Vít Malota se narodil ve Zlíně, vyrůstal ve Strakonicích. Vystudoval činoherní režii na pražské DAMU. Jako literární kritik spolupracuje s časopisem Host. Je porotcem divadel a recitátorů na celostátních přehlídkách amatérského divadla. Věnuje se mimo jiné i lektorské činnosti. Jako režisér a interpret spolupracuje s Českým rozhlasem. Napsal básnickou sbírku Bez obrazů navíc, je laureátem Literární ceny Františka Halase za rok 2020. Aktuálně nazkoušel se studenty VOŠ herecká v divadle Debut imerzivní inscenaci Modrého ptáka.
Co tě vedlo k rozhodnutí inscenovat Modrého ptáka jako imerzivní inscenaci? Jaké režijní výzvy obnášelo toto rozhodnutí?
Od počátku jsem chtěl vytvořit inscenaci, která by působila především léčivě. A to na všechny zúčastněné. Měla to být společná kolektivní práce, společné zamýšlení se nad tím, jak k nám text Modrého ptáka promlouvá. Co se týče formy, nechával jsem si mysl otevřenou pro různá řešení. A i na základě společných seminářů a rozhovorů se studenty se částečně imerzivní řešení jevilo jako nejschůdnější. Z pedagogického hlediska šlo o formu, s níž se studenti (a vlastně ani diváci Divadla Debut) dosud nesetkali, zároveň taková forma vycházela z obsahu. Modrého ptáka jsem nikdy nevnímal jako pohádku v moderním slova smyslu. Je to pro mne především cesta. A jelikož pro nás je to cesta za odpuštěním, je jen dobře, že si tu cestu diváci prožijí takříkajíc na vlastní nohy.
Jak probíhalo zkoušení se studenty VOŠ herecká? V čem je práce s budoucími profesionály jiná než s již zkušenými herci? Překvapilo tě něco v jejich přístupu k divadelní tvorbě?
Je to míra svobody. A myslím tím nikoli tvůrčí svobodu mou (tam si nemám na co stěžovat), ale svobodu studentů. Trvalo dlouhou dobu, než začali být v tom, co dělají, alespoň trochu uvolnění. Studium herectví je křehká disciplína. Stačí málo, pár negativních zkušeností, a člověk se zablokuje, což může vést i k tomu, že svět divadla opustí nadobro. Doufám, že volnost a klid, s nimiž jsem se ke zkoušení snažil přistupovat, některým ze zúčastněných vrátily do tvorby chuť.
Vidíš v českém divadle rostoucí trend imerzivních inscenací?
Jistě, pomalu se z téhle původně okrajové formy stává standard. Může za to touha diváků po nových zážitcích. Ale nejde o nic nového ani převratného. Obecně divadlu již tradičně v rámci nejnovějších technologií a forem ujíždí vlak. To ale neznamená, že by se divadlo mělo honit za trendy. Jeho nejvýsadnější devizou je živý člověk teď a tady. Neopakovatelný zážitek. Věřím, že blízkost, intimita, v nichž se mnohé imerzivní inscenace odehrávají a s nimiž pracují, dokážou tuto přednost umocnit.
V poslední době se věnuješ režii v rozhlase. Jak tě na tuto práci připravila DAMU? Existují dovednosti, které jsi musel získat až praxí?
DAMU mě na audiotvorbu připravila minimálně. V zásadě náplň výuky věnující se rozhlasové tvorbě sestávala z jednoho semestru, během nějž jednou týdně studenti poslouchají nějaké rozhlasové dílo. Ale že bych měl možnost vyzkoušet si, jak přesně funguje mikrofon, jak lze pracovat s detailem, jak se v rozhlase dělají hromadné scény, jak vůbec funguje nahrávání rozhlasové hry nebo četby, na to řeč nepřišla. Mnoho se člověk naučí až z provozu, což ale platí i o divadle.
V čem vidíš největší rozdíly mezi režií divadelní inscenace a rozhlasové hry? Jaký prostor rozhlasová tvorba dává z hlediska imaginace a práce s hercem?
Na rozdíl od divadla je rozhlas či jiná audiotvorba mnohem koncentrovanější. Pamatuji si, že během studia jsem se spolužáky pracoval na postavě třeba měsíc a půl, v rozhlase to všechno musí proběhnout během úvodního čtení. Vyjasnit si motivace, říct vše potřebné a nejlépe to nejpodstatnější. Jelikož je to velký provoz a všechno něco stojí, máte na vše jen omezený čas. To klade na tvůrce i interprety značné nároky. Zároveň vím, že si mnozí herci práci v rozhlase pochvalují právě tou koncentrovaností. Čtyři hodiny jsem se s Terezou Dočkalovou věnoval jednomu Listu heroin – Médeie. Byla to hutná, intenzivní a vyčerpávající práce, kdy se interpretka musí skrze verše dotknout toho nejtemnějšího, co lidská duše skýtá. Ale jak je dotočeno, je zkrátka hotovo. Tereza to pak glosovala slovy, že zatímco role v divadle se s ní táhne několik měsíců, tohle ji bude tížit do večera, pak si vyčistí hlavu a bude mít klid.
Píšeš literární kritiky, jaká by podle tebe měla literární kritika být?
Rozhodně se nepovažuji za profesionálního literárního kritika. Literární kritika by se ve své ideální podobě měla psát o tom, čím dané dílo je, a nikoli čím není. Píšu-li já o někom, snažím se ho především pochopit. Hledám motivace, zajímá mě autorův přístup ke čtenáři – jestli mi důvěřuje, nechává volnost, nebo mě navíjí na prst a táhne, kam potřebuje. A hlavně si – asi i proto, že nejsem plnokrevný kritik – uvědomuji, že na druhé straně digitálního nebo tištěného prostoru je autor či autorka, že za řečenou knihou je mnoho práce a že shodit, vysmívat se či jinak znevážit jejich dílo je až děsivě snadné.
K literárním tipům, které vyšly na divadelní.netu, jsi doplnil Časokryt bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova. Čím je ta kniha jedinečná?
Málokdy se stane, že kniha rozezní v člověku tolik strun. Časokryt je originální, barvité, zábavné i hořké dílo, které hovoří napřímo, a přitom zachovává prostor pro imaginaci. Především však dokonale vystihuje svět, v němž žijeme. Nečiní tak žádným opisem nebo sáhodlouhým vysvětlováním. V těch stránkách je – alespoň pro mě – esence naší žité skutečnosti. Je to opravdu velký evropský román se vším všudy.
