Epilog století režiséra

Sdilej

V úterý tento týden zemřel významný polský scénograf a divadelní režisér, malíř, fotograf, profesor kunsthistorie a – především – v roce 1969 zakladatel a do posledních chvil tvůrce a vedoucí divadla Scena Plastyczna KUL Leszek Mądzik (5. února 1945 Bartoszowiny, Polsko – 18. března 2025 Lublin, Polsko). Se svými divadelními vizemi se prezentoval i u nás – od roku 1983 často vystavoval na Pražském Quadriennale, ve dnech 11. – 13. listopadu 1988 hostovala Scena Plastyczna KUL v KD Barikádníků v Praze s inscenací Vlhkost (pořádal Junior Klub Na Chmelnici), v červenci 2006 připravil s Pavlem Štouračem v zahradách zámku Kratochvíle speciální scénický projekt v rámci festivalu divadla Continuo Kratochvílení (uváděl se 2. – 12. srpna) a 6. a 7 října následujícího roku vystoupil – opět se Scenou Plastycznou KUL – v pražském Divadle Disk v performanci Brázda.

Leszek Mądzik (5. února 1945 Bartoszowiny, Polsko – 18. března 2025 Lublin, Polsko). Foto archiv Sceny Plastyczne KUL
Leszek Mądzik (5. února 1945 Bartoszowiny, Polsko – 18. března 2025 Lublin, Polsko). Foto archiv Sceny Plastyczne KUL

„S velkou lítostí oznamujeme úmrtí Leszka Mądzika – vynikajícího divadelního tvůrce, režiséra, scénografa, malíře a fotografa, tvůrce Sceny Plastyczne KUL (Katolické univerzity v Lublinu). Jeho mimořádná umělecká citlivost, jedinečný vizuální jazyk a neochvějná důslednost při tvorbě divadla založeného na síle obrazu z něj udělaly jednoho z nejvýznamnějších umělců novodobé divadelní scény,“ napsali herci Sceny Plastyczne KUL na Facebooku. A pokračovali: “Jeho produkce za více než pět desetiletí jeho tvorby oslovily diváky po celém světě. Otevíraly prostor pro úvahy o podstatě lidskosti, pomíjivosti a duchovnosti. Byl autorem nespočtu scénografií, výstav, plakátů a publikací věnovaných výtvarnému a divadelnímu umění. Jeho aktivity zanechaly nesmazatelnou stopu v dějinách divadla i v srdcích těch, kteří měli tu čest zažít jeho práci.“

Po domluvě s teatroložkou Janou Pilátovou jsme pro čtenáře Divadelního.netu vybrali pasáž z její knihy Hnízdo Grotowského / Na prahu divadelní antropologie, kterou v roce 2009 vydal Institut umění – Divadelní ústav v Praze a v níž se autorka věnuje osobnosti Leszka Mądzika a jeho práci.

Otevřou se dveře a kdosi vás vede temným bludištěm

Typický výjev z produkcí Leszka Mądzika a jeho Sceny Plastyczne KUL. Foto archiv Scena Plastyczna KUL
Divadlo mi umožňuje zanořit se do sacrum… Typický výjev z produkcí Leszka Mądzika a jeho Sceny Plastyczne KUL. Foto archiv Scena Plastyczna KUL

Divadlo mi umožňuje zanořit se do sacrum, řekl roku 2004 při oslavách třiceti pěti let práce Sceny Plastyczne působící na Katolické universitě v Lublinu Leszek Mądzik, její zakladatel a tvůrce. Mądzik při jejích představeních sedí mezi diváky a jim na míru, podle jejich dechu a hnutí (do nichž se vážně noří) přidává a ubírá zlomky vteřin a sílu světla do snových, ze šera vyvstávajících obrazů. Na základě zkušenosti s proměnami vnímavosti různých skupin diváků Leszek tvrdí, že dnes mezi diváky cítí, že rozdíl mezi světem věřících a nevěřících je významnější, než rozdíl mezi světy různých vyznání.

