Nestavějí si pomníky, přesto velmi intimně, otevřeně, polemicky, sebeironicky a možná i sebekriticky odkrývají hloubku stopy, kterou zanechali. Zpřítomňují výsledky svých průběžných zjištění o (ne)možnosti splynout s komunitou, odhalují rozhodnost v pravou chvíli i paralyzující nejistoty, provozní traumata i triumfy. Za posledních deset až patnáct let jsem zhlédl několik inscenací na rozloučenou, v nichž se končící umělecké vedení nějaké scény rozhodlo podobné pocity shrnout. Posledním takovým počinem je inscenace Liebesbrief Davida Šiktance v ústeckém Činoherním studiu. Tento text budiž vyznáním formě vyznání i vyznáním formou vyznání.
Roy Batty (Rutger Hauer ve filmu Blade Runner) těsně před smrtí pronáší repliku: „Viděl jsem věci, kterým byste vy lidé nevěřili. Hořící bitevní lodě na dráze Orionu. Viděl jsem ve tmě poblíž Tannhäuserovy brány zářit paprsky C. Všechny tyto chvíle se časem ztratí jako slzy v dešti.“ Doctor Manhattan ve filmové adaptaci komiksu Watchmen zase v jedné z enigmatických promluv rekapituluje, čím musel projít: „Procházel jsem se po povrchu Slunce. Byl jsem svědkem událostí tak malých a rychlých, že se ani nedá říct, že by se vůbec staly.“ Oba básnicky opisují prchlivost unikátních okamžiků. Okamžiků, k nimž se ve svých úvahách, textech i vzpomínkách vracím možná až příliš často. A naskytla se další skvělá příležitost podobný výčet zrekapitulovat a doplnit o další položku.
Kolik takových okamžiků zažil jeden divadelní fanboy, vycházíme-li z jeho zkušenosti (protože je jasné, že nemohl být u všeho), a s kolika divadly se rozloučil? S pár ano. S HaDivadlem Mariána Amslera a ve velkém stylu třeba s Pražským komorním divadlem a Redutou, jak ji formovalo trio Dora a Petr Štědroňovi s Janem Mikuláškem (svědci například hovoří o mimořádné atmosféře, ve které se Jakub Čermák loučil s Depresivními dětmi). Ve skupině semknuté okamžikem si fanboy mezi lidmi i jednotlivci všímá těch, na které v průběhu daného období daného divadla zkrátka nenarazil, a o to více ho jejich přítomnost vzrušuje a provokuje jeho pozornost. Jaký sentiment či pragmatická úvaha je do divadla zavedla? Proč přijeli zrovna dneska, když svůj přinejmenším rezervovaný vztah nebo profesionální odstup dávali veřejně najevo? Proč chtěli svou přítomností doplnit ty, kdo s daným souborem spolupracovali, cítí s ním spřízněnost nebo s lidmi z něj prostě chodili na pivo? Proč se rozhodli objevit vedle známých a kamarádů z ústecké intelektuální galérky? Asi pro nic směrodatného, protože to samé si mohli myslet oni o mně.
Proč ale zmínit inscenaci Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, se kterou Dušan D. Pařízek završil v rámci sezony Ende, dál to nende své působení v pražské Komedii? Na jevišti se totiž objevovaly bezejmenné podobizny ústředních postav inscenací končící éry – za všechny jmenujme Světanápravce Martina Fingera provázeného charakteristickou svitou budíků. Divadelní Flora 2012 poté atmosférou rozechvěla tušenou kodifikaci (v dobrém míněno) nesmrtelného kultu, aby vše v červenci explodovalo v ulicích kolem divadla Komedie, kde díky nadměrné poptávce i v jindy dobře zásobovaných večerkách došel alkohol. Houf lidí obsadil pasáž mezi ulicemi Vladislavova a Jungmannova. Nebylo k hnutí. Souvislý povlak hlav se slil do zvukového chaosu, aby se uklidnil při pálení kulis na Střeleckém ostrově.
Proč také zmínit čtyři zastavení v budově Reduty, s nimiž se uzavřela velká kapitola brněnského činoherního divadla? Dramaturgicky delikatesní poděkování publiku Ende gut, alles gut bylo možné charakterizovat jako scénicky esejistický freestyle na libovolné divadelní téma. Bizarní teatrologická přednáška doplněná epickým znesvěcením Mozartova sálu slapstickovou etudou, v níž rautovému personálu práci komplikuje řádně rozmazaný exkrement, i dekompovaným pásmem z dopisů rozhořčených diváků (včetně nezapomenutelné kreace Jana Hájka, v níž stál uprostřed pomalu jedoucího výtahu obklopený obřím molitanovým ovocem a citoval promluvu Jana Munzara o stavu českého divadla).
Měly společné cosi důležitého, kromě toho, že už je z paměti nikdy nevylámu: že na nich participovalo – ať už na lidské, či hodnotové úrovni – z každého divadla to „staré“ a „mladé“, „dávné“ s „aktuálním“ a hlavně „minulé“ s „budoucím“ v pozoruhodné syntéze. Tvůrci si umně pohrávali s diváckým povědomím skalního příznivce, ale neznalého nediskvalifikovali. Je naivní si myslet, že by na rozlučkovou párty dorazil někdo jiný mimo poučenou komunitu nebo skalní fanoušky. Bez většího váhání mezi zmíněné řadím i Liebesbrief Davida Šiktance. Nechci jej hodnotit jako inscenaci, to už mi opravdu nepřísluší, ale jako razantní básnické gesto, jako nostalgii s vlastními nástroji, jak nebýt příliš úsměvně patetický ani neautenticky odtažitý. Jan Hušek stylizovaně pohroužen do sebe přichází podoben cestovateli časem do přízračného prostoru činoheráckého sálu, kde se odehrála a jistě ještě odehraje řada zázraků. Stává se osou mezi Natašou Gáčovou a Matúšem Bukovčanem s Lucianou Tomášovou, Marií Machovou a Michalem Sikorou. Tu intimitu zážitku by měl zažít každý, kdo o Činoherní studio jenom zavadil pohledem nebo slyšel, proč je krásné ztroskotat, a přesto si nepřipadat jako trosečník, proč zas jednou nenasednout do jídeláku a mezi Holešovicemi a Ústím nezvládnout jedny párečky, tři čepované třetinky navrch a v závěru nad Labe neobejmout pilíř Benešova mostu a energicky nevejít do tolik známého a milovaného vestibulu.
Re: Liebesbrief
Proč vznikají podobné texty? Když autor pojme pocit, že se kolektivní historie stává taky trochu osobní.
