Charakteristické uspořádání dekorace z pravidelně nařezaných desek tvořících obvyklou šikmou plochu a stěny zezadu a z jedné strany uzavírající horizont, meotary, absolutní herecké mistrovství – špička pyramidy postupů, které si člověk bez většího rozvažování spojí se stylem Dušana Davida Pařízka. Jeho poslední inscenace, Brechtova Svatá Johanka z jatek (Die heilige Johanna der Schlachthöfe) v Berliner Ensemble, nese výše zmíněné. I mnohem více. Jako vždy.
Nasekat, zhutnit, opatřit ironickou vinětou. Tak lze ve zkratce popsat způsob, jakým přistoupil Dušan David Pařízek k rozsáhlému Brechtovu Lehrstücku – jako k masové konzervě. Zatímco text je možné v tomto gardu chápat coby kus statného dobytka, inscenace se na zvíře usmívá z jeho groteskní, značně zeštíhlené a „vytuněné“ formy. Opus o revoluci v masokombinátním byznysu v Chicagu, jehož vyústěním má být prozření všech pracujících tříd, Pařízek pochopitelně posouvá k současnosti a značně ironizuje. Původní hra se datací vzniku vztahuje k velké hospodářské krizi a tematický fokus na kšeftování s chudobou, moc skrze kapitál nebo příležitost, kterou podnikaví predátoři nemohou nechat ležet ladem, funguje skvěle i nyní.
Ze zalidněných skupin Pařízek vyextrahoval jakési superpostavy. Podniky a jejich zaměstnance, případně zájmová uskupení personifikoval vždy do jednoho podnikatele či jednotlivce. Navíc svět, kde Johana vede svůj boj za lepší zítřky, režisér převrací z jinak výhradně maskulinního do jakéhosi pokřiveného matriarchátu. Menšinou se tak v inscenaci stávají muži. Správně vykousaný byznysmen Cridle (Marc Oliver Schulze), možná nápodoba geniálního portrétu Jordana Belforta Leonardem DiCapriem, opouští bezpečný prostor bílých límečků a v inscenaci funguje jako otloukánek nebo sexuální hračka. „The best man is woman,“ zaznívá replika v průběhu. Z hlediska vyprávění poté režisér kromě invertovaného genderu mění celé vyznění posunem pozornosti ze samotné Johany Dark (Kathleen Morgeneyer) na Mauler (Stefanie Reinsperger) zvanou „Fleisch Königin“, která ovládne hrací prostor natolik, že upozaděná náboženská ikona nemá šanci tuto dominanci nikterak prolomit.
Dlouholetá Pařízkova spolupracovnice totiž nevládne pouze masu, jak naznačuje přezdívka její postavy, ale kompletně celé inscenaci. Démonická prézentnost vizuálně rozkročená někde mezi Michalengelovou Venuší a zpěvákem kapely Prodigy Keithem Flintem z herečky činí běsnící energetické tornádo. I vzhledem k výstavbě celku – tedy hodina a čtyřicet minut, inscenovaná přestávka a epilogická desetiminutová druhá polovina – se jedná o mimořádný výkon. Prakticky bez vydechnutí, s maximální kadencí slov, s maximální oddaností koncepci. Neznamená to ovšem, že by ostatní herečky nebo jejich kolega nějak zaostával. Z absolutní koncentrace nevypadne nikdo – ani lidé, ani stroje.
Hrátky s jedním a více meotary jsou až obchodní značkou Pařízkových režií. V této inscenaci používá dva, a to způsobem, jaký jsem u něj ze své divácké zkušenosti s jeho pracemi ještě neviděl. Obvyklé vymezování prostorů možných dějišť světlem z meotarů na zadních horizontech zde doplňuje o další postup. Jeden z promítaných snímků disponuje speciálním layoutem. Většina jeho povrchu je temně zakouřená a nepropouští světlo. Uprostřed kratší hrany fólie je drobný průsvitný ovál. Pokaždé, když jej meotar prosvítí, vytvoří jeho projekce unikátní výřez s měkkým okrajem, který jako by obtékal realitu. Svícení graduje v obraze, kdy na dřevěnou stěnu inscenátoři doslova vypustí sytý, nejagresivnější odstín růžové.
Moneymaking is a wonderfull thing
Švitoření herců na mikrofony a vokodéry sice vytváří hravou, zábavnou kakofonii z vokálů zpěvných ptáků, ale z hlediska absolutního požitku je pro mě highlightem způsob, jakým se Pařízkův tým vypořádává s popovými ikonami, které do inscenace zařazuje. Herec a zde skladatel Peter Fasching (české publikum jej mohlo v souvislosti s Pařízkovými pracemi zaznamenat například v mezinárodním projektu Kauza Švejk Studia Hrdinů) hudbu vnímá jako melodie rozpadlé na ambientní plochy. Použití popěvku Fleisch Is Life, citace osmdesátkové odrhovačky Life Is Life rakouské rockové formace OPUS, bych pro jeho drzost, originalitu a hledání „nového obsahu ve staré věci“ přirovnal například k tvorbě slovinských intelektuálních šprýmařů Laibach. Jejich coververze mnohdy v banálních, nijak záměrně hlubokomyslných poselstvích popových textů odhalují až šokující kontext.
V souvislosti s tématy Brechtova textu i Pařízkova přetextování ovšem v uších i po představení nejdéle rezonuje užití čtvrtstoletí starého hitu Carmen Queasy. Maxim z Prodigy a zpěvačka Skin svým protestsongem v roce 2000 zbourali nebeskou klenbu a jejich obžaloba života v absolutní prázdnotě bezuzdného konzumerismu je skutečně nadčasová. Když v inscenaci podnikatelský sektor pološeptem opakuje ústřední pasáž písničky „Moneymaking is a wonderfull thing“, naskakuje z toho husí kůže.
Zatímco mnozí z nás by nejraději svěřili „všechnu moc imaginaci“, moc vypadá jinak – jako neregulovaný, a možná už i neregulovatelný korporátní kapitál. Je dobré si to čas od času připomenout.
Mimo divadlo. V divadle. I při divadle na divadle.