Popis: Otevřou se dveře a kdosi vás vede temným bludištěm. Konečně prostor, bublina šera ve tmě. Usednete na stupně; za zády cizí kolena, u nohou něčí záda, ze stran se tisknou sousedé, shora je na dosah plachtový strop. Ne hlediště, jakási kukaň – ale bez výhledu; nebo se vpředu něco mihlo? Snad odraz diváků? Šero houstne, přestáváme se vrtět, rozhostí se ticho a tma. Smysly se budí. (…) Slyšíte svůj i cizí dech – nebo ho cítíte? Pulsuje vám krev. Šumí vám v uších – nebo je to šum zvenčí? Šelest, spíš zurčení, kapání. (Porucha? Třeba se mi to jen zdá. Co to tu teče? Jsme jako myšky. Snad nás nevyplaví?) Tma však polevuje – shora svítá a vynořují se obrysy kapek. Kloužou nad námi každá jinak rychle (Každý jde sám vstříc osudu, až jako dešťová kapka/ o tvrdou zem se roztříští/ a zatímco jedna už skončila pádem/ druhá se řítí, netušíc ještě/ kam dopadne ona a co na ni čeká… to je Renčova verze čtvrtého zpěvu sboru z Antigony – toho o síle osudu). Kapky se sbíhají, splývají v čůrcích a pramenech, už to nejsou slzy (slza je voda, co je sama, to je Halas), ale voda viděná odspoda, jako při potápění, jako bychom byli na dně (Kdyby to tak prasklo, vždyť je to obyčejný igelit! Kam to všechno teče?). Lovíte ze tmy – a vida: kdesi v dálce rýsují kaluže hranice sucha a svévolné pohyby vody nedovolí, aby to přetlačování lesku a matu mělo vítěze. Přírodní rytmus stékání a rozlévání však něco stíní, už to zalehlo výhled a je to blíž a blíž, ale pořád ještě nevyšlo najevo, co se to tak tiše sune. (Tikají někomu hodinky, nebo to má být čas? Z toho zírání do tmy mám snad mžitky.) Tmou pulsuje paprsek a rozhoupává ji. Ba ne, to se houpou nohy. (Tolik nohou? Proč vržou?) Ale světlo vzlíná a hele! Vznášejí se tu sešikovaná ševcovská kopyta – bez ševců. Mžik. Byly mezi nimi jedny bosé nohy…?

Svět na pomezí

Leszek Mądzik: Vlhkost (premiéra 23. dubna 1978) - Snímek z insceance, se kterou Scena Plastyczna KUL hostovala ve dnech 11. – 13. listopadu 1988 v KD Barikádníků v Praze. Foto archiv Palác Akropolis
Leszek Mądzik: Vlhkost (premiéra 23. dubna 1978). Snímek z inscenace, se kterou Scena Plastyczna KUL hostovala ve dnech 11. – 13. listopadu 1988 v KD Barikádníků v Praze. Foto archiv Palác Akropolis

Tak jako v noci předměty ožívají našimi obavami a očekáváním a z šatů na židli se na chvíli stane ztracený přítel nebo třeba medvěd, nacházíme se i tady, v Mądzikově divadle, ve světě na pomezí. Vzpomínky a tušení, představy a rozpoznávání se tu mísí a odhalují podhoubí reálného světa. Jako bychom tu se světem splývali: přestává být rozhodující, co je v něm a co v nás. Nádherné fotografie Mądzikova divadla jsou proto matoucí. Drží před námi obraz, který byl napůl v nás; a drží ho, zatímco ve skutečnosti (ve skutečnosti Mądzikova představení i podstatných chvil našeho života, to je to!) nám obraz uniká; nezadržitelně mizí v dění: bylo – nebylo?

