Pavol Seriš je rodák z Trenčína (1986), absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (magistr angličtiny a norštiny) a Divadelní fakulty brněnské JAMU (doktor klaunského herectví), objev roku 2014 festivalu …příští vlna/next wave…, nositel několika zahraničních ocenění. Podle vlastních slov autorský herec v oboru divadla jednoho herce. Mim, autor skečů, videí, šesti monodramat a jedné vlastní hry. Externí pedagog, jinak freelancer vystupující po Čechách, Slovensku a v zahraničí.
Pro svou novou produkci vzkřísil padesát let starou inscenaci Pépe, kterou uvádí nejen v brněnském Divadle Bolka Polívky, ale také v pražském Divadle BRAVO! Titul je známý především ze záznamu Československé televize z roku 1982, ale jeho autor, herec a mim Boleslav Polívka, jej poprvé uvedl už 24. května 1974 v Divadle na provázku podle vlastního scénáře a ve vlastní režii, ve výpravě Dušana Ždímala a s hudbou Jiřího Bulise. Jedna z nejúspěšnějších Polívkových inscenací, s níž svého času projel celou – i západní – Evropu, se v průběhu času vyvíjela a zdokonalovala, stejně jako rostlo autorovo interpretační mistrovství.
Pavol Seriš dnes hraje rekonstrukci slavné inscenace ve verzi zmíněného televizního záznamu, která není zcela totožná s původní divadelní podobou. Polívka je uveden coby supervizor, režíroval Dalibor Buš. Nejde o autorské divadlo, ale o mimořádný výkon talentovaného mima v souhře s rozkošnou malou dívenkou Julianou (Serišovou dcerkou). Důvodem k nastudování nebyla zřejmě jen snaha oživit na jevišti věčný, ale dnes už málo vídaný vztah dítěte a klauna jako mentálně spřízněné dvojice, který je v české literatuře natrvalo zakotven díky Jiřímu Mahenovi a jeho libretu z časů němé filmové grotesky Klaun čokoláda.
Seriš, který patří ke vzdělaným umělcům, nahlíží lidské hemžení z nadhledu svých humorných a satirických vizí. Proto nejspíše preferoval – jak je ostatně jeho zvykem – obecné a bohužel v těchto letech také velmi aktuální téma lidského života ve válečném ohrožení. Jeho volba má navíc cenu v tom, že nám tato aktualizace není předkládána v naturalistické podobě, nýbrž s tragikomickou nadsázkou a způsobem, který osciluje mezi realismem a poezií. Toto pojetí se odráží i ve výkladu jeho role a odpovídá mu i performerova střídmě užitá, měkce znějící slovenština.
Nebezpečí zplaněného poetismu, který občas dráždí diváky chtivé nových objevů, překonává citlivě volenou dávkou civilismu včetně akceptování moderního pohybového jazyka. Oproti éře moderního českého pantomimického umění šedesátých a sedmdesátých let volí pro svou kreaci skromnější výraz, který charakterizuje nechuť k popisnosti a sázka na estetiku přirozeného pohybu. Možná že zde na Seriše zapůsobil i vliv Nadaudovy brněnské školy (Pierre Nadaud je mim, tanečník a choreograf, který v současnosti působí jako vedoucí Ateliéru fyzického divadla JAMU – pozn. red.).
Přestože je výprava a hudba stejná jako v televizním snímku, interpretace a výkony aktéra a aktérky stejné nejsou: Serišův klaun je excentrický bezdomovec, méně fantazijní a múzický než někdejší Polívka. I ten červený klaunský nos má jen zavěšený na krku… Nemá kytaru, chybí tudíž komické hudební výstupy, gesto je méně plavné, vedené s menší nadsázkou. Přesto poctivě a jemně rozvíjí původní Polívkovy gagy. Ve svém chlapeckém vzezření je Seriš osobitý, jeho výkon je energický a přesvědčivý v přesnosti pohybů. Vzhledem k civilnějšímu pojetí je spíše nemluvícím komikem či amatérským artistou než bytostným klaunem.
Samozřejmě – srovnání s Boleslavem Polívkou, který na roli pracoval celé desetiletí, je pro novou, jen několikrát reprízovanou inscenaci nevýhodné. Seriš však na pražské premiéře 19. února podal kvalitní, technicky precizně vystavěný výkon, který nepochybně získá opakováním na lesku a v úvodu představení – věřím – i svižnější tempo.
Čistý poetický náboj dodává inscenaci rozkošná a šikovná holčička Juliana, devítiletá Serišova dcera. Vztah klauna a dítěte se v průběhu představení plynule rozvíjí od počáteční nedůvěry přes klaunovu snahu po seznámení až ke společnému smutku nad smrtí slepice Pépe, která byla doposud jeho jediným přítelem. V jejich jemné souhře rozvíjené v něžně akrobatických výstupech Juliana slepici imituje, aby klaunovi nahradila citovou ztrátu. Narůstající vztah a vzájemná důvěra se pak projeví zejména v sekvencích „pohádkové“ akrobatické hry. Právě v těchto originálně pojatých pasážích spočívá Serišův přínos a největší půvab inscenace. Zakončila ji závěrečná pohybová pointa akcentující tragičnost existence člověka ve světě všudypřítomné války, kterou oba podali s grácií tichého patosu.
Pépe je cenná inscenace v mnoha směrech. Je srozumitelná, co se týče poslání a obsahu, jedinečná odvahou převzít starou matrici a oživit ji jako v oboru málo vídaný, ucelený dramatický příběh a je osobitá ve svých interpretačních kvalitách. I v kontextu Serišovy autorské tvorby je to nezvyklý počin, který probouzí zvědavost na jeho budoucí umělecké směřování.
Pavol Seriš a Divadlo Bolka Polívky, Brno – Bolek Polívka: Pépe. Režie Dalibor Buš, supervize Bolek Polívka, dramaturgie Matěj Randár, scénografie Bernadett Királyová, světla Michal Fridrich. Premiéra 14. prosince 2024 (psáno z reprízy 19. února 2025 v Divadle BRAVO!, Praha).
