzhlížel pro jeho zásluhy o české divadlo, i tehdy jsem o nich ještě věděl pramálo. K profesoru Vostrému jsem po prvním ročníku vzhlížel za to, co a s jakým gustem nám přednášel, ať už na semináři tvůrčího psaní, nebo během praktických režijních cvičení. Zkrátka za to, jak mi otevřel zázrak jménem činoherní divadlo.
K činohře jsem svým způsobem zabloudil. Miloval jsem Cimrmany, Semafor, Osvobozené. Na DAMU jsem to zpočátku považoval za svůj handicap. Teprve profesor Vostrý mi pomohl nahlédnout, že tyto mé „základy“ nemusí být s činohrou v rozporu, že je z nich dokonce možné učinit v přístupu k dramatickým textům přednost. Utkvěle a náruživě mluvíval o vztahu mimu a dramatu, o „komediantství“, kterého je vrchovatě třeba, aby vdechlo život „dramatické literatuře“. V posledních týdnech svého života stačil profesor Vostrý dokončit knihu o Osvobozeném divadle a problematice meziválečné avantgardy. Pro jeho myšlení o divadle to považuji za symbolické.
Vostrý s oblibou říkával, že „režisér by měl být latentním hercem“ (a všemožně to varioval, jako třeba „scénograf latentním dramaturgem“ apod.). Ač většinu divadelnických dovedností uplatňoval veskrze „zjevně“, herectví k těm „latentním“ patřilo. Herce a herectví miloval a obdivoval. Jak jinak, chtělo by se dodat, kdyby to v kontextu současného myšlení o divadle přece jen nebylo výjimečné. Zcela mimořádné byly chvíle, když nám v hodinách četl nahlas z dramatických děl, z Aischyla, Čechova či Brechta, ale i z našich vlastních původních dialogů. Hlasitá realizace textů, nám již jinak známých, vyvolávala náš údiv. Aha, ono tam jde o tohle! Názorná ukázka, že až intonace a další prozodické kvality dávají větám na divadle (a v životě) smysl.
Jaroslav Vostrý četl ochotně všechny mé dosavadní dramatické pokusy, od Borůvčí po chystaného Fellnerova Helmera a Helmerova Fellnera. On a Renata Venclová. Přičemž pro jeho postřehy a připomínky bylo charakteristické, že vždy plně vycházely z předloženého materiálu a rozvíjely právě jej. Jednoduše řečeno – pro autora bylo na jejich základě naprostým objevem něco, co už v textu (svým způsobem) dávno měl. Jen o tom ještě tak docela nevěděl. Jaroslav Vostrý vlastně dopomáhal autorovi, aby z jednotlivých motivů a prvotních intencí učinil skutečné téma a dramaticky účinně ho vyjádřil. Dramaturgie v praxi.
Nebývalá erudice – kulturně-historicko-politicko-psychologická… –, kterou se Jaroslav Vostrý vyznačoval, umožňovala mu zůstat imunní či přinejmenším rezervovaný vůči celé řadě divadelních projevů, které samy sebe označovaly za novátorské, moderní či progresivní (dříve pokrokové). Pravidelně je dokázal vztáhnout k rozličným tendencím či fenoménům minulosti a vlastně je do těchto mezí odkázat. Zároveň ho mnohé tyto kvality, řekněme „letité“ či „odvěké“, nepřestávalo bavit znovuobjevovat a znovu prosazovat!
Jeho kulturní orientace měla své přirozené těžiště v německé jazykové oblasti a v ruské literatuře. To u člověka, který zažil druhou světovou válku i padesátá a sedmdesátá léta v komunismu, představovalo nesmírně dynamický (dramatický) zdroj myšlení o světě, v celé jeho rozporuplnosti. Vývoj politických událostí sledoval do posledních svých dní, a věnoval-li se přitom intenzivně žánru „revue“, říkám si, zda mu jeho vlastní život nemohl zpětně připomínat spíše ji než dobře napsanou hru…
Z přehršle profesních úspěchů Jaroslava Vostrého by se mohlo zdát, že celý svůj život zasvětil pouze a jenom divadlu. Nebyla by to pravda. Co vím, měl mimořádně dobrý vztah se svými dvěma dětmi, Denisou a Šimonem, i se svými vnoučaty. A samozřejmě se svou ženou Zuzanou. Považuji za dobré vyzdvihnout zde právě to. Jaroslav Vostrý dal divadlu maximum, ale nedal se mu cele. Vedle divadla stačil naplněně, totiž smysluplně žít, cestovat (pravda, často za divadlem) a být tu pro své nejbližší. Nenechal se divadlem „zahubit“ ani svými studenty „usmýkat“. „Myslíte, že snad dostanete mne? / Jedno je jisté. Zdeptaného ne!“
Jsem přesvědčen, že učitele nedělá počet žáků, které učil, ale počet žáků, kteří se k němu jako ke svému učiteli zpětně hlásí. Jen seminářem Základů tvůrčího psaní prošli studenti Lagronová, Lipus, Gábor, stejně jako Kolečko, Frič, Špinar. Ti všichni, v praxi tak diametrálně odlišní, by se patrně dokázali shodnout na „konstantách“, které do osnov dnešní KČD DAMU vepsal již v šedesátých letech Jaroslav Vostrý spolu s Františkem Štěpánkem a Janem Císařem. Naposledy ho přede mnou za svého učitele označil Milan Uhde…
Jaroslav Vostrý uměl lidi spojovat (přičemž následky těchto spojení, pokud se pro ně rozhodli, nechával po právu na každém z nich). Jako když se mi jednoho prosincového večera roku 2009 ozval s tím, že se „rýsují nějaké možnosti, které je třeba aspoň uvážit“. Tak došlo k mému seznámení s Michaelem Tarantem, které nakonec vykvetlo v jedno z mých dosud nejkrásnějších angažmá, v milované Olomouci. Následovalo přizvání k semináři Tvůrčího projevu, který mi posléze předal, inspirativní dialog nejen nad klicperovskou disertací v rámci doktorského studia, o které se na AMU zasadil, přebásnění Neklana a překlady Racka a Ženitby pro Činohru NdB, občerstvující návštěvy na Barrandově… Je toho věru mnoho, zač být vděčný, a dá-li mi pámbů hlavu stejně svěží jako panu profesorovi, nezapomenu nikdy.
///
Více na Div.netu:
Radovan Lipus: Milý Jaroslave, převzácný příteli…