I o takzvaně normálním divadle se říká, že je prchavé, ale míní se tím neopakovatelnost každého představení. Během něj se ale obrazy mění způsobem mnohem zachytitelnějším než v životě. Jednak proto, že je v divadle míváme před sebou jako na dlani (protože dobrý režisér odstraní všechno, co by zaclánělo, vede náš pohled jako kamera a umí upozornit, co je hlavní), a pak díky tomu, že nás dobrý herec upoutá (nedovolí nám podívat se jinam, a tak nám dá čas spatřit, o co jde). Proto si v divadle můžeme všimnout něčeho, co jsme v životě nepostřehli. V Mądzikových představeních – stejně jako ve zvláštních, mezních životních situacích – to však takhle nefunguje. Čas a prostor tu provádějí zvláštní kousky – jako třeba při havárii, kdy vteřina trvá věčnost a vzdálené auto na nás najednou skočí. Jen někdo zvenčí by mohl popsat, jak se to stalo, že je najednou všechno jinak a věci nepokračují tak, jak jsme mysleli. My to nepopíšeme, ale víme: jsme v tom zapleteni.

Za hvězdné noci u řeky

Ještě větší nejistotu v tomto smyslu zakoušejí účastníci Mądzikových terénních akcí, protože v plenéru, bez jařma hodinářsky přesné zákulisní práce, je jeho vynalézavost ještě silnější. (…) Diváci se třeba sejdou za hvězdné noci u řeky, po níž plují ohně, a za svítání na protějším svahu oráč s koněm vyorává z brázd nahé mládence. („To bylo snadné,“ říká Leszek, „nebyli hluboko a měli takovou hadičku na dýchání, radlice nebyla ostrá, no a kůň přece na člověka nešlápne!“) Aktéry však mohou být i obyvatelé španělského starobince, kteří s Leszkem vyprostí ze zapomenutí svou minulost, spojenou s okolními místy, a oslaví ji. Vyskytl se při tom termín sakrální happening. Některá Mądzikova představení i akce zachycují filmy. Ani nejlepší z nich však nezachytí to hlavní. Neuvěřitelnost nás ve filmu nepřekvapí. Víme, co dokáže kamera a trik. Ten člověk však neuvěřitelné věci dělá. Otřásá tak naší představou o světě a my ji musíme honem opravovat, abychom zase ucítili půdu pod nohama.
(Jana Pilátová: Nenazval tmu nocí, SaD 6/1995, s. 104 -106)

Milosrdenství jako místo vzniku díla

„Milosrdenstvím“ bych nazvala způsob, jak Mądzik řeší otázku svého souboru jako místa, kde má vzniknout dílo. Jeho divadlo se odehrává ve tmě a v té tmě neslyšně pracují lidé – animátoři. Proměňují neuvěřitelné obrazy. Někdy je zahlédneme na zlomek vteřiny, ne víc, než aby nás letmo napadlo, že tam je člověk. Mihne se třeba ruka, tvář nebo stín pohybu, nebo vidíme člověka déle, ale je nehybný, nevíme, jestli je živý. Je to úžasné divadlo, ale být jeho animátorem je těžké. Tito herci jsou studenti; když si je Leszek z uchazečů vybere, mají přerušené studium a mohou se dva roky věnovat Sceně Plastyczne. Mnohým se po dvou letech nechce pryč, ale musí končit v nejlepším. Když se bez divadla neobejdou, vytvoří svoje. Animátorům Leszkova divadla ta výsada připadá jen na čas. Práce je neohlodá a zkušenost se naplní do polosyta. To je smír mezi uměleckými a lidskými nároky díla i pedagogický tah.

Sakrální happeningy

Leszek Mądzik: Stín (Scena Plastyczna KUL, 13. září 2013, Kielce). Jedna z posledních performancí Sceny Plastyczne KUL. Foto archiv Scena Plastyczna KUL
Leszek Mądzik: Stín (Scena Plastyczna KUL, 13. září 2013, Kielce). Jedna z posledních performancí Sceny Plastyczne KUL. Foto archiv Scena Plastyczna KUL

Jako dárek k pětatřicátému výročí Sceny přivezl v roce 2004 soubor Odin Teatret z Holstebro do Lublina (z periferie na periferii) inscenaci V kostře velryby a hračku, malý hrající kolotoč. Eugenio Barba vysvětlil, proč ho vybral: „Ukazuje paradox. Pohled zvenčí nás vidí jako odvážné průzkumníky, pronikající do neznáma,“ řekl. Zblízka a zevnitř to ale připomínalo spíš kolotoč. A ti husaři s šavličkami a koníky jsou nám podobní. Mně ten kolotoč evokoval cyklický čas společností, v nichž divadlo vzniklo, a nějak k němu v koloběhu stokrát opakovaných zkoušek, scén, repríz, premiér… nepřestává patřit.

Jako dárek k desátému výročí projektu Kratochvílení divadla Continuo přijel Leszek Mądzik v roce 2006 na další periferii, do jižních Čech. V létě tam spolu s Pavlem Štouračem a účastníky měsíční divadelní dílny vytvořili dvojinscenaci, která se hrála jen jedenáctkrát… – a dost.

Diváci si museli vybrat, kterou cestou se vydají. Dvě putování, jedno pod vedením vůdce/svůdce zázračným světem vizí, druhé pod vedením hrajícího si chlapce, objevujícího tajemně obyčejný svět, začínala najednou a dělila se: jedno šlo pravým, druhé levým kanálem obklopujícím do tmy ponořený ostrov s renesanční vilou v zahradě Kratochvíle.

Příběhy si navzájem tvořily „pozadí“. Ten zneklidňující vizuální i zvukový (prokomponovaný) šum připomínal divákům známou nejistotu, zda jsme se rozhodli správně a zda to na druhé straně není lepší. Dvě skupiny diváků sledovaly cesty dvou skupin aktérů, odehrávajících své naděje, míjení a nedorozumění v úrovni mytické (Mądzikova cesta začínala snovým pohybem nadlidských figur, z nichž postupně vypadávali bezmocní lidští červi), nebo v úrovni pozemského pachtění (Štouračova cesta začala útěkem z matčiny náruče v plechové vaničce a z legračního kluka se postupně stával muž). Obě skupiny od půli cesty plují na vratkých vorech a stěhují své harampádí a naděje k horizontu. Pod prasklými přesýpacími hodinami, písečnou stěnou času, se minou a spějí každá ke svému hořkému konci. Jedna zpáteční cesta vypadá jako volání na poslední soud a pokus spasit se na voru medúzy, druhá jako budovatelské úsilí; jedna je v bankovkách, druhá v mincích. Vyjde to na stejno. Z vizí ani z odpadků se domov vystavět nedá; sluneční hodiny na zdi vily ukazují (je noc!) všechny časy na přeskáčku, ale zpíváme, neumdléváme, hrneme se kupředu – dokud nenarazíme na zeď nářků. Teprve pak začne hledání toho, co jsme opustili. Když utichlo troubení tritonských příšer, pronásledujících ztroskotance z jedné strany i nadšený zpěv ze strany druhé a vše se ponořilo do tmy, rozsvítila se po chvíli ticha najednou okna domu a ozvalo se volání: domů!! v mnoha jazycích (mateřštině účastníků dílny). Každý zná to volání maminek, které nás – zabrané do hry – má vzpamatovat. Obě skupiny zráchaných poutníků se stáhly k bráně a jejich mnohohlasý zpěv jako by ji pomáhal otevřít. Až s průchodem obou skupin a za nimi i diváků měkkým a prosvětleným nitrem domu na ostrov s lampičkami a tichým sborovým zpěvem (když nepršelo, tak pod hvězdami!) byl příběh celý. Když se pak diváci chtěli vrátit z ostrova „do života“ tím útěšným domem, zjistili, že už je zase zamčený a temný. Museli okolo, přes můstek a branou Kratochvíle ven – na parkoviště.

Přiznání

V říjnu 2007 navštívil Leszek Mądzik Prahu se svou performancí Brázda. Foto archiv Sceny Plastyczne KUL
V říjnu 2007 navštívil Leszek Mądzik Prahu se svou performancí Brázda (premiéra 11. listopadu 2006). Foto archiv Sceny Plastyczne KUL

V říjnu 2007 navštívil Leszek Mądzik Prahu se svou performancí Brázda. Byl to šok: hrálo se o málo víc než půl hodiny, za světla, a protagonistou byl sám režisér. On, který sedával ve tmě s vysílačkou mezi diváky a podle jejich dechu dával pomocníkům znamení o rychlosti stmívání a rozsvěcení, o zlomcích vteřin a o procentech, aby každé představení bylo na míru těm divákům, kteří se tu sešli, a při rozsvícení, přiznával, jim chtěl vidět do tváře, aby v anonymitě mohl zažít tu rozkoš, že je dovedl k vyvrcholení, vystoupil z anonymity do sebevražedně prosté akce.

Když uklidí cáry lidí i papírů, vyjde režisér po schodech ke dveřím, otevře a zjeví se holčička v andělské košili. Foto archiv Scena Plastyczna KUL
Když uklidí cáry lidí i papírů, vyjde režisér po schodech ke dveřím, otevře a zjeví se holčička v andělské košili. Foto archiv Scena Plastyczna KUL

Popis: Vidíme korýtko plné vody, rozdělené čtyřmi rámy s napnutým papírem do čtyř sektorů. Na jednom konci je papírová stěna, na druhém dveře. Světlo se za celou dobu nezmění; prostě je vidět a zní tep nějaké struny, tak minimalistický, že za chvíli už ho neslyšíme a nevíme, co nás to napíná. Režisér přiveze na kolečku čtyři papírové pytle a vyklopí je. Z nich se postupně na znamení proudu pršícího zrní, které pokaždé spustí, vyklubou čtyři hastrošové, jeden jako druhý, tiší, v sepraném pracovním plášti na holém těle, se soustředěnou nehybnou tváří. Jedna postava za druhou minimalisticky, bez pohybu navíc, prochází korýtkem, protrhne papírovou stěnu a padá jak kláda tváří do vody; další jde k další stěně přes ni k horizontu – a nedojde.

Leszek každou z nich provází s napjatou pozorností až k pádu a jde pro další. Poslední je dívka. Když je korýtko vyplněné padlými, začíná jednoho po druhém lehkým omytím zvedat a provází je krok za krokem vedle korýtka – on se nenamočí, nedotkne – za papírovou stěnu, kam postava štěrbinou pronikne a zmizí.

Když uklidí cáry lidí i papírů, vyjde režisér po schodech ke dveřím, otevře a zjeví se holčička v andělské košili. Pomalu projde korýtkem bez pádu – a zatím papírová stěna klesá. Za stolem – jako při poslední večeři – sedí nehybní hastrošové. Holčička usedne mezi ně a zůstane zpříma, i když jim hlavy sklesnou na stůl; papírová stěna se za chvíli zvedne a zakryje nám je. Režisér se zatím někam vytratil.

Leszek Mądzik, 2025. Foto Jakub Orzechowski
Leszek Mądzik, 2025. Foto Jakub Orzechowski

Diváci seděli jak u zjevení – pokus o potlesk ztichl po dvou plácnutích a po chvíli pak jen zaševelil; nikomu se nechtělo zvednout a odejít. Nebyla jsem si jistá, co to může znamenat pro člověka, který nezná jiné, magické a technicky brilantní Mądzikovy inscenace. Ale uklidnil mne osmiletý Jakub Štourač, kterému to bylo jasné: On tam ty herce má, protože se bojí udělat to sám, řekl.

Opravdu, Leszkovi se celou dobu třásly ruce a tepna na krku pulsovala, a i když škubal papír v nejpřesnějším rytmu, vypadalo to, že každou chvíli upadne nebo vykřikne. Připadalo mi to jako přiznání, jako lítost, jako epilog století režiséra.

Další čtení

Další čtení